[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přestože přibližně každá pátá dvojice čelí potížím s otěhotněním, a metody asistované reprodukce tak nejsou žádnou novinkou, mezi lidmi bohužel stále přetrvávají jisté neoprávněné obavy a ve společnosti se šíří spousta omylů a nepravd. Jak je to tedy ve skutečnosti s početím dvojčat? Je hormonální stimulace opravdu bolestivá? A jsou děti „ze zkumavky“ neduživé a pomalejší ve vývoji? Vše objasní zkušená lékařka.
Hormonální stimulace je proces, během kterého následkem krátkodobého užívání hormonů dozraje ve vaječnících ženy více vajíček, než je v přirozeném cyklu běžné. Tato procedura je nedílnou součástí každého cyklu umělého oplodnění (IVF). Přesto se někdy ženy obávají, zda jim stimulace příliš nezatíží organismus.
„Největší hormonální zátěži čelí organismus v průběhu těhotenství. Během hormonální stimulace, která obvykle trvá pouze deset až dvanáct dní, jsou oproti tomu hladiny hormonů mnohem nižší. Ženy se tedy negativních dopadů na zdraví nemusí obávat,“ přibližuje MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., ředitelka reprodukční kliniky Repromeda.
Mezi ženami také někdy panují obavy z náročnosti procedury či bolesti. „Každá žena je unikát, stejně individuální je i reakce organismu. Nicméně nervozita se obvykle rozplyne po první aplikaci léku, která probíhá pod dozorem zdravotníka. Už dlouhou dobu se neužívají léky zaváděním injekce do svalu, což by mohl někdo vnímat jako bolestivější. Dnes se kvalitní preparáty aplikují těsně pod kůži, ideálně v podobě drobné jehličky v peru – podobném, jaké používají například diabetici,“ uklidňuje MUDr. Veselá.
Ženy obvykle popisují mírnou únavu a pocit nafouknutí v oblasti podbřišku, většina však funguje i během stimulace zcela normálně. Pouze pravidelně docházejí na ultrazvuková vyšetření, která sledují reakci vaječníků.
Tento mýtus vlastně není ani tak mýtem jako spíše překonanou skutečností. Dříve opravdu bývalo po absolvování IVF poměrně častým jevem narození vícerčat. Důvodem bylo zavádění většího množství embryí do dělohy ženy, jelikož panoval názor, že to zvýší šanci na uchycení alespoň jednoho z nich. Pravděpodobnost, že budou mít budoucí rodiče doma dvojčata, pak byla přibližně 20 %.
Od tohoto postupu se však začalo v průběhu let upouštět. Zjistilo se totiž, že úspěšné uchycení embrya ovlivňují důležitější faktory, kupříkladu jeho kvalita, genetická výbava nebo příprava děložní sliznice. Vícečetné těhotenství je navíc pro ženu náročnější, mnohdy komplikovanější a nese nemalá rizika, například předčasný porod.
„Cílem asistované reprodukce by nemělo být pouze těhotenství, ale především zdravé miminko. Jsme rádi, že průměrný počet transferovaných (do dělohy přenesených) embryí je na naší klinice již dlouhodobě 1,0,“ říká MUDr. Veselá.
V roce 2012 byla v ČR dokonce změněna legislativa upravující podmínky pro umělé oplodnění. Páry tak od té doby mohou absolvovat čtyři cykly IVF hrazené z pojištění, ale jedině za předpokladu, že u prvních tří z nich bylo do dělohy zavedeno pouze jedno embryo.
Do ordinací lékařů často přicházejí také ženy, u nichž se na první pohled zdá být vše v naprostém pořádku, přinejmenším co se menstruačního cyklu týká. Poměrně častým omylem je totiž domněnka, že žena, která menstruuje, má i normální ovulaci.
Bohužel měsíčky – ani ty pravidelné – ještě automaticky neznamenají, že k ovulaci skutečně dochází. Tento jev se nazývá anovulace. A žena o ní ani nemusí vědět. Cítí se jako obvykle, krvácí také tak, pouze nedochází k žádanému uvolnění vajíčka. Jakákoliv snaha otěhotnět je v takovém případě vyloučena.
„Anovulace může být vedlejším efektem nejrůznějších hormonálních onemocnění, syndromu polycystických ovarií nebo třeba zvýšené hladiny stresu,“ vysvětluje MUDr. Kateřina Veselá. To, zda žena ovuluje, si může ověřit i doma pomocí ovulačních testů zakoupených v lékárně. V případě anovulace je třeba následující kroky řešit přímo s lékařem, který navrhne další postup. Obvykle se nasazuje hormonální léčba.
Budoucí rodiče, kteří podstupují proces umělého oplodnění, určitě nemusí mít obavy, že bude mít jejich miminko vlivem asistované reprodukce zhoršené zdraví. Děti, které jsou počaty za asistence lékařů na reprodukčních klinikách, nelze nijak rozeznat od těch, které se zrodily přirozenou cestou. Uvádí se, že riziko vývojových vad je u dětí z IVF okolo 3 %, tedy stejné jako v běžné populaci.
V mnoha případech naopak dokáže umělé oplodnění genetickým onemocněním předejít. „Pokud se u daného páru prokáže riziko přenosu závažného genetického onemocnění, proběhne takzvané preimplantační genetické testování,“ nastiňuje MUDr. Kateřina Veselá. Vyšetření označované zkratkou PGT sleduje, zda je embryo zdravé. „Pokud se u embrya vyskytne přítomnost genetické vady, zvolí se jiné, které genetickou zátěž nenese. To vše probíhá ještě před jeho zavedením do dělohy matky.“