Maminka.czVaše příběhy

Syn přišel ze školky pokousaný. Neřeším to. Měla bych?

6.  12.  2019
Před pár dny jsem šla vyzvednout tříletého syna ze školky. Vítal mě s úsměvem od ucha k uchu jako jindy. Na rozdíl od nervózní paní učitelky, která ukázala na jeho zavázanou ruku. Jiný chlapeček syna kousl tak, až mu tekla krev. A víte co? Nebudu to nijak řešit.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Paní učitelce jsem podepsala zápis o tomto incidentu – v naší školce (a možná je to tak ve všech, to nevím) se musí situace, u které došlo k sebedrobnějšímu krvácení, evidovat jako úraz. Protože se to stalo asi půl hodiny před odpoledním vyzvedáváním, netelefonovala mi. A ujistila mě, že Jonáš vůbec neplakal, že celou situaci přešel s až nečekaným klidem.

Syn se na mě při jejím vyprávění usmíval a já neměla důvod učitelce nevěřit. Nebyla jsem na nikoho naštvaná. Ani na ni, že tomu nezabránila, ani na to druhé dítě nebo jeho rodiče. Na dětech je fascinující, jak jsou nepředvídatelné. Snažíme se je vést, jak nejlépe umíme, učit je dobrému chování, ale ony si zkrátka někdy přepnou výhybku jiným směrem a ukážou zuby. Doslova.

Pokousal kamaráda! Proč některé děti koušou a jak tomu předcházet?

Byly doby, kdy bych takové chování strašně prožívala a za syna bych se rvala jako lvice. Ale postupně mě to přešlo. Zjistila jsem, že na tyhle situace nejde reagovat tím, že budete na někoho naštvaní. Tady je na místě empatie, ne přehnané emoce.

Když pozoruju Jonáše třeba na hřišti, vidím, jak se každým sebemenším konfliktem s jiným dítětem učí. Tyhle zdánlivě negativní zkušenosti ho zocelují a dávají mu do života víc, než kdybych chodila neustále za ním a říkala: „Půjč chlapečkovi lopatičku“ nebo „A tohle bylo od tebe ošklivé, hned se té holčičce omluv.“

Děti příliš chráníme a tím brzdíme jejich vývoj. Rady, čeho se vyvarovat

Šarvátkami se dětí učí, rodiče to bohužel často nechápou

A ve školce je to úplně stejné. Víc než dvě desítky dětí v jedné třídě jsou skupina originálních bytůstek, každá poznává svět po svém a každá reaguje na konflikty, frustrace nebo zklamání jinak. Dětí, které reagují kousáním, kopáním nebo strkáním, znám ve skutečnosti velmi málo. Zároveň ale musím říct, že neznám jediné školkové dítě, které by nepotřebovalo, aby jeho chování někdo korigoval. Ať už jde o házení jídla z talíře po zemi nebo třeba ničení hraček.

Všichni „normální“ rodiče i učitelé se snaží vést děti k tomu, aby z nich byli dobří lidé. Takže pokud občas dojde na nějaký kousanec, nikdo by se kvůli tomu neměl cítit provinile a nikdo by to neměl dostávat za vinu. Beru to tak, že Jonáš byl momentální „obětí“ jiného dítěte, které se učí a roste. A víc to řešit nehodlám.

 

Málokdy měli pochopení pro to, že tohle prostě děti někdy dělají – a že i tím se učí...

 

Tentokrát byl Jonáš tím, kdo tahal za kratší konec provazu. Ale ještě před pár měsíci to bylo naopak. Měl tehdy období, kdy se nerozpakoval jiné dítě ve třídě tahat za vlasy nebo shodit na zem jen proto, že si zrovna hrálo s autíčkem, které si vyhlédl. Pamatuji si, jak jsem z toho byla zoufalá a jak trapně mi bylo, protože rodiče „postižených“ dětí se tvářili, jako kdyby byl Jonáš jediné dítě na světě, které kdy do někoho strčilo. Málokdy měli pochopení pro to, že tohle prostě děti někdy dělají – a že i tím se učí. Ty strkající i ty strkané.

Povzdech znechucené matky: Jak utéct před mateřskou soutěživostí?

V tu chvíli jsem si moc přála, aby mi některá z jiných maminek řekla třeba jen jednoduché: „Neřešte to, to je v pořádku. Vždyť já to taky znám.“ Ale to se tenkrát nikdy nestalo. A tak se snažím být v tomhle jiná.

Stejně jako tenkrát Jonáš, tak ani teď ten chlapeček, který ho kousl, nikomu neubližovali se zlým úmyslem. Jsou to zkrátka tříleté děti, které neumějí svoje frustrace tolik vyjádřit slovy, a tak si poradí jinak. Můj syn dostal k ochutnání vlastní medicínu. A zatímco dříve by určitě kousnutí oplatil stejnou měrou, teď celou situaci přijal s klidem a šel si po svém. Roste, učí se, vyvíjí se. Tak bychom to měli brát.

Ivana, 34 let

5 hlavních důvodů, proč děti koušou:

  • Kousnutí či dokonce vytrvalé kousání bývá pro mnoho dětí (batolat) jedním z obranných mechanismů a také způsobem, jak zahnat strach či frustraci. Dle některých psychologů jde o nutkavé chování prýštící z „pravěkých“ hlubin lidské duše – něco ve smyslu: „Zavrč a kousni!“
  • Mnohé malé „zvrhlíky“ jednoduše baví reakce a pozornost okolí – pokousaný začne kvílet, všichni se seběhnou, veškerá pozornost je najednou obrácená k nepříjemné situaci a často i k osůbce s nenechavými zoubky.
  • Kousání funguje! Pokud dítě něco od jiného dítěte chce, kupříkladu hračku, se kterou si nic netušící oběť aktuálně hraje, a má vyzkoušeno, že po kousnutí dostane to, po čem jeho srdce baží, nic jej v té chvíli nezastaví…
  • Zejména malá batolata koušou, když mají hlad či je bolí rostoucí zoubky.
  • Kousání propůjčuje moc! Kousáním lze z určitého pohledu ovládat své okolí, své blízké. Kouše-li mrně opakovaně, rodiče se všemožně snaží těmto situacím dopředu zabránit, a proto pak často bývají lehce manipulovatelní. Ne že by dítko bylo nějakým taktizujícím minimonstrem, jen zkrátka úplně obyčejně využívá dané situace – ostatně tak, jak to děláme i my dospělí. Více si přečtěte v článku TADY
Pětiletý syn si pořád vymýšlí a lže, vznikají z toho problémy. Co s ním?
Témata: Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Syn, Mateřská škola, Mel B, Chlapeček, Mela, Lvice, Učitelka, Jonáš, Neřest, Šarvátka, Ucho, Děti, Kousání

Video