reklama

Tereza Černochová: Lauru mám za odměnu

Dvaatřicetiletá zpěvačka loni způsobila rozruch, když přiznala, že její dcerka se narodila z náhodné známosti. Jak se Tereza Černochová se situací vyrovnávala a proč dnes může s jistotou a klidem říct, že ji mateřství posunulo o pořádný kus dál, a to v životě i v hudbě?

Setkáváme se v Terezině útulném bytě v pražských Holešovicích. Zatímco si povídáme, Laura si spokojeně brouká, pak ji Tereza doslova mezi řečí nakrmí a po chvíli uloží k dopolednímu spánku. „Laura je ve věku, kdy chce všecko vidět, na všechno přijít, všechno ochutnat a osahat si. Myslím, že má velmi dobrý sluch, protože jakmile se někde měco šustne, okamžitě se otáčí a zajímá ji to. A je velká pohodářka,“ pochvaluje si dcera zpěváka Karla Černocha. 

Tereza je člověk, se kterým je radost si povídat: působí jako otevřená a přímá, ale zároveň hloubavá bytost, která dokáže věci promyslet do důsledků a prožít až na dřeň. A že má co. 

Je Laura pohodové dítě už od začátku? 

Když je hodně přetažená, dokáže předvést „hysterák“, ale jinak je v klidu. Zkušené mámy říkají, že ji mám za odměnu. Někdy se děsím, jestli se to jednoho dne nezlomí. Ale teď už by nemuselo… Lauru teď všechno zajímá. Když jím něco, co ona ještě nemůže, nebo když se maluju, je zvědavostí úplně bez sebe. Už to není jen takový ležák, ale parťák, kterému člověk ukazuje co a jak. Je to teď mnohem zajímavější. 

I pro vás? 

Ano, ale náročnější. A čím je větší, tím víc krámů máme. Když je nosím do auta a z auta, mám někdy pocit, že se zblázním! Ale Laura zvládá cestování perfektně. 

Cestuje s vámi od začátku? 

Ne. Myslela jsem, že to tak bude, ale zjistila jsem, že na to úplně nemám. Třeba Lenka Dusilová porodila a za měsíc už jela hrát a brala Edu s sebou. Byl plně kojený a ona neměla jinou možnost. Já začala výjezdy blízko Prahy a Lauře, kterou hlídala babička, jsem odstříkávala mlíčko. Lenku obdivuju, protože si neumím představit, že kromě práce řeším, kde bude spát miminko, jestli bude k dispozici postýlka, nebo mám brát rozkládací… Ale jde spíš o tohle, samotné cestování je v pohodě. Jen se ho snažím načasovat tak, aby v autě spinkala a já ji nemusela uprostřed cesty krmit. 

Má pravidelný režim? 

V jídle úplně ne, to je plus minus hodina, ale jinak dodržujeme režim, který jí sedí. Spát chodí v sedm, takže se snažíme nepřetahovat to a být před sedmou doma, aby už měla klídek, mohla se jen vykoupat, dát si kaši a jít prostě spinkat. 

Kdy jste na tenhle režim najely? 

Laura byla ukázkové miminko. Jako kdyby v sobě měla hodinky, kojit chtěla po třech hodinách a pak dvě hodiny spala. Začátek byl vlastně snadný. A protože jsem při porodu ztratila dost krve a byla jsem unavená, byla jsem za relativní klid ráda.

Až v pátém šestém měsíci se najednou v noci pořád budila. Potřebovala víc zasytit, tak jsem začala dávat na noc kaši. Potom už vyžadovala sušené mlíčko i v noci… Když jsem pak během turné odjela na tři dny hrát, vzala jsem s sebou odsávačku a teprve tam jsem zjistila, že už mám málo mléka. Navíc jsem zrovna brala antibiotika, a tak jsme se s mámou rozhodly Lauru odstavit. 

Proběhlo to v klidu? 

Naprosto. Vůbec se po mně nesápe a mlíčko jí naštěstí chutná. 

To bylo dcerce půl roku? 

Sedm a půl měsíce. Nejdřív mě to mrzelo a byla jsem z toho rozhozená, ale když jsem viděla, jak je spokojená, přestala jsem to brát úkorně. Co jsem jí měla dát, to jsem jí dala. 

Jak dlouho jste chtěla kojit? 

Někdo vám řekne – kojit co nejdéle. A někdo tvrdí, že v roce už mléko není tak výživné a kvalitní, takže je dobré kojit jen do půl roku. A pak si máte vybrat! Nakonec je lepší dát na intuici, protože kdyby se člověk měl probírat všemi radami, zblázní se z toho.

Stejné je to s porodem. I když o něm jsou napsány tisíce knih, někdy není na škodu, když o tom člověk zase tolik neví. Já jsem si nepsala žádný plán, dulu jsem taky neměla, byla jsem tam sama… 

Maminku jste u porodu neměla? 

Ne, a myslím, že jsem udělala dobře. Kdyby mě někdo držel za ruku a prožíval to se mnou, možná bych si ulevovala a psychicky to házela na něj. Povolila bych si fňukat. Takhle jsem věděla, že se musím spoléhat jen na sebe a svoje tělo. Já to tak mám. Jsem „fighter“, pořád bojuju s větrnými mlýny, vždycky si v sobě potřebuju všechno utřídit, zapojit rozum a zároveň poslouchat intuici. A tak to bylo i u porodu. Byla jsem ráda, že jsem to dala sama. 

A proběhl bez komplikací? 

Ano, až na poslední fázi. Holčička měla pupeční šňůru obtočenou kolem krku, a čím víc jsem tlačila, tím víc jsem ji tahala zpátky. Aby ji mohli uvolnit, nastřihli mě, jenže jsem tam měla křečovou žílu a ta praskla. Proto jsem ztratila tolik krve. Už v těhotenství jsem měla málo železa, a po porodu padl hemoglobin na úplné dno. 

Musela jste na transfuzi? 

Bylo to na hraně. Jenže transfuze, to je JIP a člověk se hned nemůže věnovat dítěti. S mámou jsme to konzultovaly s mou gynekoložkou a ta říkala, že pokud na tom nejsem tak, že si nejsem schopna dojít ani na záchod nebo se osprchovat, pojďme to zkusit bez.

Bohužel Podolí, kde jsem rodila, v tomhle ohledu moc nezafungovalo. Jeden lékař byl svatosvatě pro transfuzi, druhý prohlásil, že můžu jít domů, pokud jsem schopna postarat se o dítě. Jenže jak jsem to měla v tu chvíli vědět?! 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Takže to nechali na vás? 

Ano. Maminka je naštěstí z oboru, takže jsem podepsala reverz a šla domů s tím, že jsem v péči matky-lékařky. Nedovedu si představit, co dělají ženy, které tuhle možnost nemají. Musí z toho být dost „zdrblé“. Dost mě zaskočilo, jaká nejednotnost v porodnici panovala. Jedna sestra vám poradí, ať kojíte vleže, pak se ale vymění směna a druhá sestra vám řekne „Co děláte v posteli? Jak to, že nesedíte?“ 

Maminka je vaší pravou rukou? 

Ano, jsme tři Černošky a pes. Ten je sice můj, ale babička žije sama, a tak jí vyhovuje, že tam někoho má. Navíc mi to chtěla usnadnit, protože venčení by znamenalo brát s sebou pokaždé i miminko. 

Tatínek se nezapojuje? 

Vůbec. 

Je to vaše dohoda? 

Není to naše dohoda. Momentálně je to na jeho rozhodnutí, protože do toho vpadl stejně jako já. To se prostě stává, říkám tomu letmá setkání. Tohle trvalo pár hodin. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, řekla jsem mu to a čekala, co budu sama cítit. A i když jsem se samozřejmě rozmýšlela, převládalo přesvědčení, že bych to dítě mít měla. 

Měla, nebo chtěla? 

Chtěla už dávno! Ale spíš jsem si říkala, co dítěti způsobím, když ho přivedu do situace, kdy tatínek je jiného názoru, moc mě nezná, vůbec se na to necítí… Ale vnitřní touha a mateřský pud byly tak silné, že jsem se rozhodla, že to dám. Lauřin otec je vítaný, ale evidentně se s tím zatím nestihl popasovat, protože má jinou představu a třeba i jinou lásku.

Nemám mu to za zlé, nic k němu necítím, kromě toho, že je biologickým otcem mé dcery. Nechávám to na něm. Ale pro Lauru je důležité vědět, kdo je její táta, i kdyby se o ni nijak nestaral. Jedna věc je narodit se do neúplného vztahu, a druhá věc netušit, kdo je váš otec. To je opravdu zlé a může vás to silně poznamenat. 

Kdy jste si to uvědomila? 

Až teď. Někdo to řekl nahlas a mně to v té chvíli došlo. Laura by měla mít aspoň fotku toho člověka, aby věděla, jaká je její identita, mohla se hledat v jeho podobě… Ostatně jeho postoj se může kdykoli změnit. Třeba zítra, za měsíc, za pět let přijde a řekne „Vždyť já tady mám fajn holku!“ Třeba. 

Viděl ji? 

Ano. Krátce, ale viděl. 

Kdy jste poprvé zatoužila po dítěti? 

V pětadvaceti, v době, kdy manželka Romana Holého, mého kamaráda a kolegy, čekala druhé dítě. Velice si rozumíme, takže jsem to s ní prožívala. Když popisovala stav, který se v člověku rozhostí v těhotenství a po porodu, zjistila jsem, že to všechno v sobě mám automaticky. A že děcko je velký a zásadní smysl života každého člověka. 

A bezbřehá láska, že? 

Přesně si pamatuju, jak to popsala. Že ten konstantní příliv vzájemné lásky je nepopsatelný. To člověk s partnerem nebo partnerkou jen tak nezažije, a pokud opravdu ano, může se to kdykoli změnit. Kdežto tady je to pouto napořád. Navíc dítě je něco z vás, něco, co jste stvořila. 

Ne každá žena na tohle přijde dřív, než se stane matkou… 

Jenže přijít na to je jedna věc, a druhá věc je, že člověk nemá partnera, nebo ho má, ale není to ono, nebo se vztah nepovede, zůstanete sama… a čas kvapí. Najednou začnete mít obavy.

Zvlášť když vidíte kamarádky, kterým je 38 nebo 39, nemají muže ani dítě a mají problém podívat se do kočárku, protože jim ten pohled rve srdce. Strašně by si přály miminko, ale zatím se jim to nepodařilo a už to mají za pět minut dvanáct. Nebo kamarádky, které sice mají partnera, ale nemůžou otěhotnět. 

Takže jste řešila spíše to, co miminko čeká? 

Víceméně ano, tím spíš, že jsem vyrostla v báječné rodině, s milujícími rodiči. Myslela jsem, že takhle to chodí běžně. Jenže to je obrovská iluze. Lidé mají jiné hodnoty než před padesáti nebo sto lety, odevšad na nás útočí jen materialismus… 

Jak tomu vzdorujete? 

Nejradši bych se odstěhovala na malé město s návsí, s kapličkou, s jedním obchodem a jednou hospodou a žila v souladu se zákonitostmi přírody. Lidé na ně zapomínají, vybydlují planetu a mají pocit, že jim patří svět, což je naprostá hloupost. Je nutné začít sám u sebe a pro mě by tohle byla nejlepší varianta.

Praha je krásná, ale je tu moc lidí a aut. A já nechodím do kaváren, do divadla, do kina… Mezi lidmi jsem dost při práci a to mi stačí. Když jsem s dcerou, nebaví mě sedět s ní v bytě, byť to mám tady v Holešovicích moc ráda a mám blízko mámu. Ale táhne mě to ven. 

Proč to neuděláte? 

Nemám na to prostředky. A taky – bylo by dobré nebýt tam sama... 

Nerýsuje se nový partner? 

Nerýsuje. Ale venku je krásně a se mnou to cvičí jako blázen. I když mám dcerku, strašně to se mnou cloumá! 

Kdybyste se měla zasnít, jaký by byl ideální scénář? 

Je možná hloupé říkat to jako první věc, ale potřebovala bych víc hrát. Mám krásnou desku Škrábnutí, která je i o Lauře. Dokončila jsem ji díky tomu, že jsem otěhotněla. Uklidnila jsem se, dokázala jsem si utřídit myšlenky a byla jsem stoprocentně rozhodnutá pohnout s prací, která mi stála. 

