Maminka.czTěhotenství

Těhotná v USA: Skutečnou zemí snů, co se mateřství týká, je Česko

12.  1.  2017
Jsem těhotná za mořem a v únoru v Americe, tedy aspoň doufám, porodím svoje první dítě. Není to tady špatné, ale aspoň co se mateřství týká, skutečnou zemí snů je Česko. Ano, Česko. A hned vám to vysvětlím.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vždycky jsem si myslela, že až budu jednou rodit, bude to s porodníkem, kterého znám od dětství a nějak více či méně u toho bude moje máma, která je už skoro pětadvacet let jeho pravá ruka. Čistě teoreticky by to samozřejmě šlo.

Klepněte pro větší obrázek

Prakticky bych si ale nikdy neodpustila, že moje dětské fantazie, nostalgie po domově a komfort známého dostaly přednost před mým mužem, který se mnou kvůli práci odjet do Čech těhotnět a čekat prostě nemůže.

Představa, že bych mu jeho prvorozeného syna ukázala po Skypu, mě drží přišpendlenou šest tisíc kilometrů od domova celé těhotenství. „Jaké to tam je? Asi dobré, viď?“ je nejčastější otázka, kterou dostávám od svých kamarádek.
Jaksi automaticky předpokládají, že „na Západě“ je všechno lepší, organizovanější, vyspělejší.

Když jim opatrně naznačím, že bych raději rodila doma v Česku, nechápou mě. Protože objektivně mi tady, co se péče týká, nechybí vůbec nic. A přece tolik.

S KOLIKA MUŽI JSTE SPALA?

Když domácí test odhalil těhotenství, můj muž obeslal snad všechny kamarády a známé, aby nám doporučili ordinaci, kam k lékaři. Měla jsem štěstí, protože hned první známými prověřená praxe mě vzala – i když na první prohlídku až za čtyři týdny.

Nejde o jednoho doktora, ale jak je tady celkem běžné, o ordinaci s týmem čtyř lékařů. Během těhotenství se v rámci prohlídek člověk seznámí se všemi a jeden pak vyjde podle služeb na den D.

 

„Gratuluju! Jedno dítě. Porod devátého února. Nějaké otázky?“
 

 

Výhoda je, že porodnice je hned vedle, tudíž jsem její výběr nemusela nijak řešit ani se do ní nijak zvlášť zapisovat – to tady proběhlo nejspíš nějak automaticky, nikdo se mě na to ani neptal. Zato se mě ptali na jiné věci.

Čtrnáct dnů před první návštěvou jsem musela do ordinace poslat e-mailem zhruba deset stran vyplněných dokumentů. Většina se týkala mojí a manželovy zdravotnické historie nebo našeho zdravotního pojištění.

Klepněte pro větší obrázek

V posledním předlouhém dotazníku ale nudu a šeď běžných dotazníkových kolonek rozbouraly tyhle otázky: Nutil vás váš partner někdy k sexu? Bojíte se ho?
Jak velká je hrozba, že by na vás během těhotenství mohl zaútočit? Kopnout vás do břicha? Začala jste se sexem před osmnáctými narozeninami? Kolik sexuálních partnerů jste měla? A k poslední otázce tři zaškrtávací kolonky: 0–5, 5–10, víc.

PRVNÍ ULTRAZVUK

Prostředí lékařské praxe, kam jsem dva týdny po odeslání dokumentů přišla na prohlídku a chodím dodnes, je důstojné, až možná i krásné. Na designové toaletě je vždycky papír.

Gelové antibakteriální mýdlo s jemnou vůní vanilky. Krém na ruce. Navíc je pořád otevřeno, a tak odpadá nepříjemné žadonění o klíč na provázku, jako mě to čeká pokaždé u gynekoložky v Praze, kde – zámek nezámek – papír vždycky chybí.

Klepněte pro větší obrázek

Nesmrdí to tady nemocnicí ani přehnanou sterilizací, ale voní čímsi, co mi připomíná populární americké svíčky. V recepci jsou křesla, časopisy, káva, voda a se mnou nikdy víc než dvě čekající. Všechny sestřičky a zdravotníci se představují, podávají ruku (ne všichni jsou v bílých pláštích, ale většina ano) a chodí si nás pacientky vyzvednout na čas nebo dokonce ještě s předstihem, takže v žádném z časopisů si nikdy nestihnu přečíst ani editorial.

Pochopitelně to není zadarmo. Každá prohlídka se platí: 5 dolarů (125 Kč) stojí parkování v areálu, 25 dolarů (asi 500 Kč) coby spoluúčast dávám na recepci pokaždé, ještě než vůbec vstoupím do ordinace.

Další poplatky pak přicházejí vyúčtované poštou zhruba do čtrnácti dnů po návštěvě. Peníze jsou také to první, o čem se tu pod plakátem usmívajícího se mimina mluví. U každého záleží na typu a kvalitě zdravotního pojištění, ale obecně se dá říct, že „zdarma“ kromě základní prohlídky není nikdy vůbec nic.

GALERIE: Umělkyně malovala devět měsíců obraz svou menstruační krví

S tím mě personál seznámí ještě dřív, než mi doktorka vůbec potvrdí, že vážně čekám dítě. Obdržím složku, která mě okamžitě ujistí v mém podezření, že těhotenství za mořem je v první řadě fantastická příležitost, jak z budoucích rodičů vysát do nejvíc peněz.

Můžu si objednat desítky speciálních prohlídek a testů. Kromě těch známých i v Česku také ty na genetické poruchy běžné u různých etnických skupin jako aškenázských Židů nebo Afroameričanů.

„Máte skvělé pojištění, takže za každý hradíte jen 500 dolarů. Všechno ostatní by měla proplatit pojišťovna. Jenom si tam ještě pro jistotu zavolejte,“ mrkne na mě sestra, jako by mi právě oznamovala, že jsem vyhrála v loterii. Usměju se, ale ve skutečnosti je mi k pláči, když si pomyslím, jak je ten svět zvláštní.

U nás kvůli třiceti korunám v nemocnicích padla vláda, tady mi vážně gratulují k tomu, že za každý test zaplatím maximálně 500 dolarů. Jelikož nejsem typ člověka, co by slzel na veřejnosti, omlouvám se, že si musím nejdřív všechno rozmyslet, a jdu to rozdýchat na designovou toaletu.

NĚJAKÉ OTÁZKY?

V samotné ordinaci všechno začíná ultrazvukem. Pokud si neobjednám test na Downův syndrom a jiné, ten následující se bude dělat až v pátém měsíci, poslední pak ke konci těhotenství.

Tím to hasne, pokud je všechno v pořádku, další zírání do dělohy považují pojišťovny za drahé a lékaři za zbytečné. Ultrazvuk nedělají doktoři, ale specializovaná sestra, která mi k prvnímu těhotenství řekne přesně osm slov: „Gratuluju. Jedno dítě. Porod 9. února. Nějaké otázky?“

Klepněte pro větší obrázek

Než se z toho bezemočního pragmatismu stihnu vzpamatovat, jiná mi bere krev a přichází lékařka, která se mě kadencí asi tak tři sta anglických slov za minutu zeptá, jestli je něco, co bych chtěla vědět.

V kabelce mám celou A4 popsanou otázkami, protože těhotná jsem úplně poprvé v životě, teď, osm týdnů, tak to se mnou zatraceně trochu prožívejte, chce se mi křičet, ale nezdá se, že by to lékařku jakkoli zajímalo.

Tedy když nepočítám zájem o to, jak budu chtít rodit. „Přirozeně? Dobře, píšu si to,“ zopakuje s profesionálně potlačeným zklamáním, neboť jsem jí právě oznámila, že pokud všechno půjde hladce, na mém porodu tato praxe nezbohatne. Je hotovo.

Za sedm minut padesát vteřin i s ultrazvukem. Ostatní pravidelné prohlídky budou trvat stejně krátce nebo ještě kratší dobu, ale to v tuhle chvíli ještě nevím.

Lékařka mi klade na srdce, ať se s ní kdykoli spojím, nebo ještě lépe, ať rovnou přijdu, že mě ráda uvidí, o čemž vzhledem k cenám vůbec nepochybuju. Vlastně je přátelská, sice naučeně, ale tak což o to, to se taky počítá.

Jenom je zároveň tak americky byznysově úderná a chladná, že mě to, hormonálně rozhozenou prvním trimestrem, prostě rozplakává. A ještě víc při pohledu na mého muže, který si na těch osm minut vzal dovolenou. Celý den dovolené! V zemi, kde jí máte v průměru dva týdny v roce.

O autorce

Autorka, novinářka Jana LeBlanc, žije v Americe a očekává tam i svého prvního potomka. Krom toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz.

Co vše zařídit před a po porodu? Velký průvodce těhotenským papírováním
Mateřská dovolená 2017 – vše, co potřebujete vědět
Témata: Těhotenství, Časopis Maminka, Mateřství, Maminky ve světě, USA, Pravá ruka, Downův syndrom, První ultrazvuk, Máť, Mater, Mýdlo, Nostalgie, Koruna, Budoucí rodič, Dolar, Zírání, Domácí test, Jan Leblanc, První trimestr, Zdravotní pojištění, Zdravotníci, Nejčastější otázka, Afroameričan, Umělkyně, Bílý plášť

Video