Také jste jí nenechala píchnout ouška?

Jsem už babičkou, ale ani svým dcerám ani dcery vnučkám jsme píchnout ouška - když byly miminka - nenechaly. Obě dcery se rozhodly samy asi kolem 10 let, vnučky jsou ještě malé. Prostě miminka s náušnicemi nám připadají taková "nemiminkovská" a je to stejné, jakoby jim maminky nechaly píchat jiný piersing - třeba do pupíku.Ať si holčičky samy rozhodnou, kdy a co si chtějí nechat propíchnout.

Je to divný český zvyk píchat kojencům uši. Proč by mělo mít miminko náušnice? Času dost až trochu vyroste. Žijeme v Británii, zde se malým dětem uši vůbec nepropichují. Takže ani jedna z mých malých dcer naušniice nemá. Možná v deseti, dvanáct letech, když si to budou přát.

Já sama jsem náušnice jako malá neměla - moje maminka také odmítla nechat miminku píchnout uši s argumentem, že si o tom musím rozhodnout sama. Takže jsem rozhodovala... Po náušnicích jsem toužila, co si pamatuju, určitě nejpozději od první třídy (možná tedy i dřív, ale to si už nevybavuju). Všechny spolužačky náušnice měly, jen já ne. Moc se mi to líbilo, navíc se mně pořád holky ptaly, proč nemám náušnice. Takže touha z mé strany byla. Jenže! V tomhle věku jsem bohužel už měla vypěstovanou hrůzu z jakéhokoliv píchání. Očkování pro mě bylo téměř nepřekonatelnou záležitostí. A z představy, jak mě někdo propíchne ucho, se mi dělalo zle. Zkrátka jsem si už uvědomovala, jak to bude probíhat, co se bude dít a strašně jsem se bála bolesti a že to nezvládnu, že budu křičet, že omdlím, že to vůbec nevydržím atd. Takže náušnice pořád nebyly, pořád jsem musela ve škole, na kroužcích a všude možně někomu odpovídat na otázku, proč taky nemám náušnice. Nakonec jsem z toho už měla pěkný stres, tolik jsem si přála náišnice mít a moct se tím pochlubit, ale nedokázala jsem se překonat. Vyčítala jsem mamce, že mi nenechala píchnout uši ve věku, kdy bych z toho ještě neměla rozum. Odvahu jsem našla až ve 12 letech a dodnes si ještě dokážu vybavit, jak strašně jsem se před zákrokem bála. Už od té doby jsem byla rozhodnutá, že pokud budu mít dceru, tak ji tomu nevystavím a uši jí nechám píchnout jako malé. Když se mi pak dcera opravdu narodila, hned jsem to probrala s pediatrem, vysvětlila mu i důvody a zároveň probrala, jak to udělat, aby to dcerku moc nebolelo. Doktor doporučil píchat až v půl roce, až proběhnou základní očkování. Doporučil nastřelení jako rychlejší, šetrnější a bezbolestnější a ještě doporučil náplast na ouško na znecitlivění před zákrokem. Náplast opravdu fungovala, bylo evidentní, že nastřelení dceru nebolelo. U prvního ouška se lekla a začala kňourat, ale rychle se uklidnila a na píchnutí druhého ouška už nijak neragovala. Po vyjití z ordinace o ničem nevěděla, chovala se naprosto normálně, nic ji nebolelo. Ouška nehnisala, ani nebyl žádný problém. Jsem ráda, že jsem ji uštřila pozdějšímu stresu tak, jak jsem ho prožívala já. A ona asi taky, protože po nástupu do školy se právě setkala se spolužačkou která mluvila o tom, že si uši nechá píchnout, a dcera mi doma řekla, že je ráda, že ona náušnice už má, protože teď by na to jít nechtěla.