[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V současné Evropě jsou děti z hlediska práva chráněny. Je však jejich bezpečí zajištěno i v běžné životní realitě? U nás, obdobně jako v jiných zemích, trpí syndromem týraného dítěte (CAN) asi 1 – 2% dětí. Tedy 25 000 dětí je u nás vystaveno psychickému, fyzickému či sexuálnímu týrání nebo zanedbávání. Z toho pouhá pětina případů vyjde najevo.
Většina dětí trpících syndromem CAN je ve věku 0 – 6 let, přičemž nejčastější skupinou jsou kojenci a batolata. Naprostá většina týraných dětí je ve věkové skupině do 15 let. Odhadem jich u nás na následky týrání a zanedbávání zemře okolo padesáti.
Určité typy dětí jsou týrány a zanedbávány častěji než jiné. Jsou to děti mentálně retardované, s poruchami chování a pozornosti, děti somaticky nemocné, slabé, apatické, pomalé či naopak hyperaktivní. Obecně jsou to děti, které mají nějaké zvláštní potřeby a péče o ně není snadná. Navíc jsou mnohdy slabé, čímž jsou dobrým terčem pro různé druhy násilí, nevyžadují příliš pozornosti, což zase může vést k zanedbávání nebo jsou naopak hodně náročné a pro vychovatele „otravné“.
Týrajícím rodičem se často stává ten, kdo byl v dětství také týrán. Z toho se utváří bludný kruh, který je velmi těžké rozseknout. Zanedbávání či týrání se také častěji dopouštějí rodiče s psychiatrickou diagnózou, alkoholici, ale i rodiče velmi mladí, nebo ti, co si dítě nepřáli. Více náchylné jsou k tomuto chování například i matky samoživitelky.
Čtěte také: Dokáže být týraná žena dobrá matka?
Svou roli možná sehrává i celkový postoj společnosti, například k fyzickým trestům. Zatímco u nás zakázány nejsou, v jiných zemích k tomuto legislativnímu kroku přistoupili, například v roce 1979 ve Švédsku, 2000 v Německu nebo v roce 2003 ve Skotsku.
Tělesného týrání se nejčastěji dopouštějí matky, následují otcové. Za sexuálním týrání, které se odehrává v rodině, nejčastěji stojí partneři matek a na druhém místě jsou vlastní otcové.