[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S Kamilou se známe už od gymplu. Po škole jsme se obě nedostaly na vejšku a tak jsme hledaly nějakou brigádu. Já jsem se nakonec upíchla v reklamce, kde jsem brzo sehnala flek i Kamče. Obě jsme tam začaly dělat kariéru a na školu jsme se nakonec vybodly. I když Kamča posléze odešla do jiné agentury a já nedávno taky, stala se z nás nerozlučná dvojka. Prostě kámošky na život a na smrt.
Když Kamila loni zjistila, že je těhotná, věděla jsem to jako první. Byl to pro mě šok. I když jsem tušila, že s Pavlem v budoucnu zřejmě založí rodinu, nečekala jsem to tak brzo. Nikdo to nečekal tak brzo. Nebyli panebože ani sezdaní! Ale jim to zdá se nevadilo, ba naopak. Kamča z toho měla upřímnou radost.
NENECHTE SI UJÍT: Otěhotněla jsem v 45 letech. Mám si dítě nechat, nebo jít na potrat?
Musím přiznat, že já se s tím vyrovnávala o poznání hůř. Bylo mi jasný, že naše přátelství tím utrpí, i když jsem si přirozeně říkala, že nesmím být tak sobecká a musím to Kamče přát. Postupně jsem si dokonce začala pohrávat s myšlenkou, jestli už na tuhle novou roli nejsem taky připravená. Vdaná jsem byla už přes rok a s Martinem jsme děti oba chtěli - jednou. Zatím jsme to ale stále odsouvali.
Týden před porodem přišel Kamčin Pavel domů s divným červeným pupínkem na tváři a hrozně unavený. Do rána už jich měl po těle asi deset a nemohl skoro vstát. Neštovice. Kamča je sice v dětství prodělala (nebo si to aspoň na 99 % myslela), ale doktorka nechtěla nic ponechat náhodě. Okamžitě Pavlovi nařídila karanténu a tak se musel od své každým dnem rodící ženy okamžitě odstěhovat a jel stonat za svou maminkou do Loun.
Když mě Kamila poprosila, abych s ní šla k porodu místo Pavla, připadalo mi to jako ta nejpřirozenější věc. Proč ne, bude to úžasný být u příchodu nového života na svět. A navíc má nejlepší kámoška bude potřebovat oporu a pomoc a kdo jiný by ji toto poskytl lépe než já, říkala jsem si. Jak hluboce jsem se mýlila.
To, co se následně v den D odehrálo, pro mě bylo takovým traumatem, že mám stále problémy o tom mluvit. V noci se Kamila probudila šílenými bolestmi. Doba mezi jednotlivými kontrakcemi byla 10 minut, nezkracovala se, ale bolesti sílily. V šest hodin ráno už jsme to nevydržely a jely do porodnice. Poslali nás ale zpátky, prý že kontrakce ještě nejsou silné a děložní hrdlo otevřené. Doma jsme strávily další nekonečné hodiny měřením času mezi kontrakcemi, prodýcháváním a chozením. Byla jsem bez sebe strachy, že Kamila najednou porodí uprostřed kuchyně a já nebudu vědět, co si počít.
Ve tři odpoledne jsme se rozjely do porodnice podruhé a tentokrát už to nebyl planý poplach. Řekli nám, že děložní hrdlo je otevřené na tři prsty. Pamatuju si přesně větu vyšetřujícího doktora: „No tak hurá, rodíte, maminko. Za chvilku už bude všechno za námi.“ Oddechla jsem si, že teď už bude o kamarádku postaráno. O to větší byl můj šok, když Kamču přivedli na pokoj a porodní asistentka (ne doktor!) nám oznámila, že kdybychom cokoli potřebovaly, máme na ni zazvonit, jinak si nás přijde za 10 minut zkontrolovat. Kontrakce byly už mnohem častější, Kamča trpěla jak blázen a nikoho to zdá se nezajímalo. Do té doby jsem neměla ani tušení o tom, jak moc mi představa fyzické bolesti vadí. Začala se mě zmocňovat panika.
Kamča to musela vycítit, protože mě začala uklidňovat, že všechno bude dobrý a že tohle je naprosto normální a přirozený průběh. I když jsem měla nervy nadranc, uvědomovala jsem si absurditu té situace a cítila se ještě hůř. Sestra si nás několikrát „zkontrolovala“ a teprve asi za hodinu uznala za vhodné zavolat doktora. Můj vyděšený dotaz na epidurál ho jedině pobavil. 'No, na to je teď už pozdě,' zasmál se, „za 10 minut budeme hotoví.“ Hahaha, blbečku, myslela jsem si, kdyby ses obtěžoval zastavit se před hodinou, možná by pozdě nebylo a Kamča nemusela tohle všechno snášet. Jí samotné to, zdálo se mi, ani tak nevadilo, zato já nemohla její fyzické utrpení vystát.
Těch posledních 10 minut pro mě bylo naprostým očistcem a nejsem si jistá, jak moc při smyslech jsem vlastně byla. Všechno mi splývá v jednu velkou šmouhou plnou bolesti, křečí, sténající Kamily, povzbuzujícího doktora a konejšení sestry. Vnímala jsem jen, jak je mi ze všech těch vyhrocených emocí a zápachu potu a krve, strašně špatně, jak se mi točí hlava a mám pocit, že omdlím. Nakonec mě sestra musela vyvést, protože si asi všimli, jak vypadám. Posadila mě na židli na chodbě právě v momentě, kdy se z pokoje ozval dětský pláč.
Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se dala trochu dohromady a mohla zpátky za Kamilou. Zdála se úplně v pohodě. Mlela jsem něco o gratulaci a omluvila se, že mi před tím trochu zatočila hlava. Dodneška jsem nebyla schopná se nikomu svěřit s tím, jakým strašným zážitkem pro mě porod mé kamarádky byl. Nechápu to. Nevím proč. Jsem přece žena, měla bych k tomu být od přírody vybavená. Teď mám v sobě ale takový blok a přímo panickou hrůzu z porodu a ze všeho, co je s tím spojené, že myslím, že nikdy nebudu schopná mít vlastní děti. Jsem z toho strašně smutná.
* Jména v článku byla změněna.