Až s dětmi jsem poznal nejvyšší kvalitu života

Děti jsem měl vždycky rád. Díky mojí starší sestře, která mi často svěřovala na hlídání svou malou dcerku, jsem se naučil trochu porozumět malým dětem. Později jsem zase začal jezdit jako vedoucí na letní dětské tábory, což byla také slušná pedagogická škola. Na vlastní děti už však byl čas. Jak šly roky, dvakrát už to se mnou vypadalo dost nahnutě, ale nakonec jsem se svých dětí dočkal až po čtyřicítce. Se svou ženou jsem se seznámil v divadle. Okouzlila mě v podstatě hned. Na její větu: „Se mnou to bude běh na dlouhou trať“ si vzpomínám dodnes. A měla pravdu! S početím prvního potomka to vypadalo všelijak. Manželka prodělala gynekologickou operaci, léčila se a prognózy doktorů nebyly vůbec optimistické. Nijak jsme se tím ale netrápili. Odjeli jsme relaxovat na první společnou dovolenou.

V té době už však byla žena těhotná, ale nic jsme netušili. Když jsem se tu novinu dozvěděl, vůbec jsem tomu nevěřil a myslel jsem, že jde o planý poplach. Až po několikerém ujištění jsem pochopil vážnost situace a začal se těšit na Vendu, který už byl na cestě. Nechtěli jsme jedináčka, a nebránili se proto početí dalšího potomka. Dopadlo to skvěle a Baruška na sebe nenechala dlouho čekat. Narodila se zhruba 15 měsíců po Vendovi. To už byl zásadnější průlom do naší rodiny. Museli jsme zavolat na pomoc manželčinu maminku, která právě odešla do důchodu a začala nám se vším pomáhat. Postupně se stala součástí naší rodiny.

Tráví během pracovního týdne s dětmi více času než my, hodně se jim věnuje a Venda s Baruškou ji milují. Moje práce klade značné časové nároky, takže se denně vracím až večer. Žena pracuje sice jen 7 hodin, ale také si v týdnu dětí moc neužije. Víkendy proto máme k tomu, abychom si to aspoň trochu vynahradili, babička má volno a my program s dětmi. Myslím, že moje chvíle teprve přijdou.

Venda i Baruška půjdou brzy do školy a chceme, aby dělali nějaký sport. Prázdniny se snažíme trávit společně, ale také občas musíme rodinu rozdělit. Loni v létě jsem byl s dětmi týden sám a dopadlo to překvapivě dobře. Klady otcovství v pozdějším věku rozhodně převažují nad negativy. Díky životním zkušenostem si nejspíš rodičovství dokážu správně vychutnat. Snažíme se s dětmi spíš o kamarádský vztah, i když někdy nervy pracují. Žena mi vytýká, že je málo chválím, moc mi to nejde. To je asi neblahé dědictví, které v sobě nesu z mojí dřívější rodiny. I když jsem býval občas úspěšný, moji rodiče to brali jako samozřejmost. Jsem si jist, že děti potřebují stále povzbuzovat.

Díky manželství a dětem jsem poznal novou životní kvalitu. Tu nejvyšší. Každý rodič brzy pocítí na vlastní kůži, že se narozením dětí musí vzdát podstatné části svého volného času. Jediné, co bych chtěl a k čemu se budu snažit přispět, je, aby moje děti žily spokojeně. Číhají na ně závislosti všeho druhu (počítače, alkohol, drogy), ale zároveň mají neomezené možnosti. Ať se vzdělávají, ať sportují, ale mým hlavním cílem je, aby z nich byli slušní lidé. Venda má koneckonců o své budoucnosti jasno. Chce být vynálezcem...

Rodina Honzátkových

K dětem přistupuju jako k sobě rovným

Když jsem poznal svou ženu, hned jsem věděl, že s ní chci mít děti, a také jsem jí to řekl hned na první schůzce. Zamilovali jsme se do sebe a vydrželo nám to v podstatě dodnes. První těhotenství jsme se ženou neplánovali, byli jsme mladí a první dítě jsme počali po roční známosti. Zpráva, že čekáme miminko, byla pro mě zásadní. Byl jsem ohromen a zároveň trochu v šoku. Uvědomoval jsem si zodpovědnost a trochu jsem pochyboval. Dnes si však neumím představit, že by se Filípek nenarodil.

Další dvě děti jsme už plánovali. Se ženou jsem byl po celou dobu u všech tří porodů. Byl to zážitek. Měla díky bohu ve všech třech případech neuvěřitelně bezproblémový spontánní porod. Po návratu jsem se snažil ženě vždycky pomáhat a pomáhali nám i naši rodiče. Co se týče sourozeneckých vztahů a případné rivality mezi sebou, myslím si že je běžná, a domnívám se, že i přínosná. Starší kluci se pochopitelně občas poperou. Sourozenci se musejí srovnat s tím, že se musí o něco dělit. Určitě je ale jejich rozdílný věk školou do života. Znám to podle sebe, také jsem ze tří dětí. Vzájemná žárlivost dětí se také občas projevuje, ale vždy rychle zmizí, pokud mají dostatek zážitků a aktivit a není mezi nimi činěno nespravedlivých rozdílů. Každé moje dítě je jiné. Pro mě jsou všechny od narození hotový člověk. Vadí mi, když lidé k dětem obecně přistupují jako k hloupým a nezralým stvořením. Mám tedy takové krédo, že se ke svým dětem snažím přistupovat a brát je jako sobě rovné a nedělám mezi nimi rozdíly.

Dříve jsem byl hodně pracovně vytížen a s rodinou jsme trávili převážně víkendy a krátkou dovolenou v roce. Poslední tři roky už společně trávíme mnohem víc času. Se ženou se ve výchově obecně shodneme skoro ve všem. Rozhodně oba se zásadně shodneme v tom, že nechceme mít naše děti rozmazlené. A tomu se snažíme oba předcházet. Rád bych, aby si naše děti, až vyrostou, vybraly to, co samy budou chtít. A hodlám je vést k tomu, aby si uměly vybrat samy za sebe.

Nejstarší syn je talentovaný sportovec i výtvarník, ale stejně tak mu dobře jde matematika a všechno ostatní. Prostřední syn bude určitě dobrým šéfem a myslím, že mu půjde třeba podnikání. Se ženou z legrace říkáme, že z něj bude pan továrník. A o dceru nemám strach, určitě z ní bude krásná a chytrá ženská. Po mamince...

Zdeněk Bahenský (23), Viktorie (3)

Dcera mě dokáže pokaždé odzbrojit

S mojí ženou nás seznámil společný kamarád na jednom večírku před šesti lety. Ani jeden z nás nevěděl, čím se živí ten druhý a poměrně dlouho nás to ani nezajímalo. Padli jsme si okamžitě do oka a zamilovali se do sebe. Dítě jsme rozhodně neplánovali, vše jsme nechali osudu. Všechno vyplynulo ze situace, brali jsme věci, tak jak jsou, a šli jsme jim naproti.

Když jsem se dozvěděl tu novinu, že čekáme děťátko, byl to samozřejmě trochu šok. Člověku hlavou proletí milion věcí a otázek. Zvládneme to při našem pracovním vytížení? Dokážeme se o to malé postarat? Ale samozřejmě že převládala radost, děti mám totiž rád. Zajímavé byly i reakce okolí – střídaly se jak pozitivní ohlasy, které nás příjemně překvapily, tak i negativní. Nás to ale neodradilo. Malá Viktorka se narodila zcela zdravá, z čehož jsme měli největší radost. Horší to bylo u manželky. Celé těhotenství měla rizikové a o malou se bála po celou dobu, takže i kvůli tomu měla porod hodně dlouhý a náročný. Já jsem bohužel celou tu slávu neviděl, protože jsem působil pracovně v zámoří. Sice jsem přiletěl na předpokládaný termín porodu, ale bohužel to nevyšlo, manželka v termínu nerodila a já musel mezitím odletět zase zpátky. Malou jsem tak poprvé držel, až když jí byly necelé dva měsíce a já se vrátil domů. Po většinu času se tak o ni starala hlavně manželka, což jsem se jí i Viky snažil vynahradit po svém příletu. I teď se snažíme být spolu co nejvíc. Přestože jsme oba pořád hodně pracovně vytíženi, když to jde, tak si rádi vyrazíme na nějaký hezký výlet a jen tak si užíváme společných chvil a také zaslouženého nicnedělání...

Díky mému věku mám pořád ještě plno energie a můžu se dítěti věnovat naplno a spoustu koníčků provozovat spolu, to je, myslím, velké pozitivum. Občas musím zařídit a řešit moc věcí najednou, což je pro nás chlapy občas docela oříšek, ale jinak nevidím v otcovství v mladém věku žádný větší problém.

Naštěstí mi moje žena ve výchově naší dcery hodně důvěřuje, takže mám i její podporu. Snažím se být docela přísný, ale většinou mě malá jedním pohledem hned srovná a odzbrojí, takže se pak stávám benevolentnějším. Někdy jsem až zbytečně moc starostlivý, ale tak to má snad každý rodič. Co se týče Viky a její budoucnosti, přeju si jediné: aby byla zdravá. Samozřejmě by bylo fajn, kdyby se i dobře učila, ale určitě jí žádný svůj sen nebudu vnucovat. Budu rád, když se o sebe dokáže postarat, bude dělat, co ji baví, a nebude si v životě dělat problémy. Už teď má spoustu zájmů, tak uvidíme, co z ní bude…