Tereza Podařilová: „Na tréninky jsem odbíhala mezi kojením“

První sólistka Baletu Národního divadla v Praze je maminkou dvou malých kluků a nositelkou řady tuzemských i zahraničních ocenění. Největší radost ale má, když jí Edík a Filípek dají pořádnou pusu.

* Jaká byla vaše cesta k baletu?

Začínala jsem u paní profesorky Špryslové v Dopravních podnicích, pak jsem šla do Baletní přípravky Národního divadla. Tady jsem se také poprvé dostala na jeviště – byl to krásný zážitek. V 5. třídě jsem byla přijatá na Taneční konzervatoř a pak přišly první úspěchy, které vás vždycky nastartují a dají energii do další práce. U mě to bylo vítězství v celostátní baletní soutěži a pak přijetí do souboru Baletu Národního divadla. Vlastně to všechno bylo jako nastoupení do rychlíku, který se zatím ještě nezastavil. Jen projíždí různými stanicemi – stanicemi úspěchů, jako třeba Ceny Thálie, neúspěchů, drobných proher, kdy premiéru tančí jiná alternace. Dneska se tomu musím smát. S dětmi se mi hodnoty přesunuly a úsměv dítěte je pro mě nejen srovnatelný s potleskem, je to mnohem víc. Potlesk je pomíjivý.

* Lidé si dlouho balet idealizovali, až nyní se víc mluví o tom, kolik dřiny se skrývá za jedním představením… Jaký je váš obvyklý den?

Po běžném ránu běžím do divadla na trénink, ten je tak od deseti do čtvrt na dvanáct. Tam trénujeme všichni společně, sólisti i sboristi, jen muži a ženy zvlášť. Po tréninku jdu někdy domů. Když je odpolední trénink, to pak mohu vynechat ten ranní. Každý den je jiný, podle toho, zda připravujete představení, nebo se „jen udržujete ve formě“. Někdy je den hodně náročný, jindy je naopak poměrně volno. A večer, pokud tančíte, tak představení. Mezitím trochu cvičení doma, buď jako přípravu, nebo jako rehabilitaci po tréninku.

* Otěhotněla jste ve věku, který dnes bývá označován jako vyšší. Bylo pro vás těžké „vypadnout“ ze zažitého životního rytmu?

Nebylo to těžké. Víte, kariéry jsem si užila dost, věk jsem měla podle dnešních měřítek tak akorát a myslím, že jsem svůj baletní život naplnila. Takže když přišlo těhotenství, byla jsem na něj připravená. Divadlo (a balet ještě možná o trochu víc) je samozřejmě tak trochu boj, ale v momentě, kdy se některá z baletek má stát maminkou nebo jí už je, tak se najednou všechno mění a všichni jí drží palce a vycházejí vstříc. Rytmus života se změnil, samozřejmě, ale nevadilo mi to. Naše profese přináší trochu nepravidelnosti, už jsem o tom mluvila, ale má zase tu výhodu, že nemusíte odejít do práce na osmihodinovou „šichtu“. A návrat byl pozvolný právě díky vstřícnosti v souboru. Za to mají moje velké poděkování.

* Jaká byla vaše těhotenství? Užívala jste si, že se nemusíte tolik hlídat, a dopřávala jste si, nebo jste naopak zůstala disciplinovaná?

Cítila jsem se opravdu dobře a do třetího měsíce jsem tančila představení. A s disciplínou v jídle... Jako zda jsem spořádala pod alibi těhotenství tři večeře? Ne, to vůbec ne. Potřebu jíst za dva jsem fakt neměla, spíš chutě byly :-) U Filípka na mango a u Edy na rajčata. Klidně půl kila najednou. Jedla jsem dost, ale hlídat kila jsem nemusela, protože ani jinak nedržím žádné diety, tělo mám tak nastavené.

* Jak jste se dostávala zpátky do kondice?

To také nebylo těžké. Tady se mi asi zúročila předchozí dřina v práci. Baletky vypadají tak, že snad ani porodit nemůžou, ale opak je pravdou. Mají tělo vytrénované a svaly dost pevné, aby se postava udržela a neochabla. Tím je lehčí i návrat do původní kondice. Po porodu jsem cvičila tak jako ostatní maminky hned v porodnici, pak se rozcvičovala víc a pak jsem byla najednou zase brzy tam, kde před těhotenstvím. Kojila jsem oba kluky docela dlouho, vlastně od jednoho k druhému, díky pomoci rodiny a souboru jsem mohla na tréninky odbíhat mezi kojením. Nemáte moc času myslet na kondici, ta musí přijít sama. Skoro bych řekla, že baletky se musejí na snadný návrat do kondice připravovat už před miminkem, ne až po něm.

* Jak se s dětmi změnil váš život baletky?

Nezměnil se v tom smyslu, že bych nemohla tančit. Změnil se ale v hodnotách. Dříve jsem samozřejmě myslela jen na divadlo, jak co zatančit, jak co vyjádřit. Dneska už nad tím přemýšlet tolik nemusím, už to po těch letech na scéně vím. Změnilo se to, že o pauzách běžíte k telefonu a voláte, co je doma. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem dřív tahala domů v tašce baletní špičky, že je budu upravovat a šít, a jak se pak s dětmi obsah tašek absolutně změnil. Místo špiček plenky, místo baletních piškotů piškoty dětské... Ale je to tak v pořádku, život baletky na scéně je krátký, já jsem si tu dobu před Filípkem a Edáčkem užila maximálně, teď si zase naplno užívám je. Nemusím dohánět nějaké nesplněné sny.

* Mezi vašimi syny je poměrně malý věkový rozdíl. Jak spolu vycházejí?

Mají se moc rádi, dělí se o vše, Edík má ve Filípkovi vzor a je to tak trochu zatím „malá opička“ jako každý mladší brácha... Ale abych je zas nepřechválila, tak jindy se naopak poperou jak psi. No, kluci se vším všudy.

* Některé maminky touží mít z dcer baletky. Co byste jim poradila v případě, že jde skutečně o sen jejich holčiček, nikoli jejich vlastní?

Aby si opravdu daly v sobě do pořádku, jestli je to přání jejich, nebo jejich dcerky. Pokud je to přání té malé, tak ji přivést do baletní přípravky, kde se na ni podívají a zjistí, zda má pro to vlohy. Tady se nedá nic ošidit. Musí být nejen nadšení, talent, ale hlavně fyzické dispozice. To, že holčička pořád hezky hopsá, nestačí. Bez fyzických předpokladů by se jen trápila, spíše by si zdravotně ublížila, nikdy by nedosáhla svých snů a prožívala by krutá zklamání. Pokud by se ukázalo, že holčička fyzické předpoklady nemá, pak maminkám doporučuji vysvětlit dcerce, že to rozhodně není konec světa a že snů pořád může mít dost. A když se ukáže, že dispozice jsou, tak se obrnit, podporovat a držet palce. Ta malá to stejně nebude mít lehké.

* A kdyby některý z vašich synů zatoužil tančit?

Dovedu si představit chlapce, jak tančí balet, protože i můj bratr patří do profese. Ale mým snem to rozhodně není. Každý z baletu ví, jaká je to řehole, a nikdo rozumný by do toho své děti nenutil. Chci ctít jejich osobnost, bude jen na nich, co budou chtít dělat. I pro mě platí výše uvedené „rady“. Zatím si myslím, že Filípek je víc zaměřený intelektuálně, Eda spíš pohybově.

* V jednom rozhovoru jste uvedla, že byste se v budoucnu chtěla věnovat choreografii… Máte pocit, že už je na to ten správný čas?

Myslím, že ano. Choreografii jsem dělala už mnohem dřív a opravdu mě to baví. Ještě víc mě ovšem baví taneční pedagogika, kterou už se také hodně zabývám. Můžu čerpat ze svých zkušeností, vidím, jaký pohyb komu „sluší“, co jeho tělo vyžaduje, co zvládne, o co si říká. To je důležité nejen v choreografii, ale právě i v pedagogické práci. Tam neřeknete jen: švihni nohou, ale také jak jí má kdo švihnout a proč. Moje tančení se pak přelévá přes nové baletky dál. Je to krásný pocit, když vám pod rukama roste nový talent. Pak si uvědomíte, že život baletky nemusí být vůbec jepičí, že předanými zkušenostmi žije dál, i když s nutným vnitřním vkladem nové osobnosti.

* Zkoušíte teď nějakou novou roli?

Víc než na nové role myslím na to, že právě zítra odpoledne, den po tomto rozhovoru, tančím naposledy svou milovanou Taťánu v Oněginovi. Obrečím to, to vím už teď. Ale život jde dál, bude jiné tančení, jiná práce. Děti mě ale večer z nějaké lítosti rychle dostanou.

* Jak se připravujete na své kulaté narozeniny?

Přiznám se, že nijak. Svůj život už neměřím na počet narozenin, ale na počet chvilek štěstí. Narozeniny se můžou nepovést, ale chvilka štěstí přichází nečekaně, o to víc je potřeba si ji uvědomit a schovat ji v srdci. Když mi kluci skočí na hlavu a dají mi pusu, je to mnohem víc než nějaké slavení podle data v občance.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Jako asistentky, sociální pracovnice nebo recepční se uplatníte kvalitně. Díky Jupiteru máte totiž smysl pro zdvořilé chování a…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci