Toužím po dítěti, ale nemám partnera. Zvažuji umělé oplodnění

Jsem stále sama, ale dítě chci

Takhle jsem strávila dva roky, za tu dobu jsem absolvovala několik desítek pokusů. Výsledek? Jsem pořád sama, a čím déle to trvá, tím jsem z toho víc vynervovaná. Zároveň je mi jasné, že v tomhle rozpoložení už ani nemám šanci najít někoho perspektivního, takový chlap uteče, jen mě uvidí. Jenže pomoct si nemůžu – opravdu moc toužím po dítěti a mám zkrátka strach, že už to časem vůbec nepůjde.

Před časem mi ale kamarádka nasadila brouka do hlavy. Když jsem si jí už po sté stěžovala, že nemůžu nikoho potkat, podívala se na mě a řekla: „Ale tobě nejde ani tak o chlapa, jako o to dítě, že jo?“ Chtě nechtě jsem musela přiznat, že to tak asi bude. Samozřejmě je mým snem mít šťastnou rodinu se vším všudy, ale momentálně jsem ve stavu, kdy před sebou vidím hlavně to, jak tlačím kočárek, a kdo jde vedle mě, nějak neřeším.

„V tom případě,“ řekla mi kamarádka, „je ale v podstatě jedno, jestli máš někoho stálého, nebo ne. Když budeš trochu šikovná, tak můžeš otěhotnět v podstatě s kýmkoli. Vyber si někoho fyzicky příjemného, ne úplně hloupého, ohlídej si ovulaci a máš to. Vždyť mu to nemusíš ani říct, nic po něm chtít, nemusí vůbec vědět, že bude otec.“

Začalo mi to vrtat hlavou. Vlastně to znělo logicky. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně se mi to nakonec zamlouvalo. Vždyť ačkoli jsem absolvovala bezpočet schůzek, na sex došlo jen málokdy – nejsem ten typ, co by na to vlétl hned na první schůzce. A čekat na čtvrtou či pátou zas většina mých protějšků neměla trpělivost. Takže jsem za ty dva roky spala jen se třemi muži. Ale i kdybych nějakého našla, stejně se mi nějak příčí využít ho jako oplodnitele, aniž by o tom věděl.

Místo toho mě nakonec napadla jiná věc, kterou teď intenzivně zvažuji – umělé oplodnění. To mi připadá jako takový kompromis. Samozřejmě vím, že v Česku se umělé oplodnění poskytuje pouze heterosexuálním párům, já jako svobodná žena o něj požádat nemůžu. Nicméně není podmínkou, aby ti dva byli manželé, mohou být klidně nesezdaní a stačí, když muž dá písemný souhlas k tomu, že se stane otcem „dítěte ze zkumavky“.

Ani to mu pak ovšem neukládá žádná práva a povinnosti, protože ho nemusím uvést po porodu jako otce dítěte – nemusím přece uvést vůbec nikoho. Přesně takto brousím svou argumentaci, než se rozhodnu nějakého vhodného muže oslovit. Připadá vám to zbytečně složité? Možná je, možná by opravdu stačilo to, co mi poradila kamarádka. Jenže já to zkrátka chci raději takhle.

Třeba i proto, že doufám, že když nějakého fajn chlapa – pátrám více méně jen mezi nezadanými kamarády a známými – přesvědčím, aby mi takto pomohl, aniž bych po něm cokoli chtěla, bude tady pořád šance na to, že by se třeba jednou stal i mým partnerem. Ve svém okolí vím tak o třech, se kterými bych si uměla představit budoucnost.