Tatiana Vilhelmová: Měla jsem obrovskou touhu být sama s dětmi

Potřebou svobody většinou argumentují muži. Touha stát se svobodnou matkou už tak obvyklá není, ale Tatiana Vilhelmová nikdy nepatřila k herečkám, které se procházejí konvenčními chodníčky. Poslechla svůj vnitřní hlas, překonala těžkou nemoc, náročný rozchod a mediální hon na svůj nový vztah. Dnes ví, že to stálo za to a že svoboda může chutnat po špenátu.

* Jak se dneska máte?

Skvěle!

* Vy jste za poslední rok tak trochu od základů změnila svůj život. Změnila jste se i vy sama?

Tak pořád jsem to já, jen jsem teď taková bezstarostnější. Předtím jsem se nechávala vším příliš zahltit, a teď si naopak všechno užívám. A taky míň pracuju.

* Souvisí ta změna se změnou vašeho partnera?

Já vím, že se budete ptát především na vztahy, ale pro mě přišla ta zásadní změna s tím, že jsem byla nemocná. Vloni jsem dostala zánět mozkových blan, a díky téhle nemoci jsem si uvědomila daleko víc věcí než při rozchodu.

ČTĚTE TAKÉ: Kate a princ William čekají potomka – radostná zpráva potvrzena

* Těsně před nemocí jste byla maximálně vytížená, měla jste za sebou rozchod s manželem a také začátek nového vztahu. Myslíte, že to byl následek celkového vyčerpání?

Tak on to byl následek všeho. Pracovala jsem takhle od šestnácti, takže to nebyla žádná novinka. A je pravda, že celý ten mediální zájem a honba za tím, jak to teď v životě mám, mi v situaci, kdy jsem na tom nebyla dobře, rozhodně neprospěla. Když jsem potřebovala nejvíc klidu, bylo kolem mě nejvíc rušno. A do toho přišlo samozřejmě to okouzlení, kdy má člověk pocit, že má energie nekonečné množství, a najednou se ukáže, že to tak třeba není…

* V loňském roce, kdy se u vás všechno otočilo a nabralo nový směr, vám bylo třiatřicet let…

Jsem fatalistka a věřím tomu, že ten třiatřicátý rok života je prostě zlomový.

* Jak nemoc ovlivnila váš vztah s bývalým manželem? Určitě jste museli řešit péči o děti…

Hodně věcí to mezi námi, nechci říct zachránilo, ale narovnalo. Najednou jsme museli prostě fungovat a starat se o děti, šlo tak trochu o život a ega musela stranou.

* Jak moc vás nemoc zasáhla? Bylo to těžké období?

Jsem od přírody optimistka a říkala jsem si celou dobu, že jsem mohla dostat něco daleko horšího. Navíc jsem prostě dva měsíce ležela a neprali do mě žádné léky, to jsem vnímala jako pozitivum.

* Jaké to je pro živelnou osobnost, jako jste vy, dva měsíce ležet a nehýbat se?

Skvělý. Má to samozřejmě několik fází. První tři neděle jedete myšlenkově pořád ještě v tom tempu, ve kterém to jelo předtím. Ale pak se najednou zastavíte a čas začne plynout jinak.

* Bolelo vás něco?

Ano, hlava, mozek, ve kterém je ten zánět, a celá páteř, kterou protéká mozkomíšní mok. A každý, kdo měl kdy něco sebemenšího s mozkem, si uvědomí, jak mozek opravdu řídí celé tělo. Když přestane fungovat, tělo vyplivne.

* Jak probíhá léčba?

Musíte ležet v co nejpřirozenějším prostředí, v tichu a šeru. Já jsem měla celou dobu pocit, jako bych byla zpátky v břiše, cítila jsem se jako plod, embryo. A to nejdůležitější je myslet pořád pozitivně.

* To musí být v takovém stavu docela těžké…

Když mi na začátku řekli, že mám jen ležet a pozitivně myslet, tak mi to přišlo směšné. Jenže jsem okamžitě zjistila, že to opravdu při každé negativní myšlence neskutečně fyzicky bolí. Sebemenší rozčilení nebo rozrušení opravdu cítíte. Od té doby si to pamatuju, a když někdy zakřičím na děti, tak vím, že jsem dostala herdu přímo do mozku.

* Při čem vás to zabolelo nejvíc?