Z praktického hlediska, nebo vnitřní potřeby? 

Z vnitřní potřeby. Navíc jsem cítila, že až se Laura narodí, začne mi nový život a třeba budu některé věci vnímat jinak. Takže jsme desku dokončili, jenže koncertů zase tolik není. Mám báječnou kapelu, se kterou potřebuju hrát, a taky být finančně víc v pohodě. S financemi je všechno snazší – a jsme zpátky u materialismu…

Každopádně pokud se tohle pohne, tak se doufám hodím do psychického klidu a přestanu být nevrlá. A když se člověk začne víc usmívat, třeba narazí na protějšek, kterému se to bude líbit. Nejdůležitější je, aby měl rád Lauru, a ideální by byla expanze do přírody, na venkov. 

A pak další dítě? 

Skvělé je, že i když člověk rodí a bolí to, dostaví se potom báječný pocit a dítě vám dává tolik lásky, že i po té bolesti řeknete – chci další. Tak to mají všechny matky, které znám, a já taky.

Dalšímu miminku bych se nebránila. Ale to už je těžká romantika. A já to tak v životě nemám. Vždycky jdu trnitou, klikatou cestou. Nicméně po všech trýzních, které jsem za posledních sedm let zažila, by už mohlo přijít období vnitřního klidu. 

Téměř osm let už uplynulo i od smrti vašeho tatínka. Je vám hodně líto, že Lauru nepoznal? 

Když za mnou máma přišla poprvé do porodnice, vytáhla z tašky látkového Večerníčka, Laura ho má tamhle v postýlce. Když se stiskne, hraje tátova Večerníčka. Máma to zapnula... a já se úplně rozložila!

Najednou se mi to celé spustilo, ještě pod návalem poporodních emocí a hormonů. V těhotenství jsem na to totiž moc nemyslela, a pak, když za mnou jako první přišla máma, mi došlo, že on by přišel s ní. A najednou tam není. V tu chvíli mi to celé secvaklo. 

Co dalšího? 

Dojde vám všechno, i to, proč se o vás máma pořád tak strachuje, i když jí tisíckrát řeknete – prosím tě, jsem dospělá! I Laura to pochopí, až jednou bude mít svoje děcko.

To mi připomíná příhodu ze svatby Dana Bárty. Chtěla jsem chytit kytku, stála jsem v první řadě, natahovala se… a když jsem ji nakonec nechytla, můj kamarád Matěj Ruppert na to: „Neboj se, jednou ji chytíš, tipuju, že to bude na Lauřině svatbě.“ Všichni se složili smíchy, já taky. Matěj má prostě ten dar, že když vidí, že se cítíte pod psa nebo po něčem toužíte, shodí to ve velký humor, abyste se z toho zase tolik nepokládala. 

Máte k tomu sklony? 

Dnes jsem hodně unavená, takže jsem v útlumu. Ale u umělců se emoce přelévají, za hodinu může být všechno jinak. Stačí, aby mě někdo pořádně naštval. Jelikož nemám partnera, na kterého bych vypustila páry, které ve mně někdy bublají a vřou, schytá to někdo jiný. A někdy se to pak opravdu špatně vysvětluje. 

Jde to ventilovat do tvorby? 

Jde, ale někdy to zasáhne i muzikanty. Ženské emoce jsou pro chlapy těžko uchopitelné, navíc mají doma svoje ženy a v práci si chtějí odpočinout. Naopak pro mě je hudba ventil, je to moje vášeň a láska. Ale zároveň je to velmi emotivní a na psychiku náročné povolání, zvlášť pokud jste citlivější. Pořád se to s vámi houpe nahoru dolů. A okolí se někdy těžko čte, jakou máte zrovna fázi. Někdy si říkám, jak to se mnou kluci z kapely vydrží. I za to si jich vážím. 

Jste soběstačná na všech frontách. Není to dvojsečné? 

Je, v práci i soukromí. Jakmile se projevíte jako samostatná jednotka, která říká, co chce a nechce, těžko se pak vysvětluje, že taky někdy potřebujete pomoct a na chvíli být křehká kytička.

Pokud to dám najevo nějakým zoufalým tónem, chlapům to zavání hysterií, a tu oni nesnesou. Takže si dávám pozor na emoce a na to, jak se ke komu chovat, komu můžu co říct, kam můžu zajít… 

Neunavuje vás to? 

To všechno pramení ze skutečnosti, že jsem matka samoživitelka a že mám pocit, že mi v minulosti někdo nalil na hlavu kýbl špíny a teď se z toho teprve sbírám. A do toho řeším dítě a fakt, že občas nemáme na chleba. To by cloumalo každým. Občas je člověk strašně unavený a rád by se o někoho opřel a nasál trochu energie, ale bohužel není od koho. Zaplaťpánbůh, že mám mámu! Neumím si představit, jak to dělají holky, které jsou úplně samy a mají děti náročnější na péči, děti, které nespí, nejedí, něco je trápí, bolí...

Na druhé straně si říkám, že když to zvládlo X matek před námi, my to zvládneme taky. Pojďme raději myslet na to, že se pořád řadíme do té části, kdy to dopadlo ještě dobře. Když si budeme říkat, jak je všechno hrozné – a já k tomu sklon mám –, bude to ještě horší. Proto se snažím obklopovat pozitivními lidmi. I když občas taky potřebuju depkaře, se kterým bych všechno rozebrala a trochu se v tom porochnila. To umím, to je moje doména. Ale pozitivní lidé mě nabíjejí energií, takže se zase zvednu, oklepu a jdu dál. A s Laurou ani nejde být v depresi, protože dítě umí vaše emoce velmi dobře „přečíst“. 

Jak teď nahlížíte na „těhotenskou“ desku Škrábnutí? 

Vznikala pět let, kvůli mé neukotvenosti v osobním životě i v muzice. A já kotvu potřebuju. Musím vědět, kde je dno, mít pevnou půdu pod nohama. Jinak cítím diskomfort. Před těmi pěti lety se očekávalo, že budu dál za „samici“, která se nebojí lehké provokace, nemá zábrany zpívat nahlas a odvázat se u toho. Jenže jsem zjistila, že takhle to vnitřně necítím, že jsem psychicky „zdrblá“ a nechci zpívat happy písničky.

Že mě to táhne spíš k příběhům, k situacím, se kterými se člověk potřebuje srovnat. Vyplavit je ven a někam uložit, nemít je pořád v sobě. Díky tomu se začaly písně i hudba měnit. Když už to bylo na hraně, odjela jsem na pár měsíců do Německa dělat úplně jinou práci. Měla jsem čas o všem přemýšlet a vypadnout ze stereotypu, i hudebního. Utřídila jsem si myšlenky a touhy a posunula jsem se někam, kde je to zajímavé a kde mě to baví. A to jsem chtěla mít na desce. 

Kdy začala dostávat podobu? 

Asi po koncertě k tátovým nedožitým sedmdesátinám. Teprve tam jsem pochopila, co byl za zpěváka. Že byl i autor, že začínal hraním písniček na kytaru a že tíhl k jednoduchosti. Tohle máme společné. Mám určité spektrum, ale v základu jsem spíš melancholický člověk, který žije ve svém vesmíru, a taková by měla být i ta deska. A že by se v ní měl odrážet přerod dívky v ženu, protože podle mě je žena defi nitivně hotová, až když porodí.

I tohle jsem chtěla zachytit, a protože to stejně viděl i Roman Holý, podařilo se nám během mého těhotenství dokončit všechny polovičaté věci, včetně textů. Po koncertech za mnou chodí matky samoživitelky a vyprávějí mi své příběhy. Říkají „Máme to podobně, a tak jsme si sehnaly hlídání, abychom vás viděly.“ Dojímá mě to. 

Jste spoluautorka hudby i textů? 

Ano. Takže tam nejsou žádné písně, které by nešly úplně skrze mě. Ale trvalo to! Podařilo se mi zachytit sebe samu, a teď bych na tom měla pracovat. Cítím, že to nesmím pokazit, a naopak musím zjistit, jak udělat další krok. 

Už pracujete na nových písních? 

Strašně chci a nějaké nápady už přicházejí, i když děckem má člověk trochu „vymazáno“, protože se dennodenně vydává emočně všanc. Ale vím, že bych neměla otálet. 

Foto: Ivy E. Morwen

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama