Maminka.czSlavní rodiče

Tereza Maxová: Málokterá žena si vyslechla tolik ošklivého jako já

Tereza Maxová: Málokterá žena si vyslechla tolik ošklivého jako já
Co si povídat se ženou, která je krásná, úspěšná, má skvělou rodinu, tři zdravé děti, hezkého partnera… Buď to bude celé takové růžově beauty, nebo prostě jen povídání k naštvání: Že se většině žen nedostalo takové krásy, takového ocenění, tolika peněz a možností… Dokonce i ta úspěšná nadace, kterou Tereza Maxová založila, je přece jen souhrn velké dávky štěstí v jejím životě a kdekdo by se přece choval mravně a šlechetně, jen kdyby mohl… Ještě je tu třetí možnost, hledat za každou cenu hnidy a problémy, které ji „polidští“. Jen pro úplnost – je jich vážně pramálo.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Tereza Maxová opravdu nezažívá nic nepřekonatelného a neřešitelného. Její život je většinou docela voňavý. Zajímavé na tom všem ale přece jen něco je: Že ji to celé velké štěstí shůry i zevnitř úplně nepochroumalo.

* Kdy i vy začnete stárnout?

Už jsem začala.

* Tak jinak, kdy to na vás poznáme?

Na fotkách v časopisech ještě dlouho ne. Tam stojí za mým vzhledem nejen práce celého týmu lidí, ale hlavně Photoshopu. Když se setkáme osobně na nějaké akci, tak hodně zblízka poznáte, že mi už chvíli není pětadvacet. Ale vážně, stáří se mi poprvé ohlásilo nedostatkem energie tak kolem sedmatřiceti. Chtěla jsem vyskočit z postele jako vždycky a ono to nešlo. Ještě pár let předtím jsem třikrát za noc klidně vstala k prvnímu dítěti a nic se nestalo. Tohle ráno jsem se nedokázala vymotat z postele.

* Bojíte se toho?

Nebudu vyprávět, že je mi to jedno. V dnešní době, kdy západní civilizaci vládne diktatura dívčí ženské krásy a kult věčného mládí, říkat, že o tom nepřemýšlím, je hloupost. Aby dnešní svět ženu nosil na rukou, nebo ji aspoň vzal na vědomí, musí být mladá a štíhlá. Většinou je ale vyplněná vším možným a každý další rok zoufalejší. I když nemá žádné vrásky, v jejích očích je strach. A strach je sám o sobě velmi ošklivý a neslušivý, takže celkový dojem stejně kazí. A zas to nefunguje.

* Jak z toho ven?

Těžko říct. Ale nejbizarnější pro mě je, že jsem se sama stala tváří a tělem, které tenhle hloupý kult propaguje… Pokud bych v průběhu života nenašla svůj vlastní smysl života, mohla bych dnes skončit s pořádnými depresemi.

* Když jsme u toho, co si myslíte o klišé, které říká, že každá žena je svým způsobem krásná?

Viděla jsem nedávno dokument o tom, jak se ženy vnímají. Byla tam vždy žena, malíř a další člověk. Malíř ženu neviděl, seděl zády k ní a jen poslouchal, co říká. Žena popsala to, jak vidí sama sebe. Že má třeba velkou bradu, propadlé tváře a úzké rty. Malíř ji podle toho namaloval. A pak někdo další, kdo se s ní setkal tváří v tvář, ji popsal tak, jak ji viděl. Třeba že má moc hezký úsměv a jiskrné oči. Vycházejí z toho dvě věci: že se vidíme jinak, než nás vidí okolí, a že jsme k sobě mnohem kritičtější. Navíc se porovnáváme s ideálem, který v reálu neexistuje. Srovnáváme se s možnostmi Photoshopu. To je, jako bychom naši paměť srovnávali s možností počítačového vyhledávače. Z toho nikdy nemůžeme vyjít dobře. A ještě prakticky ke kráse každé ženy… je dobré mít syna. Pro toho jste krásná vždycky.

* Kdy jste si tohle šílenství dnešní doby uvědomila konkrétně na sobě?

Nedávno, při pořizování rodinných fotografií. Najednou jsem se slyšela, jak říkám, že se budeme fotit až po páté, protože bude hezčí světlo…

* Je to past…

Podle mě to jen chce dát si tu práci a rozmotávat klubko všeho, co se člověku v životě přihodí. Znám totiž mnoho krásných a úspěšných žen, které končí u láhve, prášků, v lepším případě u psychiatra. Nejmarkantněji to vidím teď kolem sebe v Monaku. Jsou tam ženy všemi prostředky krásné, zajištěné, zdánlivě bez problémů. Mají chůvy, uklízečky, trenéry, ale zkuste celý den nakupovat, cvičit, chodit do beauty salonů… a navíc, vždycky se najde někdo, kdo je hezčí a mladší. Tak to prostě je. V tomhle světě není žádný konkrétní Mount Everest, s jehož dobytím se dostaví pocit štěstí. Za každým imaginárním vrcholem spokojenosti se objeví další. Z toho lze dokonale zešílet.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 9/2013

* Ona i velikost problému je věc úhlu pohledu.

Někoho neporazí ani opravdu velká tragédie, jiného skolí včelí píchnutí. To je naprosto individuální a nikdo nemá právo říkat, že je něco prkotina. Velkou roli hraje povaha a výchova. A právě v té já mám největší kliku. Jsem optimistka. Asi po dědovi. Na začátku své kariéry jsem slyšela třeba desetkrát za sebou, že mám velký nos a velký zadek, a jestli se opravdu pro něco nehodím, tak pro práci modelky. Málokterá žena na světě slyšela na svoji adresu tolik kritického a ošklivého jako já. Dokážu si představit, že by to většina holek v té chvíli vzdala a vrátila by se domů. Ale já mám ke svému optimismu nádavkem ještě ohromnou disciplínu a naprostou nechuť cokoli vzdávat. Takže jsem to ustála tím, že jsem zůstala stát.

* Ale nějakou škodu tahle fundovaná prohlášení přesto napáchají.

Nejspíš by napáchala, kdybych neměla svoji rodinu a štěstí na lásku.
Řekla jsem si naprosto bezelstně: doma mě mají rádi, líbím se jim, dostala jsem se na práva… Nemůže to být se mnou tak špatné. A navíc, zatímco jsem slyšela tyhle všechny řeči o svých fatálních nedostatcích, zamilovala jsem se. A od své první lásky, se kterou jsem byla nakonec sedm let, jsem slyšela, že jsem nejkrásnější žena na planetě. On to říkal s takovým přesvědčením, že jsem uvěřila jemu, a ne agenturním odborníkům. Stejně mě vnímala i jeho rodina. Byla jsem pro ně ideální – byla jsem taková nenáročná hezká holka z východu, sen každé tchyně…

* A jak jste o tom, jak vás vidí on, přesvědčila agenty?

Změnila jsem agenturu a byla jsem ve správný čas na správném místě. Do té nové agentury jsem přišla taková, jakou mě viděl můj francouzský přítel, moje rodina a jeho rodina. No a pak už jsem se vezla jen na vlně světa showbyznysu, kde funguje zákon řetězové reakce. Když vás chce Dior, chce vás Chanel, a tak dále. Je klika, že tu nikdo nemá vlastní názor. Chci tím říct ale podstatnou věc, máte-li sílu a odvahu uvěřit v to, jak vás vidí lidi, kteří vás milují, uvěříte v sebe a ostatní zas uvěří ve vás. Takhle jsem pochopila výrok, že z nás láska dělá lepší lidi. Když je přítomno jen uměle nastavené sebevědomí, jak jsem to zažila třeba v Americe, tak naopak dochází k velkým zklamáním a osobním otřesům.

* Několikrát jste mluvila o štěstí, ale ono s ním přece nelze počítat…

Jde o to, jak ho člověk vnímá. Nemocí jednadvacátého století je rakovina a deprese. Zjistila jsem, že štěstí je měřitelné. Je to proces, který něco v organismu chemicky vyvolává a on to zpět reflektuje. Někdo si štěstí dokáže navodit meditací, objevuje se při narození dítěte v těle matky, po vykonané fyzické práci… To jsou velké dávky. Pak jsou ale ty malé, které zbytečně pomíjíme. Já třeba naposledy pocítila ohromný nával štěstí, když jsem byla se svým přítelem Burakem v Jordánsku, v Petře, a zapadalo slunce. Najednou mě napadlo, že tohle přesně je ten okamžik, kdy bych mohla zemřít.

* Nemůže být ale taková pomoc jen sebeprožívání…

Může. A může to taky být splácení špatného svědomí. Já ale v sobě našla potřebu pomáhat těm, kteří neměli v životě takovou kliku jako já, bez sebemenšího nároku na to, aby mi to kdokoli jakkoli vracel. Mám obrovskou radost, když třeba po deseti letech vidím, jak naše práce v nadaci změnila někomu život. Jak mu dala šanci. Dál je to na něm, ale ta šance je ohromná. Předávám dál zase jen to, co se stalo mně. Někdo mě ve správný čas bezpodmínečně miloval a já mu uvěřila.

* Zní to příliš obyčejně na to, že se dnes ze života dělá věda.

Je mnohem větší možnost porovnávat. A porovnávání přináší zklamání. A iracionální zklamání zase zmařené životy, které mohly být hezké. Další zdroj šerednosti je vedle strachu taky nespokojenost. Před sto lety nikoho na české vesnici ani nenapadlo se porovnávat s úspěšným továrníkem v Americe. Každý věděl, odkud jde a kam asi tak může dojít. A taky jak. Stalo-li se, že někdo došel z Liberce až do Vídně, bylo to wow. Dnes sice víme, že člověk má šanci stát se úspěšným americkým podnikatelem, ale většině lidí zas tak úplně není jasné, jak na to. A tak jsme jen zklamaní. Ta cesta nahoru není moc pěkná, dobře vím, o čem mluvím. To, co je vidět, je už výsledek. A to je jen zlomek celé cesty.

* Mluvila jste o velké míře urputnosti a nechuti cokoli vzdávat, to musí být ale někdy naopak na škodu…

Samozřejmě, třeba ve vztazích. Rozcházím se teprve tehdy, když už to opravdu z žádné strany nejde. Když už mě nenapadá vůbec žádné řešení. A protože nejdřív dám do vztahu maximum, konce jsou velmi bolestné. Ale upřímně, neznám nikoho, kdo by konce vztahů neprožíval. Lze to, ale jen tehdy, když máte v záloze někoho jiného. To je potom anestetikum na rozchod. Já ale všechny rozchody prožila bez umrtvení a po nich jsem byla dlouho sama.

* Jde to vůbec, nesplést se a odhadnout, že ON je ten pravý?

Nedávno jsem si uvědomila, že pokud mi něco na někom vadilo hned od počátku, jen se to zhoršovalo.

* A co ty zástupy mužů kolem vás, mohla jste si vybírat…

Žádné fronty na mě jsem si nějak nikdy nevšimla. Mám kolem sebe spoustu krásných a úspěšných žen, ale jsou bez partnera.

* Platí další klišé, že se muži krásných žen bojí?

Je to hloupost. Je to ryze individuální. Muži nemají problém s přemírou krásy, ale s přemírou požadavků. Ale to my, ženy, máme taky. Ve dvaceti jsem třeba koukala na to, jak má muž široká ramena. Dnes taky, ale už jde o ramena obrazná, charakterová. Důležité ale podle mě je, podívat se na rodinu toho dotyčného. Ta ho formovala a tak nějak se bude chovat on také. V naší rodině je třeba kdekdo rozvedený. Modlila jsem se, aby to nebylo „genetické“, a vida, asi je. Ne, to zjednodušuji, ale schopnost fungovat v nějakém celku, to si člověk opravdu nese z domova.

* Jak snášíte samotu?

Samotu znám dobře a ze všech stran. Samotu odloučení ve vztahu, když jsem hodně cestovala a vztah měla. Samotu bez muže po rozchodu… musím ale říct, že s ní nemám problém. Umím na sebe být docela milá, umím si sama se sebou pokecat a umím si najít kamarády. To je pro mě, mimochodem, téměř stejně důležité jako rodina. Opravdové přátelství je rodina. Jsem vztahově loajální, tak mám některé kamarádky už od čtyř let.

* Jak se vůbec v průběhu života měnil váš pohled na přátelství?

V dospívání a rané dospělosti jde o to, mít s kým vyrazit do společnosti. Tam je mix mužů a žen, a je to tak v pořádku. Je to čas, kdy je potřeba slyšet komplimenty, chichotat se, zaklánět hlavu a pohazovat vlasama. To když člověk včas neudělá, dohání to v době, kdy už je směšný. Pak je období, kdy přijdou na svět děti. Změnil se mi v té době vztah i s mojí maminkou, která z kategorie „vyprat, uvařit, pofoukat bolístku“ přešla do kategorie „ty mi můžeš poradit, když jsi mě tak dobře vychovala“. V období vlastních dětí nastupuje zvýšená potřeba opravdových přítelkyň. Všude totiž vidíte děti dokonalé, děti, které hrají na klavír, mluví plynně třemi jazyky hned po narození, nemají pubertu a ze základky rovnou frčí na vysokou školu. A vy máte doma úplně obyčejné, zlobivé, nijak zvlášť výjimečné a talentované děti. Nastane moment, kdy máte dojem, že jste něco udělala dost blbě. Opravdová přítelkyně vám nebude namlouvat, že její Anička maluje jako Picasso, ale zasměje se a řekne, že stran výtvarného umění se přes hlavonožce nedostane a jak to tak vypadá, pozdravit se asi taky nikdy nenaučí. V žádném jazyce. Přítelkyně si nelžou a nepředstírají. Stejně tak ve vztazích. Přítelkyně vám musejí umět říct, že tohle je jen a jen vaše vina, ale u toho vás drží v náručí, utírají vám slzy a jsou tu pro vás nezbytně dlouhé období, i kdyby bylo nekonečné.

* Vy jste někomu taková přítelkyně?

Já doufám! Moje přítelkyně mě drží po celý život v rovnováze. V realitě. Vždyť si to představte: v mé práci, když přijde na věc, všichni se motají kolem mě, všichni jsou mi k dispozici, plní mi přání. Po dobu pracovně nezbytnou, samozřejmě. Pak přijdete do normálního světa a tomu jste ukradená. Snažím se tu být naopak pro své přítelkyně. Slyšet jejich problémy, ale i radosti. Přátelství mi zabránilo v sebezničení. Se svými kámoškami se od sebe učíme. Jsme si vzájemně zdrojem inspirace a čelíme tomu prolhanému světu s geniálními dětmi, které, když přijdou k nám domů, nepozdraví, vybílí ledničku a vypijí litry koly, kterou by, podle slov jejich matek, ani neměly znát…

* Máte tři děti, jaká jste matka?

Trojí. Každé z mých dětí je totiž zcela jiné. Jinak, podle toho, co jsem před chvílí popisovala, je jasné, že k dokonalosti mám daleko. Ale ono se to má jako s tou krásou. Vztahujeme se k nějakému ideálu, který ad jedna neexistuje a ad dva, kdyby fungoval na jedno dítě, druhé z něj bude paf, protože je z jiného těsta. Chtěla bych mít děti především šťastné a chtěla bych z nich především vychovat slušné lidi.

* A jsme zase u těch možností…

Jezdíme třikrát do roka do Karibiku. S oběma babičkami, všemi dětmi. Prožíváme krásný sen v krásných kulisách. Kdybych byla v Karibiku s někým, koho nemám ráda, s tapetou bych nevystačila a asi bych se domnívala, že je Karibik pěkně hnusné místo. Jde o lidi. A v tom máme možnosti všichni stejné. Pokud nás nepotká opravdu něco zlého. Díky práci v nadaci jsem se naučila brát ve svém poloskleníkovém pohledu na svět zpátečku. Vidím matku, která si neví rady s dítětem, protože její matka si nevěděla rady s ní a do života ji vybavila hlavně výběrem všeho mizerného. Nebudu se pak přece pokrytecky divit, proč nechce vychovávat svoje dítě. Oběma se snažím nějak pomoci. Tomu se říká lidskost a očekávala bych ji ode všech, komu se daří. Někdo máme víc štěstí jen proto, abychom se o něj mohli podělit. Hloupé je, když to někdo pochopí tak, že ta velká porce štěstí je jen pro něj. Zavalí ho to, protože moc emocí škodí. A to i těch pozitivních. A navíc, přijde opravdové nevyhnutelné stáří a nikdo nechce zůstat sám. Ale na tom, nezůstat na světě sám se svými zažloutlými fotografiemi, se musí pracovat celý život. A nejde na tom udělat kariéra.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 9/2013

Témata: Slavní rodiče, Časopis Moje psychologie, žena, Tereza Maxová, Dior, Max, Talentované děti, Zvýšená potřeba, Kámoška, Kompliment, Opravdové přátelství, Everest, Jak, Svět showbyznysu, Photoshop, Velká porce, Karibik, Prkotina, Velký nos, Porce štěstí, Picasso, Výslech, Velké štěstí, Výtvarné umění, Normální svět