Konkrétně když jsem se do telefonu rozčílila na jednu novinářku, která si vymyslela se mnou dvoustránkový rozhovor, který jsem jí nikdy neposkytla. Hodinu jsem pak mohla sledovat, jak se tělo uklidňuje. A teď si vezměte, kolikrát za den se rozčílíte.

* Dneska se už nerozčilujete?

Rozhodně už si to rozmyslím dopředu. A když už přece jen na někoho zařvu, tak tam, kde bych dřív pokračovala, dnes přestanu a řeknu si dost, je to zbytečný.

* Co vám na druhou stranu při léčbě pomáhalo?

Pozitivní myšlení. Uvědomila jsem si, jak moc důležité je mít hezké zážitky. Vzpomenout si, jak vypadá východ slunce nebo jaké to je jen tak ležet pod stromem, když fouká vítr. A tyhle vzpomínky jsem si vybavovala a cítila, jak mě léčí. Tohle vám televize ani nic podobného nedá, tam máte všechny dojmy zprostředkované, chybí ta emoce, pocit. Nedávno byl František po dlouhé době nemocný, ležel a já mu šeptala, ať si představí, jak jsme spolu byli u kamarádky na chatě a šli tam do lesa a jak to tam vonělo a zpívali ptáci. A viděla jsem, jak mu to pomáhá.

* Dokážete si na takové zážitky udělat čas?

Vždycky jsem pracovala nárazově, takže jsem si mohla říct, že teď to bohužel bude takhle, a spala jsem tři hodiny denně, ale potom jsem měla zase měsíc a půl volnější režim. Ale teď se snažím o symbiózu s přírodou. Řídím se tím, jak je naše tělo nastavené.

* Co to přesně znamená?

Na jaře zasejete, porozhlídnete se, co byste chtěla dělat. V létě to uděláte, na podzim sklidíte a v zimě odpočíváte.

* Takže teď budete odpočívat?

Tak neznamená to, že bych byla celou zimu jenom doma, ale budu pracovat míň. V zimě se navíc moc netočí. Dřív jsem měla přes zimu pocit, že jsem najednou z něčeho vypadla, ale teď to neřeším.

* Máte za sebou rozchod po sedmiletém manželství a s bývalým manželem dnes vycházíte bez problémů. Jak jste toho docílila?

Tím, že oba chceme! Komunikujeme spolu a vycházíme si vstříc. Když jsem věděla, že se něco začíná dít a že se něco dít bude, zrušila jsem zkoušení v divadle, protože jsem cítila, že by byla hrozná chyba utéct před tím do práce ve chvíli, kdy všichni potřebovali klid a čas, hlavně děti.

* Hodně lidí se takového radikálního kroku bojí, neměla jste strach?

Kolikrát mě taky napadlo, že se na to vykašlu, ale dneska vím, že se to ve výsledku strašně vyplatí. Je samozřejmě těžké přejít z toho manželského vztahu na vztah přátelský, ale jde to. Ale není to hned. Nedávno jsem se o tom bavila s kamarádkou a říkala jí, že to je prostě pro oba normální práce, dřina! A že to nějakou dobu trvá.

* Vy jste svůj rozchod vyřešila poměrně rychle…

Nemám ráda, když se věci táhnou, a nejsem typ člověka, který říká takové ty polověty a nechává si něco pro sebe. A je fakt, že vždycky, když jsem chodila s klukem a rozešli jsme se, zůstali jsme kamarádi. Nemám žádného, se kterým bych se dneska nebavila.

* Proč se podle vás toho rozcházení a rozvodů tolik lidí bojí?

Protože si řeknou, že je to konec. Ale to nemusí být konec. To je jenom přerušení nějaké formy vztahu, který se přetransformuje v jiný vztah. My jsme s Pavlem zůstali rodiči našich dětí, komunikujeme spolu, vídáme se, navštěvujeme se. Že se dva lidi rozejdou, je úplně normální. Když to někomu vydrží celý život, tak je to krásný, ale někdy prostě nemůžete chtít po kytce, aby kvetla a voněla pořád. To si kupte umělou.

Pokračování >>>

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Silné postavení Luny pomáhá těm ženám mezi vámi, které si myslí, že by měly hodně pracovat a upravovat svůj byt a zároveň tím pověřit…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci