Maminka.czVaše příběhy

Syn je velmi citlivý, všechno ho rozruší. Je to normální?

26.  3.  2019
Pětiletý syn je odjakživa naše sluníčko. Nejsou s ním žádné potíže, trápí mě ale jedna věc. Je velmi citlivý. A to říkám ještě velmi mírně. Můj muž se občas nebojí použít slovo hysterický. Nedokážu posoudit, do jaké míry je synovo chování normální.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vašík byl hodný už od miminka, žádné plačtivé scény a probdělé noci jsme s ním nezažili. Myslím, že zhruba do dvou let byl naprosto ukázkové a „tabulkové“ dítě. Všechny vývojové změny u něj přicházely jak podle učebnice. V ničem nebyl pozadu, ale ani nijak výrazně napřed.

Ve dvou letech ale nastal jakýsi zlom a Vašík se začal v některých situacích chovat docela překvapivě. Plakal, když jsme to vůbec nečekali, a rozrušila ho každá maličkost. Zpočátku jsme to brali jako nějakou další vývojovou fázi, ale jak měsíce ubíhaly a nic se neměnilo, začali jsme tomu věnovat větší pozornost.

Máte přecitlivělé dítě? Zdánlivá slabost může být výhrou

Postupně jsme vypozorovali, že Vašík je enormně citlivý na emočně vypjaté situace a emocionální dojmy vůbec. Nesnese, když vidí někoho plakat, a je jedno, jestli je to člověk stojící vedle něj, nebo jen někdo v televizi. V tu chvíli začne plakat taky, celý se třese a nedokáže se uklidnit. Dokud byl malý, jen beze slova brečel, teď už se i ptá, proč ten člověk pláče, co se mu stalo, jak mu můžeme pomoct.

Stejné reakce u něj vyvolá křik, hádka, jakýkoli konflikt. Stejně intenzivně prožívá dojemné nebo smutné scény v pohádkách, v knížkách…

Jak zmírnit dětské záchvaty vzteku? Tohle nám zabírá

Kluci přece nepláčou! Omyl, babi a dědo

Než začal mluvit, řešili jsme takové chvíle objímáním, odváděním pozornosti, televizi jsme vypnuli, z místa křiku odešli a podobně. Ale nešlo ho takto chránit donekonečna a navíc přišla chvíle, kdy začal mluvit víc, a tím pádem se i ptát.

Snažíme se mu poctivě vysvětlovat všechno, co ho zajímá, ale jsou situace, ve kterých zkrátka rozumně odpovědět nejde. Nebo na to není čas. Nebo by to bylo v danou chvíli nevhodné.

Brali jsme to dříve jako fakt a zas tak moc Vašíkovy stavy neřešili. Prarodičovské poznámky „Je to ubrečená bačkora, to má být kluk?“ nebo „Chudinka malej, vy ho pořád něčím stresujete“ jsme pouštěli jedním uchem tam a druhým zpátky.

S nástupem do školky začaly teprve problémy

Jenže loni v září syn nastoupil do školky a tam jeho přecitlivělost začala být už skutečný problém. Nastoupil už do předškolní třídy, předtím do školky nechodil, protože jsem na rodičovské s jeho mladší sestrou. A přestože je v ní tedy už půl roku, doteď se s ní nějak nedokáže srovnat.

Jiné děti si popláčou možná první týden, Vašík plakal dva měsíce. Jen kvůli tomu, že je ve školce. Teď už pláče „jen“ kvůli tomu, co se tam děje. Protože školka, to je kolektiv dětí, které se mimo jiné i hádají, přou, mají konflikty. A Vašík se s tím vůbec nedokáže vypořádat.

Dcera ve školce pořád pláče. Rodina mi to vyčítá

Co víme od učitelek, jakmile nějaké dítě jen zvýší na jiné hlas, celý se roztřese, schová někam do rohu a tam čeká, co bude. Nebo naopak přiběhne a snaží se konflikt nějak řešit, ale dost nešťastným způsobem. Třeba popadne menší dítě za ruku a snaží se ho někam odvléct, protože si myslí, že to druhé mu ublíží.

Děti se synovi smějí

Mluvili jsme s ním o tom nesčíslněkrát. Vysvětlujeme Vašíkovi, že hádky a konflikty k životu patří, že si lidi potřebují vyjasnit, když mají na věci různý názor, a že holt někdo to zvládne klidným hlasem a jiný k tomu potřebuje křik. A že když se ho to přímo netýká, nemusí si s tím vůbec lámat hlavu.

Ale k ničemu to není. Vašík kýve, že všemu rozumí, ale na jeho chování se nic nemění. Do toho se mu děti začínají smát, protože když čtou učitelky ve školce pohádku a děje se v ní něco smutného nebo nebezpečného, Vašíka to rozpláče, kdežto ostatní se často klidně smějí.

Tohle na ně platí! Tři tipy, které zabraly na vztek u tří synů

Vím, že být citlivý je v dnešní době skoro handicap, na druhou stranu mi připadá naprosto v pořádku, když člověk takový je. Rozhodně mnohem lepší než mít dítě sobecké, zlé a necitlivé k ostatním! Ale zároveň si kladu otázku, do jaké míry je to ještě normální a jestli už Vaškovo chování není příliš. Jak to ale řešit? V naší rodině je všechno v pořádku, nemá důvod se takhle chovat. A jít s ním k psychologovi, na to mi připadá ještě dost malý. Jenže co až půjde do školy, tam to bude ještě mnohem horší…

Jana, 36 let

Témata: Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Syn, Mateřská škola, Předškolák, Učebnice, Konflikt, Objímání, Sluníčko, Křik, Chování, Normál, Chudinka, Pětiletý syn, Děti, NORMÁLNÍ

Video