reklama

Test: Na cholerika platí jiné výchovné metody než na melancholika

„Tohle nesmíš, přece jsme se domluvili a tys to nesplnil.“ Taková prohlášení vypustíme z úst při výchově svých potomků často. Ale děláme to správně? Dosáhneme tím úspěchu, tedy uklizeného pokojíčku, umytých rukou před jídlem, neodmlouvání?
Seznam kapitol
  1. Složitosti výchovy
  2. Test, jaký temperament má vaše dítě

Často se setkávám s rodiči, kteří chtějí poradit. S výchovou, upevněním návyků, disciplíny u dětí. Chtějí poradit, jak připravit potomka na školku, na první třídu, jak ho přesvědčit, aby dodržoval základní zásady slušného chování, mezilidských kontaktů. Jak předejít konfl iktům, vztekání se, odmlouvání, vytahování bonbonů z regálu v obchodě (batolata to přímo milují!), utíkání…“ uvažuje lektorka mezilidských vztahů Hana Ondrušková.

„Přitom nikdo z nich není příliš ochotný podívat se na problém z jiného úhlu, tedy od sebesměrem k dítěti. Jak ono celou situaci prožívá, co cítí? “

Tisíce let funguje: nápodoba

Artikulovaná řeč je stará asi sto tisíc let, ale evoluční vývoj trvá už miliony. My lidé si myslíme, že všechno domluvíme, vysvětlíme, prohovoříme, zdůvodníme. 
Ale platí pořád to, co před miliony let: první a nejdůležitější učení je nápodobou.

Dítě se učí tím, co vidí kolem sebe. Tedy rodiče, jejich chování, vystupování, jednání. Z toho vychází při tvorbě prvních vzorců vlastního chování. Nedávno se maminka šestileté dcery rozčilovala, že se ještě před nástupem do školy domluvily na jasných pravidlech: po příchodu ze školy si Hanička vybalí tašku, vyndá zbytky svačiny a napíše si úkoly, aby si mohla hrát až do večeře. Chtěla být samostatná a rodiče pak jen pomohou nebo zkontrolují, jestli neudělala chybu. Po několika měsících bez úspěchu. Hanička je unavená, nechce se jí do povinností, o zapomenutých svačinách v tašce nemluvě. A je zle.

Přitom naprostá většina dospělých do nového roku vstupuje s řadou předsevzetí. Zhubnu, přestanu kouřit, začnu pravidelně cvičit, přihlásím se na angličtinu… Je březen a realita? Dvě tři kila nahoře, cvičení skončilo po dvou týdnech, angličtina žádná, cigarety zůstaly.

A naše děti to sledují, i když o tom třeba před rodiči nemluví a nedokážou si to ještě samy úplně přesně zformulovat. Pro vývoj mozku jedince je prostě podstatnější to, co pozoruje. Dokáže si podvědomě perfektně vyhodnotit, zda rodič je, či není konzistentní ve svém chování, jednání a názorech. 

Krize nejpozději v pubertě

To, co se v batolecím věku projevuje jako vzdor, zlobení, protesty, se plně rozvine až při dospívání, ve školním věku. Dítěti totiž natvrdo dochází, že rodiče nedělají to, co říkají. Že se chovají jinak, než jak vyžadují po svých potomcích, a dojde ke střetu. Do té doby je většinou přijímají bez výhrad, považují je téměř za „božstvo“ a pak přijde tvrdý dopad. To, co si děti už v raném věku uvědomují, ale jinak nedokážou rozšifrovat, se naplno odhalí. 

Vezměme si modelovou situaci: rodina sedí v restauraci a obědvá. Maminka si objedná smažený sýr, tatarku a hranolky. Děti dostanou zdravou variantu, zeleninu, maso, brambor. Ale tříletý synek se vehementně dožaduje hranolků s tatarkou. Maminka už tlak nevydrží a zvýší hlas: „Kolikrát ti mám vysvětlovat, že malé děti taková jídla nesmí jíst? Jsou nezdravá, smažené nedělá dobře na žaludek, tatarka je tučná…“

Školák | Časopis Maminka

Melancholik, nebo flegmatik? Různí školáci vyžadují různý přístup

Jenže jak si má dítě vysvětlit, že když je jídlo tak špatné, maminka ho jí? Bude nemocná, bude ji bolet žaludek a to je správné? A lze vůbec tuto situaci zvládnout výchovně správně? Téměř ne. Nejde jít proti miliony lety zakořeněné nápodobě.

V otázkách chování, stravovacích návyků, hygieny, každodenních stereotypů chování, na počátku výchovy dítěte vždy na prvním místě funguje nápodoba. Teprve pak by mělo následovat vysvětlení, slovní doprovod, proč to tak děláme, co to znamená, k čemu to které jednání slouží…

Klesá respektování autorit 

Rodičům se to často nelíbí, ale skutečně musí začít sami u sebe, doslova si hrábnout do vlastního nitra a zamyslet se nad svým chováním. Jistě, nikomu se nechce, ale každý máme rezervy, kde chybujeme, máme co měnit a co zlepšit. S ohledem na potomky, jejich výchovu a budoucí vzájemné vztahy ani nic jiného nezbývá.

U mladých lidí a dětí se obecně snižuje tolerance k autoritám. Děti je nechtějí akceptovat, natož když se rodiče neprojevují jako autority svou nekonzistentností. Seberefl exe je prostě základem dobré výchovy. 

Řešení je občas bolestné 

Stačí si udělat čas a sepsat v bodech, co vlastně po svém dítěti požadujeme, co bychom od něj chtěli, jak si představujeme, že se bude chovat. Oprostit se od vlastních „představ o ideálním dítěti“, nevkládat do něj své nesplněné ambice, ale stát nohama pevně na zemi.

Pak se zamyslet nad svým chováním, tedy nad tím, jak reagujeme, co říkáme, jak se chováme. Jednou se nám líbí, jak je naše batole kreativní, a vzápětí ho brzdíme, když chce vytvářet své fantazie na stěně v pokoji nebo při přípravě oběda pro babičky. Jednou se chlubíme, jak je výmluvné, a pak se ho snažíme umlčet na návštěvě přátel, když nám připadá, že se projevuje až moc.

Tyto nelogičnosti ve výchově dítě matou, ono je sleduje a ukládá si je do podvědomí. Největší problém pak tyto nelogické vzorce způsobují v důslednosti. Dítě totiž nebude ochotné poslouchat rodiče, který něco jiného ukládá a zcela jiného sám dělá. 

Protiklady se přitahují 

Hana Ondrušková

„Příroda to vymyslela geniálně. Kvůli rovnováze se obvykle přitahují protikladné povahy (viz test), takže partneři jsou podrobováni zkouškám, jak dokážou vyladit odlišné rysy osobnosti. Až osmdesát procent dvojic jsou kombinace cholerik–fl egmatik a melancholik–sangvinik.

Cílem je naučit se od sebe navzájem tolerance, akceptovat se, doplňovat. Ty dvojice, které to pochopí a vyváží, uspějí, ale k rozpadům partnerství samozřejmě dochází. Podobně vztahy rodič–dítě. V tomto případě ovšem nefunguje rozchod, tato dvojice se musí naučit žít společně.“

Důslednost je nejtěžší

I pro zralého disciplinovaného jedince je stoprocentní důslednost náročná. Nikdo není tak super pevný, aby nikdy neustoupil ze svých rozhodnutí a představ. Přitom po dětech často chceme stoprocentní výkon. Magické „dohodli jsme se“ nedodržují rodiče stejně jako děti, ale o tom se nemluví. Ovšem děti to vnímají citlivě a podle toho se také chovají.

Jsou naším zrcadlem, i když si to neuvědomujeme. Příklad? Děti s mámou odpoledne na pískovišti. Kolem páté se začne maminka zvedat, jde se domů. „Mami, ještě chvíli,“ žadoní děti. „Dobře, tak deset minut.“ Uběhne hodina a situace se v kratších či delších intervalech opakuje. Když už se maminka definitivně zvedne, děti v nedohlednu.

Poznaly totiž, že je maminka slaboch, nemyslí svá slova vážně, není důsledná. Jak by však měly poznat rozdíl mezi první a třetí výzvou k odchodu? Která je ta skutečná? Předtím maminčino chování signalizovalo, že její slova neplatí, a děti tak mají v jejích prohlášeních zmatek. Nedůslednost dělá potíže při vymezování a hledání hranic. Když dítě zjistí, že vlastně žádné neexistují, je pak těžké mu je nastavovat. Argument, že hranice už právě odteď platí, nefunguje. 

Výchova: velká sebereflexe 

Když chceme vychovávat děti, musíme umět důsledně pracovat sami se sebou. Ve výchově uplatňovat tzv. leadership metody vedení kolektivu už na tří-, čtyřletých dětech. Se staršími dětmi (kolem nástupu do školy) si klidně sednout a probrat slabiny navzájem. 

Děti už totiž dokážou vycítit, kde rodič „ujíždí“, a vysloví to. Pak si dát přiměřené cíle, tedy jen ty, které zvládneme. Postupovat pomalu, po krocích, ale plnit je. Vaše ratolesti velmi citlivě zaregistrují, když něco napravíte a cokoli změníte. Stačí se zlepšovat postupně, protože každá změna se počítá.

Když si společně určíte směr, cíl a delegujete některé úkoly na potomky, bude je „výchova“ daleko víc bavit a vůbec si neuvědomí, že je vlastně vedete. Správná motivace, zapojování dětí, důvěra v jejich schopnosti, samostatnost, to jsou cesty, které vedou ke vzájemné spolupráci. 

Dalším bonusem je, že sebevýchova nás zbaví přehnané kritičnosti. Zjistíme, že to není vůbec jednoduché, a začneme sledovat jejich chování s větší tolerancí a snad konečně i brát dítě jako rovnocenného partnera. Stačí si uvědomit, jak se k dětem chováme: uhni, mlč, nezlob… Běžný slovník plný příkazů, které bychom si k dospělému nedovolili vysílat. Sebereflexí se vzájemné vztahy začnou narovnávat úplně přirozeně a zlepší se i komunikace v rodině. 

Neustálý trénink 

Důslednějším, pořádnějším a přirozeně pokornějším přístupem členů rodiny k sobě navzájem se stanou každodenní výchovné úkoly snazší. Není to direktivní rozkaz, ale vzájemná spolupráce. A jak důslednost trénovat?

Po krůčcích a pravidelně. Třeba maminka na mateřské se rozhodne, že bude cvičit. Nemusí denně udělat sto sklapovaček a uběhnout deset kilometrů, stačí deset minut denně. Není to o objemu, ale pravidelnosti, o tom, že se dokážeme denně vrátit k téže činnosti a vytrváme v ní. 

Pokračování článku: Test, jaký temperament má vaše dítě

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

S partnerem si dnes samy nejdříve rozhodněte, co chcete dělat o víkendu. Jestli máte touhu bavit se, vydejte se do klubu s přáteli.…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama