[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V dnešní době je všechno snadné. Chcete se na internetu zbavit nepotřebných věcí – a kromě nich se zbavíte také iluzí. Pokud ještě ohledně virtuálního světa nějaké máte.
Podnikli jsme s Šampónem dvacátý sedmý marný pokus dodat našemu 2+kk přecpanému věcmi zdání vzdušného moderního bytu pro mladou rodinu. Designérskému stylu „další pokoj nevyčarujeme, tak koupíme aspoň novej koberec“ padly za oběť i dva kusové dětské koberečky, takové ty se silnicemi, co je děti milují.
Loňský rok, kdy se nám věci v bytě začaly množit exponenciální řadou a zarytě odolávaly jakýmkoli pokusům o regulaci (nezabral ani údajně neporazitelný manuál Marie Kondo), byl pro mě zlomový.
Musela jsem se chtě nechtě začít zbavovat věcí pro dětech, což bylo sakra těžké. Zaprvé pořád ještě věřím, že si pořídíme třetího kluka (bohužel jsem v rodině jediná a tento úkon na rozdíl od řady jiných sama opravdu nezastanu). Zadruhé to znamenalo vstoupit do světa, který mě vyloženě děsí – světa INTERNETOVÝCH BAZÁRKŮ.
Nevím, jak vám, ale mně slovo bazárek prostě asociuje porno a řadím ho do stejného lingvistického pekla jako třeba bodýčko. Odjakživa jsem zvyklá na bazary a nechápu, v čem je rozdíl. To jako matky od dětí na bazar nevlezou, ale do bazárku je nalákáte?
Každopádně se ze mě za poslední rok stala zdatná obchodnice. Naučila jsem se dobře odhadnout, co má smysl prodávat a za kolik a co je lepší rovnou darovat charitním kontejnerům. Takže když jsem vyvěsila na web kobercovou slavobránu, bylo mi jasné, že se po ní zapráší.
Ovšem tentokrát bazárková komunita předčila všechna moje očekávání. Inzerát jsem vyvěsila, koberce nabídla ani ne za třetinu původní ceny a během pěti minut mi napsalo asi třicet lidí – jen z okolí pár kilometrů! Koberce jsem rezervovala první zájemkyni, dalším asi pěti lidem v pořadí jsem odepsala, že když to náhodou neklapne, oslovím dalšího v pořadí.
Pak už nebylo v mých silách odpovídat každému extra, takže jsem inzerát označila jako rezervaci a přidala k němu ASI TAKHLE VÝRAZNOU poznámku, ať už mi nikdo nepíše, že je zájemců několik desítek a je to zbytečné.
Jenže kobercechtiví bazárkoví supi zaznamenají jen fotku a cenu a zbytek už nečtou. Fascinuje mě, že je taková rvačka o věc, která ani jako nová není nijak drahá – v kontextu toho, co jsou lidi za děti schopní utratit. Do večera mi přišly další desítky zpráv. Mezi nimi i jedna od pana Romana. Pan Roman byl asertivní a psal: „Beru, přijel bich si zítra ráno.“
Na to, že lid internetový nezdraví a s češtinou si často taky hlavu neláme, jsem si už zvykla. Ale že ho nezajímá, jestli je zboží volné a kam si pro něj má přijet, to mě docela zarazilo.
Druhý ráno se na mě z počítače vyvalily další desítky zpráv, nezahálelo se ani v noci. Pan Roman mi poslal další zprávu: „Tak co, kdy mam přijet!!!!!!!!!!!!“
Svou občanskou povinnost jsem považovala za splněnou dostatečným množstvím informací u inzerátu, a tak jsem opravdu nehodlala trávit dopoledne tím, že budu každému jednotlivci odpovídat, kolikátý v pořadí je, bez ohledu na počet vykřičníků.
Místo toho jsem předala koberce té první paní a odjela s Matýskem na nákup.
Když jsem se pak po poledni vrátila domů, čekala na mě zpráva od pana Romana: „Ta kráva s těma kobercema vůbec nereaguje!“
V první chvíli se mi chtělo snad i brečet, ale pak jsem se začala strašně smát. Evidentně to nebylo určené mně, to ovšem na věci nic nemění. Tahle poznámka frustrovaného nakupujícího, který se třásl na životní kauf, vlastně ve zkratce geniálně vystihuje, jaký opravdu je virtuální svět.
Protože když jsem ze zvědavosti rozklikla facebookový profil pana Romana, vyvalila se na mě iluze dokonalé rodiny. Tatínek s americkým úsměvem od ucha k uchu, v náručí dvě malé děti vyladěné do posledního detailu, vystajlovaná reprezentativní maminka, pes módního plemene, žlutý katalogový domeček vévodící čtvercovému claimu uprostřed satelitu, mraky fotek od moře, z restaurace a bouře komentářů typu: „Krásní jste!“, „Sluší nejvíc!“, „Dokonalá rodinka!“ či „Absolutně nejlepší“. Už chyběla jen nějaká poučná mantra pro dnešní den a video s jednorožcem.
Navoněná bída.
Víte, mě to vlastně potěšilo. Pokaždé mě tenhle projev nejnižších pudů tak nějak zvláštně uklidní – že ti dokonalí lidi, co se na nás sypou z internetu, ve skutečnosti neexistují. Někdo se škodolibě zasměje, když narazí na nezcenzurovanou fotku nenamalované hérečky po ránu nebo obrázek, který modelka zapomněla prohnat deseti filtry.
Já jsem odjakživa tíhla k psanému slovu, a tak mi radost udělá spíš takováhle oduševnělá korespondence. Panu Romanovi jsem odpověděla něco v tom smyslu, že je pro své děti jistě tím nejlepším vzorem a příkladem toho, jak komunikovat s lidmi.
Odpověď asi vyhlížet nebudu.
Ztratila jsem zbytek zbytku iluzí, ale na oplátku jsem něco získala. Tři stovky za koberce – a novou přezdívku. Takovou indiánskou. Ta kráva s těma kobercema.
Autorka je spolupracovnicí redakce, má blog s názvem Prašná cesta