Svoboda a volnost ve vztahu: Cesta do ráje nebo do pekel?

Chodíte spolu, možná jste i manželé a máte děti, ale nežijete spolu a dáváte si volnost. Vy bydlíte na jednom konci republiky, on na druhém. Doma se potkáváte občas a nikdy by vás nenapadlo se vyptávat: kdo, kde, s kým a jak. A váš protějšek také ne. Jak žijete, s kým trávíte čas, JE vaše věc. Vítejte ve světě moderních vztahů. Mohou fungovat?

Pátek večer, stojím u baru v luxusním podniku plném krásných a dobře oblečených mladých lidí. Vidím muže i ženy, samotné nebo s kamarády, ale nevidím žádné páry. Copak nikdo z nich není zamilovaný? Nechce lásku? „Naopak, všichni ji chtějí,“ říká mi moje kamarádka Iva, „s jedinou podmínkou, že je nebude moc omezovat.“ Ona sama je zadaná, ovšem když ji o chvíli později jeden z těch dobře vypadajících mužů požádá o telefonní číslo a nabídne pozvání na večeři, nezaváhá ani na vteřinu: přijímá.

V Sydney, kde momentálně žiju, nehledá většina mých vrstevníků (třicátníků a třicátnic!) partnera pro dlouhodobý vztah, ale pro zábavu. Když to pak jednoho nebo druhého přestane bavit, napíšou si SMS, zabalí věci a odjedou, třeba na druhý konec světa. V Česku to podle psycholožky Alex Doležalové není jinak. Volné vztahy, ve kterých dva sice patří k sobě, ale zároveň si dávají volnost, v ničem se ne-omezují a nic si nezakazují a volnost hlásají dokonce i v sexuálním životě, jsou běžnou součástí moderní společnosti.

A nejen u generace mezi dvacítkou a třicítkou nebo krátce po ní. Stejně se chovají i mnohé manželské páry po x letech společného soužití. „Co se liší, jsou motivy takového chování,“ říká Alex Doležalová a pokračuje: „Pro mladé, aktivní a na zážitky orientované lidi může stálý věrný vztah představovat mnohá omezení, a není tedy důvod, proč se do něj vrhat. Generace padesátníků je zase ve věku, kdy její příslušníci splnili vše, co se od nich očekává, mají kariéry, domy, děti, ale protože v tom nejsou úplně spokojeni, přehodnocují, co dál se životem.“

Podobné krize samozřejmě zažívaly i generace našich rodičů nebo prarodičů. Rozdíl byl v tom, že společnost nic takového netolerovala: rozvod byl ostuda, milenky a milenci se přikrývali, jak to jenom šlo, o nevěře se nemluvilo… „A aby toho nebylo málo, lidé zůstávali v,mus‘ manželstvích i z důvodů ekonomických,“ dodává psycholožka Zuzana Lišková a pokračuje: „Demokratizace společnosti utnula tyto tlaky a umožnila žít lidem podle,vlastního receptu na štěstí‘ bez toho, aby se na ně někdo díval skrz prsty.“ Protože - nebo přestože? - najednou můžeme všechno, najít ten recept, plus někoho, kdo by ho s námi sdílel, je zdá se zatraceně složité. A součástí tohoto hledání jsou i atypické vztahy.

Chodíme spolu, nebo ne?

Můj pětatřicetiletý kamarád Martin si mi nedávno postěžoval, že jeho partnerka neustále vyžaduje komunikaci na téma „náš vztah“. Přestože s ní tráví každou volnou chvíli a představuje ji kamarádům, jedenatřicetiletá Irena si není jeho láskou vůbec jistá, protože „o tom, jak to spolu mají, nikdy nemluvili“. A když jí ani nenabídl společné bydlení? „To si to mám napsat na Facebook, že jsem ve vztahu s XY? Bude pak spokojená?“ zlobil se Martin.

Svoboda, volnost, tápání, objevování, užívání si, nezávazný sex, to všechno je zábava, ale jen do určité chvíle. U žen většinou do okamžiku, než se ocitnou pod tlakem biologických hodin. V tu chvíli už nezbývá čas na omyly a pátrání, chceme vědět, na čem jsme, a chováme se stejně jako Irena. „Některé ženy pak doslova ze dne na den zjišťují, že by bylo fajn se na někoho uvázat, zplodit dítě, mít věrný, a hlavně stálý vztah. Problém je, že muži kolem třicítky nemají nejmenší důvod tento druh vztahu a zakládání rodiny s tím spojené chtít.

Dnešní muži mají potřebu zplodit potomka až kolem čtyřiceti, takže chce-li žena založit vztah s vrstevníkem, nemá mnoho na výběr,“ říká Alex Doležalová. S pocity ujíždějícího rychlíku za krkem pak mnoho žen rychle přeskakuje z nezávazného užívání si do vztahů, o které kvůli biologickým hodinám tak moc stojí, že jsou ochotny ze strany partnera tolerovat prakticky jakoukoli verzi soužití, hlavně že někoho mají. Odtud také pocházejí všechny vztahy, kdy si ťukáme na čelo, jak se taková „úžasná, krásná, chytrá, vzdělaná a podobně“ mohla dát dohromady s takovým filutou. Jak? Stačí, aby ten filuta dodal iluzi opory a rodiny.

Žena pletoucí si zamilovanost s galantností je u vytržení, že konečně existuje muž, který ji nechce jen na zábavu a sex, a nastává logická reakce organismu: vypne monitorovací systém a slepě se zamiluje. „Pokud jde o generaci mladých žen kolem třicítky, sleduji v praxi také spoustu takových, které dobrovolně nedobrovolně tolerují partnerovi další přítelkyně a doufají, že až se jejich muž vybouří, bude jen jejich, a navíc vzorný manžel a otec. To vyjít může, a nemusí,“ říká Alex Doležalová.

Otevřené manželství

Otevřené manželství je zase trochu jiná kapitola. Nepleťte si ho s nevěrou, v tomto typu vztahu - logicky - žádná neexistuje. Partneři si dobře rozumějí, taky spolu (možná) žijí, ale bez jakýchkoli omezení, což se týká i sexu a co obě strany tolerují. Protože odborníci tvrdí, že biologicky nejsme naprogramováni na monogamní vztah, muži ani ženy, na první pohled to vypadá jako možná forma soužití. „Po otevřeném manželství samozřejmě touží hlavně muži se svými přirozenými sny, že budou mít v posteli celý svět. Nicméně ani některé ženy ho neodsuzují,“ říká Alex Doležalová. Problém je ten, že téměř nikdy se ve vztahu nesejde dvojice, která by měla o otevřeném manželství naprosto stejnou představu.

Nebo si myslíte, že Zlata Adamovská odsouhlasila bývalému manželovi Radku Johnovi v rámci otevřeného manželství i početí dalšího potomka?

Není divu, že druhý partner, a vůbec to nemusí být žena, obvykle na podobné „otevřené“ návrhy přistupuje pod tlakem. Je to polodobrovolný akt, kompromis, který vždycky někomu vadí, ale kvůli financím, dětem nebo jiným věcem nakonec souhlasí. „Výhody jsou minimální a jenom krátkodobé, ve výsledku vždy někdo trpí, ať už jsou to partnerky, manželky, nebo milenci a milenky, vždy je někdo nakonec zraňován a dospěje k tomu, že je potřeba se ke vztahu postavit jinak a méně volně,“ míní Alex Doležalová.

Na model otevřeného vztahu dnes většinou přistupují lidé kolem padesátky, kteří za sebou mají dlouhé manželství. Nicméně i u nich platí, že ačkoli si můžete všechno důkladně naplánovat a s partnerem rozebrat do nejmenších podrobností, realita bude vždycky trochu jiná. Největším nebezpečím pochopitelně je, že nepůjde jen o sexuální zpestření, ale že se druhý z dvojice zamiluje. Příroda nás sice nevybavila monogamií, nicméně jako lidé naštěstí nemáme jen pudy. Máme také mozek, díky kterému umíme přemýšlet a díky kterému bychom měli dokázat „volání přírody“ ovládat. Když to jeden z partnerů přesto nezvládne a přemluví druhého na model volného manželství, dříve či později nastane problém.

Společnost sólohráčů?

V polovině loňského roku vyšla v České republice statistika, podle níž je každý osmý Čech svobodný - bez stálého partnera. Když se podíváte na vztahy kolem sebe, znamená to snad, že směřujeme ke společnosti sólohráčů, kde partnerský vztah se bude rovnat sdílení bytu jednoho nebo druhého zúčastněného během páteční noci a možná ještě v sobotu ráno? Alex Doležalová to tak pesimisticky nevidí.

„Jsme sociální bytosti a přirozenost nám velí, že je lepší být v páru než sám. Jenom se mění způsoby navazování a udržování vztahů. Vztahy už nejsou na celý život, je zcela běžné, že lidé dnes mají za svůj život dva až tři vážnější vztahy nebo manželství, že zplodí děti se dvěma i více partnery a nežijí podle zavedeného scénáře v jedné domácnosti s jedním člověkem celý život.“ Přibývá také manželských svazků, kde dva už sice nejsou spolu, ale zároveň nejsou rozvedeni. Důvody jsou nejčastěji ekonomické, někdy také časové, a dívá se snad v české společnosti někdo divně například na Leoše Mareše, který má kromě manželky-kamarádky už několikátou přítelkyni?

Češi atypické vztahy tolerují. Tím se podle Zuzany Liškové sice výrazně rozšířila nabídka příležitostí k různým typům soužití, na druhou stranu se ale výrazně snížila ochota vázat se a překonávat partnerské krize. „Lidé se pak rozcházejí kvůli drobnostem, aby zahájili nový vztah. Mnohé si od něj slibují, ale většinou je opět dočasný,“ říká Zuzana Lišková. „Žijeme jinak, to ale neznamená, že jsme přestali věřit na lásku, právě naopak,“ myslí si. Problém je, že i když je dnes běžné mít víc rodin nebo být v různých vztazích, ačkoli je v reálu praktikujeme, nevíme úplně přesně, jak se v nich chovat, a především jak naložit s výchovou dětí, které z těchto vztahů vzešly.

„Roste nám generace dětí traumatizovaných tímto přerodem společnosti, kdy matky využívají děti jako své zbraně k manipulaci s jejich otci nebo když se otcové zbavují své zodpovědnosti za zabezpečení dětí z předchozích vztahů. Bohužel stále žijeme v představě, jak by rodina měla vypadat ideálně a co udělat pro to, aby to tak bylo, ale kontext je totálně změněný. Debata, jak vychovávat děti vzešlé z různých vztahů, je tak možná daleko důležitější než hodnocení modelů, které praktikujeme,“ uzavírá Alex Doležalová.

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

S radostí zařídíte hodně praktického pro svou nebo rodičovskou domácnost. Dopoledne byste se měly skrze Slunce chovat aktivně a…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci