Veronika Faltýnková: „Místo stehů jsem si vytáhla z rány zlomenou jehlu, kterou mě lékař po porodu šil!“

„Otěhotněla jsem necelý měsíc po svatbě. Veškeré kontroly byly v pořádku, různé testy taky a nakonec jsem od své paní doktorky byla předána na ambulanci porodního sálu. Na jedné z mnoha kontrol (už jsem přenášela) mi bylo oznámeno, že miminko bude větší, něco přes 4 kg. Takže mě objednali na vyvolání za tři dny, kdyby se do té doby nic nestalo. A že případně zkusíme přirozený porod s epidurálem a kdyby to nešlo, tak bude císařský řez. Druhý den mi ale začaly kontrakce, a tak jsme radostně vyrazili s manželem do porodnice. Přijali mě a následovaly běžné procedury.

Od prvních kontrakcí do samotného porodu to trvalo asi 8 hodin, takže na prvorodičku jsem to měla docela rychlé. Nakonec se malá narodila v 0.55 a vážila 4340 g. Protože byla veliká, tak mě pořádně potrhala – na čípku, v pochvě a samozřejmě v hrázi. Šití bylo opravdu rozsáhlé. To mě bolelo z celého porodu nejvíc. Měla jsem i velikou krevní ztrátu, tak jsem byla druhý den na kapačkách a ani mi malou nedali na pokoj, protože jsem se o ni ještě nedokázala postarat.

Druhý den jsem ale už nabrala víc sil, i když to šití bylo naprosto neuvěřitelně bolestivé. Nemohla jsem chodit, sedět, prostě skoro nic. Z porodnice nás obě pustily za tři dny. Začalo šestinedělí a mě pořád hodně bolela rána po šití, a i když se to někdy zlepšilo, druhý den to bylo zase horší. Připadala jsem si jako na jehlách, tak mě to bolelo a bodalo. A taky že jo! Jeden den jsem si chtěla vyndat nějaké stehy a místo toho jsem vytáhla zlomenou jehlu, kterou mě v porodnici šili! Pan doktor mě totiž šil polovinu času zlomenou, tupou jehlou…“

Lea Krejčová: „Svého synka jsem si po porodu nemohla kvůli jeho stavu ani pochovat…“

„Ve 28. týdnu mého těhotenství při další kontrole u gynekoložky přišla rána…. ‚Měla byste zajít do porodnice, u které jste registrovaná, vaše miminko má přes hrudníček méně, než by mělo v tomto týdnu mít.‘ Naštěstí se nám podařilo sehnat výborného porodníka v pražské Krči. Sledoval nás 14 dnů. Lukášek stále nesílil, ale nikde nebyly zřejmé žádné další problémy. Průtoky z placenty se zdály v pořádku. Podstoupila jsem kortikoidové injekce, aby v případě ukončení těhotenství měl dovyvinuté plíce. Když jsem jela na další kontrolu, doktor už nechtěl nadále riskovat.

ČTĚTE TAKÉ: Nej tatínka máte doma možná právě vy - Fotosoutěž jde do finále

V 9.03 se Lukášek narodil s váhou 1580 g a 40 cm akutní sekcí. Zdál se být v pořádku, sám i dýchal. Ale to bylo jen zdání. Neměl vyvinuté plíce a ke všemu měl infekci. Probudila jsem se po chvíli na JIP, dítě jsem neviděla, neměla ho u sebe, jak jsem si přála. Doléhalo na mě značné zoufalství. Nevěděla jsem ani, jak na tom je. Bolesti po sekci nebyly až tak nesnesitelné, jako bolest ze strachu o Lukáška. Druhý den mě za ním odvezli na JIP. Byl malinký, průhledný, nateklé oči, ale pro mě bylo neuvěřitelné štěstí ho vidět. Dalo mi to sílu postavit se na nohy a rychle se zotavit po operaci. Zhruba třetí den učinili lékaři pokusy o odpojení z intubace, ale nebyla to šťastná volba.

ČTĚTE TAKÉ: Tahák pro výběr jména

Ráno mi sdělili, že měl krátký výpadek a že musejí udělat další vyšetření, zda to nepoškodilo jeho mozkové funkce. Zoufalství. Strach. Pláč. Nešlo to zastavit. Po dvou hodinách za mnou přišla lékařka, že vyšetření dopadla dobře a od té doby jsem věděla, že už se nemůže nic stát, že život si nás chtěl jen vyzkoušet, abychom si více vážili všeho, co nám přináší. Poprvé jsem si pochovala ten uzlíček po deseti dnech, kdy byl schopný se na chvíli dostat z inkubátoru a netrčely z něj už téměř žádné hadičky… Nedávno jsme oslavili první rok a Lukášek nám dělá jen samou radost, protože projevil takovou chuť do života, že předehnal i ty dvaapůl měsíce, které mu chyběly…“

Pokračování >>>