[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všichni občas voláme po úctě. Třeba když máme pocit, že si nikdo neváží naší práce, ba co víc, že si vůbec nevšimne, jak se snažíme. „Nevidíš, co dělám? Nevážíš si mojí práce ani mě. Nemáš ke mně žádnou úctu!“ Nebo když někdo naši práci kazí. „Nemůžeš mít alespoň trochu úcty?“ Když čekáme na partnera, on se vrátí pozdě a nedá nám vědět. „Tohle se nedělá. Nemáš ke mně ani špetku úcty!“ Také když nám děti přerostou přes hlavu a jejich chování vůči nám je všechno jiné, jenom ne uctivé. „Se mnou tímhle tónem vůbec mluvit nebudeš, to si vyprošuju. Jako rodič si snad zasloužím trochu úcty!“ Někdy si přejeme úctu i od lidí, kteří nám nejsou moc sympatičtí, a my zase nejsme sympatičtí jim. Když to jde, navzájem se vyhýbáme. Když to nejde a musíme se potkat (rodinná oslava, firemní večírek...), doufáme, že nám prokážou aspoň tolik úcty, že nás pozdraví a nebudou se nám ostentativně vyhýbat. Ale uděláme my totéž pro ostatní?
Odpověď není jednoduchá. Záleží na konkrétní situaci, na celkovém vztahu, momentálním rozpoložení i na tom, jaký má kdo k úctě postoj. Mnozí prokazují úctu ze zásady jen těm, kteří si ji podle jejich názoru zaslouží, a to praktikují i vůči rodičům a dalším příbuzným včetně tchyně, vůči učitelům, kteří učí jejich děti, a někdy i vůči partnerům. Je jim jedno, kdo to je, když si úctu nezaslouží, má smůlu. Nedostane ji. Jiní berou úctu tak, jak je definovaná v psychologickém slovníku Pavla a Heleny Hartlových: „Úcta - respektování druhé osoby či objektu jako hodnoty“. Tady naopak nezáleží na tom, s kým máme tu čest, a jistou úctu cítíme vůči všem. Její míra není stejná, vždycky si někoho budeme vážit více a jiného méně, jeden nám bude svými činy či postoji sympatičtější než druhý, ale obecně máme úctu k člověku jako takovému. Respektujeme ostatní bez ohledu na to, co dokázali, odkud pocházejí, jaké politické názory vyznávají a jakou barvu má jejich pleť.
Udělali jsme malou anketu, abychom zjistili, koho, čeho a proč si lidé nejvíce váží a naopak neváží. Výsledky jsou zajímavé. Pokud jde o povolání, zatímco v několika minulých stoletích se těšili všeobecné úctě lékaři a učitelé, v posledních minimálně deseti, spíše dvaceti letech si úctu, zdá se, zaslouží jen ty největší kapacity ve svém oboru, ale celkově úcta k těmto povoláním mizí. Devětatřicetiletý Daniel, který vystudoval medicínu, pár let pracoval jako doktor v nemocnici a teď se živí jako manažer, k tomu říká: „Když jsem si coby student gymnázia dával přihlášku na medicínu, byla to prestižní záležitost. Z naší třídy šli na medicínu ti, kteří měli v průběhu studia nejlepší známky. Jako kdyby platila přímá úměra: když se budeš dobře učit, budeš doktorem. Jít na doktora něco znamenalo mezi dospělými, moje rodina na mě byla pyšná, a znamenalo to něco i mezi spolužáky. Dneska to neznamená vůbec nic a není to jen situací v našem zdravotnictví.“
Pětatřicetiletá Vlaďka jeho slova potvrzuje: „Vzpomínám si, že jsem si o spolužákovi ze střední, který šel na medicínu, myslela: Ten je tedy dobrý! Teď si vážím jen těch, kteří v oboru něco dokázali, ale aby se mi zatajil dech při setkání s doktorem, který na obvodě předepisuje antibiotika, to v žádném případě.“ Učitelé to mají ještě o něco horší. Určitě znáte ironické tvrzení: „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí.“ Kdysi ceněné povolání bývá terčem posměchu. Učitelé už nemají formální autoritu, neformální si každý získat neumí (přinejmenším ne u všech žáků ve třídě), společnost se o nich nevyjadřuje právě lichotivě - a to se pak cizí děti v pubertě těžko přesvědčují, že by měly sedět na místě, poslouchat výklad, neposílat SMS a dělat domácí úkoly. Z ankety také vyplynulo, že lidé nemají příliš velkou úctu k právníkům, třebaže je potřebují, protože je považují za vychytralé a myslící pouze na vlastní prospěch.
Dobře naopak dopadli vědci hledající léky, které by pomohly vyléčit závažné choroby. Čtyřiatřicetiletá historička Zuzana uvedla: „Mám úctu k lidem, kteří se starají o nemocné, tělesně postižené, chovají se hezky k druhým a pomáhají opuštěným zvířatům.“
Úcta je poměrně zvláštní fenomén. Stále častěji se ozývají hlasy, že úcta k člověku mizí, že dnes si jeden druhého neváží a že mladší generace netuší, co to je vážit si starších lidí a stáří vůbec. Mladší generace zase tvrdí, že ti starší nemají úctu k jejich názorům, a to jenom proto, že se jim nepodařilo posbírat dost zkušeností, což mladí lidé nepovažují za pádný argument. Doslova pak někdy říkají: „Když on nemá úctu ke mně, proč já bych ji měl mít k němu? Jen proto, že je starší? Jestli je starší a tak zkušený, jak se chlubí, ať se podle toho také chová.“ Lidé mají často tendenci srovnávat minulost se současností a na základě rodinných vztahů, jaké znají třeba z Babičky Boženy Němcové, kde panovala úcta mezi členy rodiny, tvrdí, že dříve si lidé jeden druhého více vážili, že děti měly větší úctu k rodičům a že to, co si dovolí dnešní generace, by si děti dříve nikdy nedovolily.
Částečně je to pravda. Zdá se, že v malých skupinách (například v rodinách) je úcty dohromady skutečně méně. Na druhé straně se snad nikdy v historii nemluvilo tak zaníceně o lidských právech, nikdy nevzniklo tolik deklarací a chart lidských práv jako v uplynulých sto letech, nikdy se tolik nedbalo na dodržování lidských práv a nikdy nebyla tak velká snaha zrovnoprávnit všechny menšiny a etnika. Dvacáté století bývá označováno jako století dítěte, v jeho průběhu byly přijaty hned tři dokumenty o právech dítěte. Podle francouzského historika Philippa Ariese bylo dětství objeveno teprve nedávno, zatímco v minulosti bylo toto období života téměř ignorováno. Říká, že dítě se v rodině stalo „králem“. Jak je tedy možné, že zatímco z širšího hlediska se úcta k člověku zvyšuje, z užšího hledisku je podle mnohých menší?
Sociolog Franćois de Singly vysvětluje tento rozpor tím, že současná společnost je oproti společnostem minulým stále více individualizovaná. Člověk žije a je vnímán stále více jako individuum, které je vyvázané ze skupin a komunit, jež ho v minulosti pevně určovaly. Je jakousi samostatnou jednotkou, je stále více autonomní a nezávislý na těchto skupinách, nepotřebuje je tolik, protože si dokáže poradit i bez nich. Nepostaráš se o mě, když já pro tebe neudělám tohle? Nevadí, máme přece sociální systém a ten to udělá. „Dříve se lidé v rodině či komunitě v místě bydliště potřebovali. Museli spolu vycházet, a aby spolu lidé vycházeli, bylo třeba, aby k sobě byli přinejmenším zdvořilí.
Existovala podstatně větší formální autorita. Když dnes řeknete dítěti, že jste mu věnovali dvacet let života a starali se a teď je řada na něm, odpoví vám, že to byla vaše volba. Vy jste si to vybrali, vy jste se rozhodli, že ho přivedete na svět a budete se mu věnovat. Ono se nikoho o nic neprosilo, z čehož pro něj vyplývá, že vám nic nedluží. Není to tak ve všech rodinách, avšak je to postoj, který zaujímá stále větší počet lidí, a tento postoj je v souladu s tím, kudy se ubírá moderní společnost. Moderní společnost klade velký důraz na jednotlivce a na jeho práva. Člověk jako jedinec má mnohem větší svobodu volby, rozhodování a projevu, než jak tomu kdy bylo v minulosti. Všichni si přejeme svobodu volby a rozhodování, ale musíme si také uvědomit, že to s sebou nese některé negativní důsledky. Individualismus je dobrá věc, dokud člověk nezačne ty ostatní potřebovat, protože je například příliš starý nebo onemocní a není schopen se sám o sebe postarat.“
Historie lidských práv bývá sledována v dokumentu Magna Charta Libertatum, jehož podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především jako záruka šlechtické vrstvě proti svévoli krále, průběhem staletí však značně ovlivnil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané. Za důležitý mezník bývá pokládána druhá polovina 18. století, kdy osvícenství začalo připravovat půdu pro nástup liberálních demokracií. V jeho rámci vznikla snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. V té době byly také formulovány první listiny práv, které měly význam politický i právně ústavní. Nejvýznamnějšími dokumenty této epochy jsou listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících Spojených státech: Deklarace práv člověka a občana.
Z iniciativy slavného spisovatele Emila Zoly vznikla v Paříži v roce 1898 Liga pro lidská práva a o třicet let později byla nejpočetnější francouzskou organizací na ochranu lidských práv. Jako reakce na 2. světovou válku byla v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace sice není právně závazná, nicméně se stala součástí ústav různých států a díky ní se začalo objevovat stále více spolků a organizací, které se ochranou lidských práv zabývají. Za všechny můžeme jmenovat Amnesty International či Human Rights Watch.
Hnutí za lidská práva propagující větší úctu k člověku mají ve svých listinách obvykle zakotven boj proti xenofobii a rasismu. Překonání xenofobních pudů považuje sociolog Franćois de Singly za důkaz toho, že všeobecná úcta člověka k člověku v moderní společnosti je z historického pohledu na velmi dobré úrovni. Kromě hnutí za lidská práva na tom mají velkou zásluhu také média, která nám umožňují poznávat, a tím i chápat rozličné kultury. Xenofobie znamená doslovně přeloženo „strach z cizího, z neznámého“. Xeno je řecká předpona s významem cizí, neznámý, fobie je pak definována jako strach, někdy jako chorobný strach. Tento strach, obavu z cizího a s tím spojenou opatrnost mají pudově zakódovanou všichni živočichové. Je to přírodní mechanismus, jenž pomáhá přežít.
Ovšem už nežijeme v jeskyních a znakem úcty je, že většinou iracionální a na předsudcích založené pocity, které vzbuzují strach z neznámého, dokážeme racionálně zpracovávat. V každém případě pro úctu platí: Když ji nemám k jiným, nemůžu čekat, že ji budou mít oni ke mně. A je jedno, jestli se pohybujeme v obecném měřítku, nebo v úzkém kruhu rodiny. Bez úcty a respektu k ničemu a nikomu si úctu ani respekt nezískáme.
V posledních letech se hodně diskutuje o tom, jestli je možné děti úctě naučit. Většina psychologů, kteří se tímto problémem zabývají, se shodne v tom, že to možné je. Musejí však mít dobré příklady. Nemůžete čekat, že k vám vaše dítě bude mít úctu, když vy ji nemáte ke svým rodičům a k rodičům partnera či partnerky. Dokud je malé a rodič je pro něj formální autoritou, nakonec poslechne, jestliže na nějakém příkazu trváte. Jestliže dítě slýchá, jak se o rodičích negativně vyjadřujete, převezme nejen váš slovník, ale také vaše postoje. Vinit mladou generaci z nedostatku úcty není tak docela spravedlivé. Jak k ní má přijít, když se s ní nesetkala? Vzpomeňte si na Dědovu mísu od Jana Nerudy, kde se malý syn svého otce ptá, co to vyrábí: „Hele, co náš táta všechno umí, jak mu třísky z rukou lítají! Dřevo ukradl jsi v panském lese; komu děláš z něho koryto?“ „Dědovi; již se mu ruka třese, nádobí již všechno rozbito.“ „Uč mě tomu!“ - „Vida toho kluka! Nač by to tvá ruka uměla?“ „Až se tobě bude třásti ruka, koryto ti synek udělá.“
V multikulturním světě je nutná výchova k toleranci ostatních. Pokud budeme brát úctu jako respekt k druhým, pak je nutné dětem zdůrazňovat, že respekt si zaslouží každý člověk a vůbec každý živočich. Není nutné mít každého rád a s každým se přátelit, ale je nutné respektovat práva ostatních. Vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. „Nemáš dost zkušeností“ není pádný argument a pokuste se ho ve výchově používat co nejméně často. Jistěže děti nemají tolik zkušeností jako rodiče, kde by je také nabraly? Není to však důvod k tomu, aby jejich názory byly brány na lehkou váhu. Zkušenosti také ještě rozhodně neznamenají, že máte pravdu. Naučte se ostatní poslouchat a brát je vážně - projevte jim aspoň minimální úctu. Oni pak budou poslouchat a brát vážně vás. Člověk nemá jenom práva, ačkoli se jimi rádi zaštiťujeme. Máme také povinnosti - přinejmenším respektovat práva ostatních.
O úctě člověka k člověku svým způsobem mnohé vypovídají také vtipy týkající se menšin, různých etnik, národnostních skupin, určitých povolání, postavení žen ve společnosti či zdravotně nebo mentálně handicapovaných. Oficiálně jsou takovéto vtipy, jež se někdy označují jako xenofobní humor, považovány za nepřípustné, nemorální, politicky nekorektní nebo až protizákonné. Pokud by je užil politik, přinejmenším by si vysloužil ostudu a média by jeho výrokům věnovala komentáře, v horším případě by rovnou spáchal „politickou sebevraždu“. Neoficiálně, v soukromí, se však spousta lidí takzvaně politicky nekorektním vtipům nestraní. Když se zasmějeme xenofobnímu nebo šovinistickému vtipu, nemusí však znamenat, že jsme xenofobové nebo šovinisté, ani že nemáme úctu k lidem. Záleží na tom, jak je vtip podán, kdo ho vypráví, kolik je v něm nadsázky a zda jsme schopni zasmát se i vtipům namířeným proti sobě.
Ukazuje se, že u xenofobního humoru mají lidé velmi odlišnou hranici vkusu a že i zarputilý ochránce lidských práv se dokáže nekorektnímu vtipu zasmát, není-li prvoplánově útočný, nesnášenlivý, ale jenom vtipně poukazuje například na předsudky. Příklad: „Přijdou Angličan, Skot a Ir společně do hospody. Hostinský se na ně překvapeně podívá a zeptá se: To je vtip?“ O rozdílném vkusu ohledně xenofobních vtipů vypovídají názory na jednotlivé svazky Xenofobových průvodců (Xenophobe´s Guide), které někteří lidé považují za velmi vtipné, jiní za trapné a hloupé. Některé z Xenofobových průvodců byly přeloženy do češtiny (například o Angličanech nebo Francouzích) a v loňském roce vyšel průvodce i o Češích.