reklama

Uvažujete o adopci?

Uvažujete o tom, že byste si adoptovali dítě z kojeneckého ústavu nebo dětského domova a vrátili ho tak zpět do rodinného prostředí? Nabídnout domov dětem, které ho zatím nepoznaly, je krásný cíl, ovšem připravte se na to, že cesta k němu nemusí být právě jednoduchá.

<<< První díl článku

Příběh první - Davídek a Kristýnka

„Už je to tak dávno, že se to zdá jako sen. Chtěli jsme děťátko a netušili jsme, jak to bude komplikované. Když stále nepřicházelo, navštívili jsme lékaře a s jejich pomocí se snažili o miminko ,ze zkumavky‘. Je to proces náročný na psychiku, zvláště když pravděpodobnost úspěchu je dost malá v porovnání s naší touhou. Přesto jsme umělé oplodnění podstoupili osmkrát... a bezvýsledně.

Dostali jsme se před otázku, zda pokračovat a investovat další nemalé peníze do lékařských zákroků. Rozhodli jsme se, že bude lepší miminko adoptovat,“ vypráví maminka Marcela Louisová. „Nevěděli jsme, kde začít shánět informace, tak jsme začali telefonovat po různých úřadech a na ten správný jsme se dostali vcelku brzy.

Domluvili jsme si schůzku s naší sociální pracovnicí, ta nám dala potřebné doklady k vyplnění, poradila, co máme doložit, aby naše žádost byla úplná. Poté následovala její návštěva u nás doma, vše probíhalo v naprosté pohodě a my s její pomocí vyplnili do dotazníku i odpovědi na otázky, které nás trošku zaskočily.
Nám totiž bylo úplně jedno, jestli miminko bude blonďáček, nebo černooký kudrnáček, zda holčička, nebo klučina, a pokud by byla dvojčata, chtěli bychom je také. Jen jsme si přáli co nejmenší.

Naše žádost s posudkem ze sociálky putovala na ministerstvo práce a sociálních věcí, kam jsme byli dvakrát pozváni na psychologické testy, a pak jsme čekali, zda nás doporučí a budeme zařazeni do registru vhodných osvojitelů. Stalo se, a my začali navštěvovat tříměsíční kurz pro adoptivní rodiče spolu s dalšími páry, který pořádal Kojenecký ústav v Praze.

Konečně jsme měli bližší kontakt s miminky, dosud to bylo jen papírování, ale během kurzu jsme ty maličké slyšeli a viděli, byli jsme tak blízko... a před námi bylo zatím to nejhorší - bezmocné čekání. Stále jsme volali na sociální odbor a na ministerstvo i přes to, že jsme znali jejich odpovědi. Čekání jsme si také krátili schůzkami s budoucími rodiči, které jsme poznali v kurzu. A jednoho dne ,náš kurz‘ dostal první miminko.

A pak další a další, všechny dětičky jsme slavili a měli radost, že se tak pěkně rozrůstáme. Jednou zazvonil telefon i u nás... Nedokážeme popsat, jaké štěstí jsme prožívali, a to jsme ještě netušili, o co nádhernější bude realita. Nemohli jsme se dočkat, až si pro maličkého pojedeme...

A pak jsme byli na cestě do dětského domova, kde na nás čekalo mezi hračkami osmapůlkilové pětiměsíční štěstí - náš synáček. Davídek v jednom dni získal všechno to, co většině dětí připadá naprosto normální a obyčejné -mít domov, lásku, babičky a dědečky, tety, strýčky... a nám bylo nepopsatelně, když jsme prvně říkali: ,To je náš syn.‘ Souběžně se shromažďováním dokladů nutných k soudu o osvojení jsme zažádali Davídkovi o sestřičku a zase čekali.

A jednoho dne telefon zazvonil znovu! Když jsme s Kristýnkou přijeli domů, Davídek už na nás netrpělivě čekal, vyškrábal se do auta, vyndal spící šestitýdenní sestřičce dudlíček, dal jí pusinku a řekl: ,Ahoj, já jsem Dáda.‘ A dudlíček jí zase něžně vrátil. Bylo to spontánní a velice dojemné. Tímto okamžikem jsme se stali kompletní a neskutečně šťastnou rodinou. Letos už bude Davídkovi deset let a Kristýnce za pár dní sedm, ale ty první okamžiky rodičovství si pamatujeme s přesností na vteřiny, a dny D, kdy jsme si přivezli Davídka a Kristýnku domů, jsou pro nás dodnes zázračné stejně jako naše dvě krásné a neobyčejné děti,“ říká paní Marcela.

Miminko, nebo starší dítě?

Většina známých, kterých jsem se ptala, zda by v případě adopce uvažovali o malém miminku, nebo větším dítěti, odpovídala, že spíše o malém. „Starší dítě už může být zatíženo tím, co prožilo v předchozí nefunkční rodině nebo v ústavu. I když se tam o děti jistě starají co nejlépe, není to rodina a nikdy nebude,“ říká třicetiletá Lenka z Prahy.

„Ovšem získat malého kojence je asi těžší než batole či předškoláka,“ domnívá se. Jak říká PhDr. Hana Pazlarová, PhD., proces osvojení většího dítěte je rychlejší, ale je také třeba si uvědomit, že osvojování probíhá opět primárně na úrovni krajů. „Jsou tedy kraje, kde je tradičně více volných dětí (Praha, severní Čechy), a kraje, kde je obecně méně dětí k osvojení (střední, jižní Morava). Proces prověření žadatelů tedy trvá zhruba stejně asi šest až devět měsíců, ovšem následné čekání na konkrétní dítě je velmi různé od měsíců až po roky. Záleží, jak už bylo řečeno, na regionu, ale i na představách rodičů o dítěti. S věkem poměrně strmě klesá šance na osvojení. Největší je u dětí do 3 let věku.

Osvojování těch starších u nás bohužel nemá tradici, přestože v některých zemích je to poměrně běžné. Starší děti volné pro osvojení by se v domovech jistě našly, ale většinou je velmi těžké nalézt pro ně vhodné osvojitele,“ vysvětluje PhDr. Pazlarová.

Příběh druhý - Anežka

Někdy si manželé přejí dítě takové či makové, a nakonec si osvojí, jaké původně ani nechtěli. A dnes jsou za ně rádi. Stejně jako paní Hanka z Moravy. I když prý byli „rasově tolerantní“ žadatelé, nepřáli si Roma ani Romku. Dnes mají adoptovanou Romečku, které už je sedm let. Jak říká Hanka, v kojeňáku viděla spoustu nebílých dětí a byly nádherné!

„Zkuste tam někdy vy, žadatelé o bílé dítě, nakouknout. Nejenže nebudete čekat léta letoucí, ale navíc jsou tyto ,mixované‘ děti nesmírně šikovné,“ říká. Ovšem první týdny a měsíc s adoptovanou dcerkou nebyly snadné a paní Hanka je nezvládala. Dokonce měla chuť ji vrátit... Nakonec to neudělala.

„Kdo si myslí, že osvojením se koná happy end, tak se mýlí. První dny byly naprosté peklo. Ze života třiatřicátnice bez závazků, která šla kdykoli a kamkoli a věnovala se dosud jen své kariéře, práci a krásnému vztahu s manželem, jsem se doslova přes noc stala matkou na plný úvazek. Šokovaly mě mé pocity - neměla jsem žádnou radost! Hledala jsem pomoc v příbězích na internetu, u ostatních biologických i nebiologických matek a téměř všechny prohlašovaly, že mé pocity nejsou normální, že být matkou je super a že mě nechápou.

Pomohl mi až jeden lékař, který mi řekl, že i když jsem Anežku neporodila, jsem nyní v jakémsi šestinedělí, kdy mám právo na hormonální výkyvy a pocity nelibosti. První dny jsem tak chtěla Anežku vrátit s tím, že na její výchovu nemám, ale po dalších čtyřech dnech jsem si život bez ní už neuměla představit. Takže teď všem adoptivním matkám přeji, aby se netrápily tím, čím nemusí, máte nárok na všechny pocity, vždyť se vám úplně obrátil život! A věřte, že když jste dokázaly na miminko čekat, dokážete se o ně hravě i postarat,“ dodává paní Hanka.

Neboj se, zvykneš si!

Všechny děti mají stejné potřeby jako ostatní, stejné požadavky a práva - na lásku, bezpečí, výchovu, vzdělání, zdravotní péči, a především na naději, na které závisí jejich další vývoj. Nová rodina by měla umět porozumět i specifickým potřebám a akceptovat to, odkud dítě přišlo. Existují nějaké rady, jak těmto dětem ulehčit přechod z ústavu do rodiny?

„U těch nejmenších je proces adaptace rychlejší než u starších. U kojenců a mladších batolat se doporučuje dítě v zařízení několikrát navštívit, seznámit se s ním, pohrát si, vzít ho na procházku, aby se pro něj budoucí rodiče stali známými osobami. Rovněž pomůže seznámit se s jeho zvyky, denním režimem, oblíbenými činnostmi, jídlem, ale i třeba s tím, čeho se bojí. Definitivní odchod do rodiny mu usnadníme tím, že mu vezmeme z domova několik věcí, které důvěrně zná (například hračku, pyžamko, plenku). Známé předměty mají pro dítě známé vůně a pomohou mu překonat seznámení s novým prostředím,“ radí PhDr. Pazlarová.

U starších dětí platí podobná doporučení, ale dá se říct, že období přípravy na přechod do nové rodiny by mělo být ještě pečlivěji naplánováno. Může zahrnovat i krátké návštěvy v nové rodině, aby přechod byl co možná nejpřirozenější. Všem je nesmírně důležité úměrně věku říkat pravdu o jejich příchodu do rodiny. Zatajování samotného faktu osvojení přináší do budoucího vztahu rodičů a dětí nesmírnou zátěž a riziko, že se adoptovaný potomek dozví pravdu v nevhodnou chvíli a nevhodným způsobem.

Chápu obavy rodičů z těchto rozhovorů, ale obvykle děti informace o tom, že se narodily jiné mamince, která se o ně nemohla starat, přijímají přirozeně. Je třeba se k tomuto tématu vracet, vhodné je využít různých příběhů či pohádek.
Dítě tento fakt zabuduje do svého životního příběhu, a pokud má dobré a pevné vazby k osvojitelům, nijak to jeho vztah k nim ani vývoj neohrozí. Rovněž by se osvojitelé měli vyhnout jakýmkoli negativním výrokům o rodičích dítěte,“ radí Hana Pazlarová.

<<< První díl článku

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Máte tendenci vrhnout se do pracovního dobrodružství, které může být na vaše schopnosti náročnější, šéf vás v tom nepodpoří. Dokážete…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama