[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsem vdaná! Já jsem vdaná! Vdaná, vdaná, vdaná...“ hýřila štěstím moje sedmadvacetiletá kamarádka povzbuzena několika panáky na své vlastní svatební hostině. „Mám novinku! Úžasnou novinku! Ale neřeknu ti to po telefonu, pojď na kafe!“ lákala mě moje spolužačka z vysoké, načež u drinku mi s rozzářenýma očima prozradila, že ji její milý požádal po několika letech s diamantem v ruce o ruku. Ano, jakmile jsem se začala rozvádět, moje plus minus třicetileté kamarádky se začaly hromadně – a asi docela logicky v tomto věku – vdávat.
„Holky se tváří, jako by vymyslely emancipaci, ale jakmile jim chlap nasadí prsten, jsou z nich poddajné ženušky jako za první republiky. Ale já bych v dnešní době na svatbu už tak nesázela,“ pokusila jsem se do diskuse o vdávání zapojit svého čerstvě rozvedeného kolegu. „Kdybys nebyla rozvedená, taky plašíš a ve třiceti budeš vděčná, že si tě vůbec někdo vzal. Máš akorát výhodu, že už seš rozvedená, to je lepší startovní pozice než být stará panna,“ uzemnil mě svým chlapským rozumem.
O svatbě a vdávání slýchám nejen mezi kamarádkami, ale i od svých klientek: „Nevidím důvod, proč bych se měla někdy vdávat,“ dumají v poradně nezadané dvacetileté studentky. „Víte, vždycky jsem doufala, že ve čtyřiatřiceti už budu vdaná,“ zoufají si svobodné ženy po třicítce. „Kdybych se měla rozhodovat v dnešní době, tak se nikdy nevdám,“ prohlašují rezolutně ženy krátce po rozvodu.
Ano, ať už ženy považují svatbu za naprostou hloupost, nebo naopak za vrchol svého štěstí, mluví o ní často, některé ženy doslova pořád. Proč se ke vdávání váže tolik emocí a proč zabírá tak velké místo v psychickém prostoru dnešní ženy?
V pohádkách je svatba symbolem vzájemné lásky a štěstí, které bude trvat na věky věků. V romantických filmech, seriálech a knihách je svatba vždy šťastným vyvrcholením vztahu a začátkem spokojeného rodinného života a důkazem, že žena nezůstala na ocet a přece jen ji někdo chce – vzpomeňme, jaké naděje všem třicítkám dává příběh Bridget Jonesové.
V současné české realitě však vidíme, že více než polovina manželství se rozvádí. Rozvádí se lidé po dvaceti letech manželství i po velmi krátké době a podobně jako na Západě se i v Česku objevuje trend tzv. „manželství na zkoušku“, tedy manželství s nevyřčeným přesvědčením, že vlastně o nic nejde, a že je přece vždycky možné se včas rozvést.
Je zřejmé, že svatba celoživotní partnerství nezaručí, a že dnes si ženy mohou svobodně vybrat, zda chtějí být tzv. „emancipované“ a vůbec se nevázat, zda se vdají „na zkoušku“, nebo zda vsadí na klasické rodinné uspořádání. A protože mají ženy dost možností, mohou ke svatbě zaujímat spoustu postojů, a u kafe nebo nad vínem se mohou s kamarádkami donekonečna přít o to, co je lepší.
Ve své praxi však vidím, že „lepší“ je pro každou ženu něco jiného. Mladé studentky do plus minus dvaceti šesti let, které si užívají života, nezávazných vztahů či cestování, svatbu vidí jako přežitek či zbytečnost.
Podobně ji vnímají také ženy budující kariéru a podnikatelky, které vydělávají dost peněz na to, aby si bez problémů zaplatily bydlení i další výdaje. Mají přibližně třicet pět až čtyřicet pět let, často i dítě a partnera, ale nevidí důvod, proč by se k němu měly smluvně vázat.
A na druhé straně se ve své praxi setkávám i s ženami, které po svatbě touží. Jsou to často dívky okolo dvaceti let s nižším vzděláním, které chtějí hlavně rodinu a dítě. O svatbě sní také ženy okolo třiceti let, s průměrnými výdělky. Dokončily školu, mají práci, která jim zajistí standardní životní styl, ale najednou jim chybí partner jako opora i jako otec dítěte.
Svatba je také vytouženým východiskem pro svobodné matky, které zjišťují, že být na dítě sama je opravdu náročné a sňatek je rovněž řešením pro rozvedené ženy, kterým rozvodem klesl životní standard. Tyto ženy byly zvyklé na přísun financí i na praktickou pomoc partnera a to vše jim chybí. Navíc jim svým způsobem vadí status manželky, nelíbí se jim označení „rozvedená“.
Je zřejmé, že emancipace umožňuje ženám být soběstačné, samostatné a suverénní. Nicméně většina českých, byť emancipovaných žen si stejně nevydělá na vlastní byt, auto, či na to, aby bez problémů uživily dítě. Svatba pak pro ně představuje nejen naplnění snu o milujícím princi, ale také fakt, že jako manželky na tom budou existenčně lépe, budou si moci založit rodinu, k čemuž s věkem postupujícím ke třicítce ženy vede opravdu silný rodičovský pud.
A k tomu všemu nesmíme zapomenout na „záludnou“ ženskou identitu, která ženám v každém okamžiku života určuje, kdo vlastně jsou. Když je žena „studentka“, „úspěšná podnikatelka“, „matka“ a „manželka“, opírá se o pevnou identitu. „Studentka“ se opírá o pocit, že se na život teprve připravuje a nemusí být proto ani zadaná, „úspěšná podnikatelka“ se opírá o vědomí, že je dobrá ve své profesi a k tomu už nepotřebuje být vdaná, „matka“ se opírá o pocit, že plní svou ženskou roli, a konečně „manželka“ se opírá o status, který označuje, že nezůstala na ocet a s někým něco buduje.
S těmito čtyřmi identitami se dá většinou ztotožnit. Oproti tomu s identitou, jako je „pracující dívka bez partnera“, „nezadaná třicítka“, „stará panna“ či „ta, co jí utekl manžel“, se už žena ztotožňuje hůře a není divu, že bude dělat všechno pro to, aby tuto identitu vyměnila za nějakou jinou a příjemnější, nejčastěji za identitu „manželky“ či „matky.“
Se svatbou a vdáváním jsou spojené základní životní pilíře ženy – emocionální a finanční opora od partnera, možnost porodit dítě do zabezpečeného prostředí, a stále atraktivní identita „manželky“. Ještě se divíte, proč o vdávání pořád mluvíme?
Proč jsme s Alex probírali Vdané kontra Svobodné? Alexandra patří mezi známé odborníky na vztahy. Z vlastní zkušenosti může posuzovat, co pro ženu znamená být vdaná či rozvedená. Proto je dobré znát její názor na to, proč mají ženy tendence se navzdory emancipaci a samostatnosti podvědomě dělit na dva tábory, na rozvedené (svobodné) a vdané. Proč některé ženy o svatbu nestojí a pro jiné je významným aktem? A proč vůbec otázka svatby zabírá v psychickém prostoru žen tak velké místo a mají potřebu ji řešit? „s identitou nezadaná třicítka či stará panna se většina žen ztotožňuje jen těžko...“