Maminka.czSourozenci

Pořád se rvou jako koně. Už si se syny nevíme rady, svěřila se zoufalá máma

16.  1.  2021
Naši dva synové jsou úžasní. Pokud jsou každý sám. V tu chvíli na světě neexistují hodnější děti. Ale jakmile jsou společně, tvoří výbušnou směs, která je nebezpečná sobě i okolí. Mají se rádi, to ano, ale neustále se perou. A to dost brutálně. Už jsme z toho zoufalí a nevíme, jak je usměrnit.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když jsem podruhé otěhotněla, nebylo staršímu Matyášovi ani devět měsíců. Přiznám se, byl to docela šok. Druhé dítě jsme chtěli, to ano, já jsem záměrně nebrala antikoncepci, aby si tělo po porodu odpočinulo, ale dávali jsme si pozor, protože tak rychle po sobě jsme dva prcky nechtěli.

Ale po pár dnech, kdy jsme tuhle informaci vstřebávali, jsme se nakonec začali o to víc těšit. Ze všech stran jsme slyšeli, že to bude ze začátku náročné, ale z kluků pak budou úžasní parťáci a my o nich nebudeme ani vědět, protože si vystačí jen spolu. A že takhle malý věkový rozdíl je pro sourozence výhra. No nevím. Kdybych věděla, co nás čeká…

Rok, dva, nebo pět? Existuje ideální věkový rozdíl mezi sourozenci?

Máma přinesla z porodnice „vetřelce“

Lukáš se narodil, když byl Matyášovi rok a půl. Věk, ve kterém mě obzvlášť potřeboval. Místo toho máma na pár dní zmizela do porodnice – nikdy předtím nebyl beze mě ani jednu noc. A pak se zas objevila a měla s sebou „vetřelce“, který ho sice zajímal, ale podobně jako zvířátko v zoo. Podívat se, ale pak už ať je pryč a máma je tu zas jen pro mě!

ČTĚTE TAKÉ: Přáli si holčičku. Osud jim nadělil čtrnáctého kluka!

První rok mám jako v mlze, s nadsázkou říkám, že si z něj moc nepamatuju. Byl to vyčerpávající kolotoč, ale pak se přece jen objevilo světlo na konci tunelu. Nejdřív chvíle, kdy i mladší syn začal chodit a trochu mluvit. Matyáše v tu chvíli začal opravdu zajímat a opravdu byly okamžiky, kdy si spolu krásně hráli.

Pak další mezník, kdy se i Lukáš zbavil plínek, a nakonec den, kdy Matyáš nastoupil do školky. V tu chvíli mi připadalo, že už konečně mám věci jakžtakž pod kontrolou. Ale netrvalo to dlouho.

2 sestry se hašteří, 2 bratři vždy soupeří? Jak je to se sourozeneckými konstelacemi?

Soupeření o pozornost rodičů

Nezačalo to nějakým konkrétním momentem, ale od určité chvíle se z parťáků stali hlavně rivalové. Ačkoli jsem vícekrát četla, že děti takhle blízko od sebe na sebe nežárlí, protože žárlivost vzniká až ve starším věku, u nás to neplatí. Zkrátka si to oba – zejména Matyáš – uvědomili až později.

Začali soupeřit o pozornost mou i kohokoliv jiného. Táty, babiček a dědů, lidí na ulici, kteří se s nimi dají do řeči, dětí na hřišti. Jeden druhému nedarují ani ň. Hlídají, co kdo dostane k jídlu, jaké hračky, jestli někdo není šizený. Jakmile někdo mluví s jedním, druhý hned začne zlobit, aby upoutal pozornost zase k sobě.

To všechno beru. Největší problém je, že kluci si svoje soupeření začali vyřizovat hlavně ručně. Perou se prakticky od rána do večera. Začne to jako nevinná zábava, kdy se jen tak pošťuchují, ale během minuty se to změní v regulérní rvačku. Je jim teď šest a sedm a půl a už je to opravdu boj, ne nějaká nevinná dětská strkanice.

GALERIE: Takhle se lidé změnili: Před tím a po tom, co měli děti. Nelekněte se!

Oba u toho řvou jak paviáni, vřískají, protože si uštědřují opravdu bolestivé zásahy. Kopou se, štípají, koušou, škrábou nehty, tahají za vlasy, uši, dloubou lokty. Je mi z toho někdy až úzko, jak k sobě dovedou být krutí a agresivní.

Eliáš se narozením brášky změnil v „monstrum“

S partnerem se neshodneme, jak problém řešit

Jsme z toho s mužem nešťastní, protože se to samozřejmě od začátku snažíme řešit, ale nic nezabírá. Promluvy, domluvy, výhrůžky, zákazy, ultimáta, tresty, zkrátka nic. V tu chvíli se najednou spřáhnou do koalice, vše odkývají, že už budou hodní, a za chvíli je to tu znova.

Několikrát do týdne u nás doslova teče krev, boule, odřeniny, škrábance ani nepočítám, dezinfekce a náplast stojí na stole pořád. Vlastně se až divím, že si doteď nezpůsobili žádný vážnější úraz, a děsím se, že jednou to přijde.

Trestáte děti? Chyba! Místo lítosti pak cítí potřebu se mstít

Problém je i to, že se s partnerem neshodneme, jak k tomu přistupovat. On tvrdí, že z toho vyrostou, a říká, že dokud si nejsou vyloženě nebezpeční, měli bychom je nechat být, ať si to vyřídí spolu. Jenže pak, když už to trvá dlouho, mu ujedou nervy. Nechá je hodinu prát a pak najednou je seřve, že to dělat nemají. Tak co si z toho mají vzít?

Já se snažím jít mírumilovnou cestou, domlouvat, vysvětlovat, jenže ta taky nefunguje, takže manžel moje pokusy neustále shazuje s tím, že být na ně měkká je k ničemu.

Už si nevím rady, hodně známých říká, že je to opravdu jednou přejde, ale mně se to nějak nezdá. Připadá mi, že už to přerostlo v něco vážnějšího, co se bude těžko napravovat.

Zuzana, 37 let

Malí vzteklí rváči: Jak nevychovat z dětí agresory
Mami, tati, já vás nechci! První „puberta“ přichází kolem druhého roku
Bít, či nebít?  Záleží jak to máte doma nastavené...
Témata: Děti, Rodina a vztahy, Chování a vztahy, Syn, Sourozenci, pořad, koně, výhrůžky, Elias, Mladý syn, Matyáš, První puberta, Kolotoč, Těhotenství a porod, Největší problém, Štípa, Mama, Druhé dítě, Kluk, Náplast, Řád, Zuzana, Máma, Starý věk, Boule