[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ještě před pár lety jsem pořád doufala, že toho pravého muže někde potkám. Zažila jsem několik dlouhodobých vztahů, ale zatímco já byla připravená se takzvaně usadit už klidně v pětadvaceti, mí partneři to měli samozřejmě v tomtéž věku jinak. Ne že by ty vztahy nebyly vážné, ale rozhodně se ještě necítili na to, mít děti.
Rozešli jsme se sice neradi, ale po vzájemné dohodě – zkrátka jsme věděli, že spolu bychom jeden druhého trápili. Bylo mi tehdy pětatřicet a nesla jsem to dost těžce. Jednak jsem ho milovala a jednak se mi neodbytně stále vracela myšlenka, že na dítě mám nejvyšší čas a na to, najít muže, se kterým ho budu mít, je toho času ještě méně.