[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Musím se vám k něčemu přiznat. Už nevím od kolika let jsem nosila nejen v hlavě, ale od jisté doby dokonce v notebooku (!), seznam klučičích i holčičích jmen, která se mi líbí. To aniž jsem měla jasno, jestli vůbec někdy chci mít děti. Prostě jsem si říkala, že kdyby náhodou ano, tenhle seznam mi dobře poslouží jako základ pro výběr jména pro miminko.
No! Dneska můžu říct, že jsem to tak úplně nevychytala. V první řadě jsem totiž nemohla tušit, že moje dítě bude mít za otce Američana a narodí se za mořem, takže tím pádem budu muset velkou část seznamu obsahujícího hlavně typická česká jména vyškrtat hned na začátku.
Považuju totiž za nutné, aby nám jméno naše potomka něco říkalo a líbilo se nám oběma, abychom ho oba dokázali vyslovit aspoň jakž takž správně a taky aby s tímtéž neměli problém ani jedni prarodiče, potažmo do budoucna učitelé ve škole. Velmi rychle mi tudíž došlo, že bude potřeba vybrat nějaké mezinárodní jméno, pro kluka třeba David nebo Adam, které jsem na seznamu zrovna měla.
Líbí se mi, že se na nich nedá nic moc zkazit, ať už v budoucnu budeme žít v jakékoliv zemi světa a také že se dají skloňovat a zdrobňovat, což rozhodně není možné provádět se všemi anglickými jmény. A nic mi nenahání husí kůži víc, než když slyším kamarádku, jak svému synovi říká „Džejmíčku“. Au!
Jenže když jsem s Davidem a Adamem seznámila svého muže, nastala další komplikace, neboť až u procházení jmen velmi rychle zjistíte, kolik jich odpadá ze seznamu prostě proto, že je nosí lidé, co jsou pro vás totální – s prominutím - kreténi – i kdyby jen proto, že v patnácti nechali David s Adamem vykoupat mého muže v jakémsi školním průšvihu a on nechce, aby mu je denně připomínal jeho syn.
Taky jsem si říkala, že by bylo fajn, aby jméno bylo v českém kalendáři a klučík mohl slavit svátek. Američané totiž jmenný kalendář nemají a něco jako jmeniny vůbec neznají, což mi přijde škoda.
To mi připomíná, že křestní jména za mořem jsou vůbec kapitola. V první řadě, zákonná omezení, jak se kdo může nebo nemůže jmenovat, jsou minimální. Některé státy omezují počet znaků ve jméně, aby úřady měly jistotu, že se vejde na řidičák, někde zakazují dát si jako jméno číslo, Kalifornie nedovoluje používat akcenty typu é nebo ě a jméno musí být složené pouze z písmen anglické abecedy.
Omezené jsou samozřejmě vulgarismy, jinak si své dítě ale můžete pojmenovat, jak chcete. A dokonce to ani nemusíte stihnout vymyslet do jeho narození. Klidně si můžete počkat, až se trochu rozkouká na světě a pak říct doma manželovi: „Hele, myslím, že je to Jedediah.
Dneska když jsem ho kojila, vybavil se mi ten kalifornský park, kde jsme ho počali. Měl by se jmenovat po něm. Co říkáš?“ (To jsem si prosím vás nevymyslela, to je reálný příběh mého známého Jedediaha Jamese.) No a to je vlastně další věc.
V USA má málokdo jenom jedno jméno. Mít “middle name“ je za mořem tak samozřejmé jako mít auto a když necháváte tuhle kolonku ve formulářích prázdnou (jako já), často to vyvolá údiv, jako by na mě rodiče před lety snad nějak šetřili.
Tím pádem by mi u tchýně a tchána samozřejmě neprošlo, kdybych přivedla na svět vnuka jenom s jedním jménem. A to ačkoliv druhé jméno řada lidí příliš často nepoužívá – a naopak, někteří ho zase rádi používají na úkor toho prvního, protože se jim prostě líbí víc.
Pamatuju si, jak mě pobavilo, když jsem zjistila, že moje tchýně jím mého muže oslovuje jen v případě, kdy se na něj buď na oko nebo vážně zlobí a chce zdůraznit, jak ji naštval. To pak říká: „Brian James, no to snad nemůžeš myslet vážně!“
Pochopitelně kde je taková svoboda, že se klidně můžete jmenovat třeba Gin (bývalá kolegyně mého muže), vzniká obrovský byznys knih, webů nebo konzultantů, kteří vám za nemalý poplatek poradí, jaké jméno zvolit. Jakkoliv to zní úsměvně, v USA existuje celá řada studií, které vás přesvědčí, že na jméně záleží.
Dá se z nich totiž leccos vyčíst: kromě vzdělání a sociálního statutu rodičů třeba i rasa, neboť ať se vám to líbí nebo ne, existují jména typicky „bělošská“ a „černošská“.
Z jedné studie tak třeba vyšlo najevo, že pošlou-li tentýž životopis budoucímu zaměstnavateli DeShawn Williams a Jake Williams, dostanete s větší pravděpodobností odpověď Jake, neboť DeShawn zní prostě znevýhodněně – ať už proto, že signalizuje nižší společenskou třídu nebo jinou než bílou barvu kůže.
Kupodivu nezáleží jenom na jméně, ale taky na jeho spellingu. Nedávno jsem zahlédla v novinách článek, podle kterého existuje nejméně deset variant jména „Jasmine“ psáno od „Jazmine“ (signalizující nejnižší vzdělání matky, která se při vypisování formuláře zřejmě nedostatkem hodin angličtiny nejspíš „sekla“ a holt ho napsala špatně) až po Jasmyn, která naopak říká, že matka strávila ve škole něco kolem čtrnácti let.
Podle místa početí se náš kluk jmenovat Lipno. Zbožňuji ti tam, ale tohle fakt ne!
Tohle je docela problém, který mě na začátku po příjezdu do Ameriky strašně štval. Psala jsem tenkrát asi třicet vánočních pohledů a nejméně polovinu z toho musela přepsat, když jsem zjistila, že náš kamarád Sean se jmenuje Shawn (stejná výslovnost šón), ve jménu naší tety Teresy se nepíše H, Brianův kamarád Bryan je s Y a tak dál.
Nadávala jsem na americkou kreativitu a chyběla mi jistota českého kalendáře, kdy za prvé máte svátky a za druhé jasno, takže nikomu jméno z neznalosti nekomolíte. Chyběla mi ta řekněme normálnost, v Americe něco absolutně opovržlivého. A tak možná právě proto bych si právě tu přála pro svého syna.
Už ani nevím, jak se to pak stalo, když jsme mu ještě v dobách, kdy nebylo úplně jasné, jestli to bude holka nebo kluk, začali říkat Benjamin.
Nějak se v tom jméně slilo všechno hezké dohromady, tedy kromě místa početí, neboť to bych mu musela začít říkat Lipno (a jak to tam zbožňuju, tohle fakt ne): biblický původ, odkaz na manželova dědečka, mezinárodní použití, svátek v českém kalendáři, nezkomolitelná americká zkratka Ben, skloňování, žádné nepříjemné volné asociace, kdy bych si při jméně představila třeba nějakého vousatého pána s brýlemi nebo celebritu, co nemám ráda, taky to, že jsme se na něm shodli a nepochybovali.
Líbil se nám i jeho význam „milovaný, nejmladší syn“, i když bude náš první a já bych si přála, aby nebyl poslední. Takže jediné, co jsem trochu řešila, jestli nezakřiknu budoucí plodnost. Ale to je asi blbost, co? To u druhého jména ještě úplně jasno nemáme.
Těžko říct, jestli nám za Benjamina bude náš syn jednou vděčný, nebo naštvaný, že jsme se rozhodli právě takhle a bude si říkat druhým jménem nebo dokonce zkratkou. Nebo se nechá přejmenovat.
Což tiše doufám, že ne, protože to by mě fakt mrzelo. Ale uvědomuju si, jak relativní tohle je. Když se totiž dneska podívám na seznamy, co jsem si psávala jako puberťačka, musím uznat, že jsem vlastně ráda, že David, Adam ani žádné jiné, co by se teoreticky hodily i sem do USA, nepřežily.
Něco jiného je prostě oblíbit si nějaké jméno, když je vám patnáct, a pak představit si, že takhle budete na své dítě, co máte v břiše, volat celý život. Najednou se člověku jen málo jmen zdá opravdu vhodných. Takže až budu v únoru na porodním sále, napíšu do papírů Benjamin. Protože je to Benjamin, co už mě dvaatřicet týdnů kope do žeber.
Novinářka Jana LeBlanc žije v Americe a očekává tam i svého prvního potomka. Kromě toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz