[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Díky mé neuvěřitelně trpělivé a empatické psycholožce, u které jsem strávila před víc než rokem desítky hodin, jsem pochopila, že rozhodně nemohu házet vinu za mé psychické problémy jen na manžela – v podstatě dělal jen to, co jsem mu dovolila. A dovolila jsem mu hodně!
Můj bývalý manžel, s nímž mám dvě dcery, měl v podstatě celé naše manželství milenky a já si každý jeho románek vždy logicky odůvodnila a omluvila. Jednou bylo na vinně mé rizikové těhotenství, kdy jsem nemohla mít několik měsíců sex. Pak přišla další avantýrka a já sebekriticky zhodnotila, že jsem po porodu první dcery nepřitažlivá, nemám na sebe čas a nabrala jsem několik kilo tuku a shodila pár kilo svalů (po druhém porodu jsem si říkala totéž…).
V době, kdy byly holčičky maličké – je mezi nimi jen roční věkový rozdíl – jsem byla pochopitelně hodně unavená a ne vždy natěšená na manželské radovánky. Manžel to řešil po svém a já byla pokaždé připravená zdůvodnit si, proč pro svého muže nejsem dost dobrá a dostačující – stejně jako jsem nebyla pro svého tátu…
Ano, a přesně tam byl zakopaný pes mého nízkého sebevědomí a vnímání vlastní hodnoty. Vyrůstala jsem sice v úplné rodině, ale bez otcovské lásky. Náš táta byl chladný, přísný, nedostižný, snad nikdy mě za nic nepochválil, nikdy mi třeba neřekl, že mi to sluší. O puse a pohlazení ani nemluvím. Vybavuji si, že už jako malá holčička jsem se hrozně snažila, aby mi taťka třeba jen pochválil obrázek, řekl, že jsem „jeho krásná princeznička“, tak jako to říkali tátové mých kamarádek, anebo třeba přišel fandit, když jsem měla gymnastické závody. Nic z toho se nekonalo. Maximálně jsem se dověděla: „Na gymnastku jsi moc oplácaná“ nebo „Hmm, no Rembrandt z tebe určitě nebude!“
No a pak si taková snaživka s minimálním sebevědomím, která celé dětství a dospívání toužila po lásce a troše uznání od prvního chlapa v jejím životě, vezme šikovného a později i úspěšného lékaře. (Abych ale Luďkovi nekřivdila, z počátku to byl docela fajn chlap, možná jen trochu „rozmazlený“ od své maminky.) Luďka jsem milovala. Milovala jsem ho „nezdravě“; milovala jsem ho za to, že on miluje mě, že si mě všiml, že byl úplně prvním chlapem na světě, který mi říkal, že jsem krásná a chytrá holka. Konečně jsem se tedy dočkala – byla jsem pro někoho „někdo“! Od prvního okamžiku našeho vztahu jsem manžela absolutně podporovala, chápala a každý jeho přešlap pečlivě omlouvala. Luděk byl prostě bůh a já mu zcela dobrovolně podřídila svou kariéru i zájmy. Podvědomě jsem myslela, že to ocení, že si mě bude vážit.
Jenže Luděk mi byl nejen mnohokrát nevěrný, ale přestal mi i děkovat, jakkoliv mi pomáhat, přestal se mnou komunikovat, vše z mé strany bral jako samozřejmost. Byla jsem jen šikovný inventář našeho bytu. Inventář, který si potřeboval sáhnout ještě více na dno, aby se konečně probral. Prozření bylo drsné; manžel si „užíval“ i v době, když jsem skoro v pátém měsíci znenadání potrácela mé třetí děťátko. Byl údajně na „kongresu“. Abych mu nekřivdila, chtěl přijet, ale já mu oznámila, že vše zvládnu. Zmýlila jsem se. Psychicky jsem se zhroutila a mému stavu nepřidalo, když jsem přišla na to, že má Luděk další románek. Ostatně v té době už se tím příliš netajil.
Pád na dno a obrovské výčitky vůči manželovi mě zavály k psycholožce a tam pozvolna a polehoučku začalo mé prozření. To bohužel i přes mou snahu o narovnání rolí v našem vztahu vyústilo v rozvod. Muž byl ve chvíli, kdy jsem mu své rozhodnutí definitivně oznámila, doslova nepříčetný. Absolutně nesouhlasil, nechápal, proč by se měl měnit a pracovat na našem vztahu – vždyť vše až do té „nehody“, jak mluvil o mém potratu, klapalo skvěle!
33 známých žen nahrálo vzkaz matkám, které jsou s dětmi po rozvodu samy
Nyní je to rok a půl, co jsem rozvedená. A ač bývám často hodně unavená, jsem snad poprvé v životě vyrovnaná a spokojená se svým životem. Vrhla jsem se do práce, doháním, co jsem zanedbala ve vzdělávání i v zájmech – všechno mě neuvěřitelně baví, jako když mi bylo dvacet. Naše holčičky nesly rozvod nejprve těžce, ale nyní mám pocit, že vnímají, jak je jejich maminka spokojená (a také silná). Také si myslím, že jsem pro ně nyní do života mnohem lepším příkladem. Navíc pozoruji, jak neskutečně si užívají, když se o ně jejich táta stará, věnuje jim čas, vymýšlí jim výlety, povídá si s nimi, a dokonce se s nimi i čas od času učí a nakupuje oblečení!
Milé maminky, važte si nejen své rodiny a svých báječných dětí, ale v první řadě si važte sebe samých, protože právě tam začíná životní štěstí a vyrovnanost – pro vás i pro vaše nejbližší.
Klára B. (32 let)