[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máme šestiletého syna, který chodí do první třídy. Můj manžel je velký sportovec, ambiciózní a soutěživý typ, bohužel se tyto jeho vlastnosti negativně podepisují právě na našem synovi. Mareček je odmalička bezproblémové dítě, z pohledu jeho tatínka má ale jeden veliký hendikep, nemá absolutně nadání na sport. Pohyb jako takový ho baví, chodí s námi na výlety, občas vyjedeme společně na kole. Musím ale přiznat, že s mnohem větším nadšením maluje nebo sedí nad knížkami. Navíc je dost nešikovný, to musím přiznat. Na lyžích pořád padá, nemá snahu naučit se plavat, před míčem spíše uhýbá, než by se ho snažil chytat. Nemusím asi říkat, jak moc to všechno rozčiluje mého manžela. Když si chce zahrát fotbal, dítě to bojkotuje, když se Marka pokusil naučit šplhat po laně, hystericky se rozbrečel, když potřetí spadl. Nezvládne ani kotrmelec. Já ho do ničeho netlačím, připadá mi to zbytečné, ovšem tatínek ho loni přihlásil na fotbal. Těšil se, jak s ním bude hrát, doprovázet ho na turnaje, podle mě už ho pomalu od začátku viděl minimálně v týmu Manchester United. Jenže ouha, náš chlapeček to absolutně nezvládá, tréninky doslova protrpí, u večerního čtení pohádky mě v postýlce šeptem přemlouvá, ať řeknu tatínkovi, že tam chodit nechce…Doma se už kvůli tomu hádáme, nechci, aby syna úplně psychicky zdeptal a vypěstoval v něm třeba doživotní nenávist k jakémukoli sportu. Jak mám manžela usměrnit a přesvědčit, ať nic neláme přes koleno? Zuzana Ch. (36), Přeštice
Péče o dítě a jeho výchova Rodiče sportovci, synové buchtíci: Vyrovnat se s jinakostí dětí bylo těžké
Je přirozené, že jako rodiče velmi intenzivně prožíváme každý úspěch, ale i nezdar se svým dítětem. A často to hodně řešíme. Možná až zbytečně dramaticky. Od narození a od prvních pokroků potomka sledujeme, radujeme se a jsme dojatí, když se na nás poprvé začne smát, vezme si hračku, sedne si, začne chodit, stavět kostky, rozeběhne se a tak dále. A přiznejme si, že už v tomto období své dítě často i srovnáváme s ostatními vrstevníky, sledujeme, zda zvládne stejné dovednosti a je více, nebo méně šikovné. Přirozeně je pak vždy trochu nepříjemné, pokud naše ratolest zřetelně v něčem zaostává a opakovaně se nedaří něco zvládnout. Může jít o silně frustrující až bolestnou zkušenost. Jako rodiče jsme velmi vnímaví a citliví na jakýkoli nezdar a neúspěch našeho dítěte. A najdou se i tací, pro které je velkým problémem toto vše ustát a zvládnout v klidu a s rozvahou. Možná je to nikdy ani nenapadlo, jak těžké to může být.
Jakmile se totiž jedná o vlastní dítě, můžeme vše po rozumové stránce chápat, sami sobě vysvětlovat, ale velkou roli zde hrají i emoce (zklamání, rozčilení, nenaplněné představy a sny) a naše citové pouto k dítěti. Často pak reagujeme zcela nepředpokládaně a i jinak, než jsme my i naše okolí byli dosud zvyklí. Vše, co se týká potomků, prožíváme mnohem intenzivněji a silně se nás to dotýká. Protože pokud budeme sami k sobě zcela upřímní, tak všichni chceme, aby naše dítě bylo šikovné, mělo dobré známky a něčeho dosáhlo, bylo v životě úspěšné. A není lehké přijmout, že zrovna moje dítko například není studijní typ, není příliš fyzicky zdatné a podobně. Je velmi složité a náročné přijmout a brát ho takové, jaké je. I s jeho nedostatky a slabšími stránkami. Vždyť to často nedokážeme ani sami u sebe – ocenit to dobré, být na sebe pyšní, ale zároveň vědět, že jsou věci a činnosti, které nám nesedí nebo je jednoduše nezvládneme. Je proto dobré vědět, co naše dítě těší, co mu jde, co ho trápí a ani při maximální snaze a úsilí nepřináší uspokojivý výsledek.
Co je skutečně důležité? Potomka sledovat, naslouchat mu, povzbuzovat a současně nabízet možnosti, co nového může vyzkoušet, jak zkusit dělat věci jinak, podpořit ho a pomoci mu. A v první řadě respektovat jeho jedinečnost, osobitost i jinakost. Pak lépe budeme zvládat i nezdary. Věřte, že dítě velmi dobře vnímá a pociťuje náš postoj k němu a ke všemu, co dělá. A je pro něho důležité (a velmi dlouho), co si jako rodiče myslíme, jak zareagujeme, jak se tváříme. Když bude pociťovat stálou vlastní nedostačivost, že stále není vše perfektní, jak si rodiče představují, bude vás stále muset přesvědčovat, dokazovat vám, že umí, zvládne, je v něčem dobré, pak nezažije pocit spokojenosti a nepozná svou vlastní hodnotu, utrpí jeho sebedůvěra. Toto se pokuste manželovi šetrně vysvětlit.