Maminka.czVaše příběhy

Úzkostné stavy se mohou projevovat různě. A co když je má celá rodina?

1.  10.  2019
Celý život jsem byla strašně hrrr. Pořád v pohybu, všechno muselo být hned, rychle, dokonale. Teprve úzkostné stavy a panické záchvaty, které se objevily u mé dcery, mě donutily zpomalit. A přemýšlet.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Ema se odmalička projevovala jako silná a svérázná osobnost. V roce a tři čtvrtě začala mluvit ve větách a od té chvíle prakticky nezavřela pusu. A brzy jsme si začali všímat dalšího výrazného rysu, u tak malého dítěte podle mě dost neobvyklého. Skoro bych to nazvala obsesí. Například všechny knížky musely být v knihovničce seřazené podle velikosti. Stejně tak plyšáci – podél zdi je Ema rovnala zásadně od nejmenšího k největšímu. Také nesnesla, aby se někdo dotkl jejích vlasů. A kromě toho měla velmi specifické požadavky na to, co si vezme na sebe.

S přibývajícími roky se vše stupňovalo, ale teprve krátce po Eminých pátých narozeninách jsem si konečně uvědomila, že toto chování má jednotnou příčinu, a tou je úzkost.

Před dětmi a po nich! Tohle jsou šokující proměny žen, které změnilo mateřství

Žádný oční kontakt a zvláštní požadavky

Jeden večer jsme Emu jako vždy uložili do postele. Neuběhla ani minuta a z pokojíku se ozval strašný křik. Vběhla jsem dovnitř, dcera mi skočila kolem krku, celá se třásla a nechtěla se ani za nic pustit. A najednou z ní v rychlém sledu padal výčet všeho, co jí vadí a co už nechce dál snášet. Nikdy si do školky nevezme džíny. Ani žádné jiné tmavé oblečení. Nikdy jí nesmím učesat vlasy do culíku. A už nikdy ve školce nebude jíst jídlo, které křupe!

Od té chvíle to během dalšího roku ještě eskalovalo. První den školy jsem jí připravila nové růžové šatičky, které si sama vybrala, ale ona si je hned odpoledne doma při kreslení ušpinila tmavě modrou barvou, a přestože jsem skvrnu vyprala, odmítla je jednou provždy nosit. Denně plakala, často vydržela brečet celou ranní cestu do školy. Vyhýbala se očnímu kontaktu se všemi lidmi okolo, když jsem ji odvedla až do třídy, zalezla si až vzadu do kouta a nechtěla mě nechat odejít.

Dcera se chová divně. Diagnóza: obsedantně kompulsivní porucha

Jednou jsme zkusili pozvat domů několik spolužáků, aby se s nimi Ema víc skamarádila. Skončilo to katastrofou. Dcera se odmítla podělit o své hračky, nechtěla půjčit ani jedinou. Zasáhli jsme s manželem tenkrát dost rázně, už jsme toho měli dost. Výsledkem byl první panický záchvat. Dcera lapala po dechu, vlastně se dusila. Nakonec se nám podařilo paniku překonat a zklidnit ji, ale byl to tak příšerný zážitek, že jsme se zařekli, že se už nikdy nesmí opakovat.

Nakonec to ale bylo k něčemu dobré. Dcera mi ten večer konečně svěřila zážitek, který to všechno zavinil. Jeden kluk ve školce jí tenkrát řekl, že je ubohá a příšerná (těžko říct, kde to slyšel). Smál se jí kvůli šedému svetru a džínám, kvůli vlasům spleteným do copu i kvůli tomu, že chroupala hlasitě mrkev. Normálně by šlo vlastně o maličkosti – minimálně z pohledu dospělého. Jenže pro dceru to byla poslední kapka. Bylo to totiž v období velkých změn, které v naší rodině nastaly. Přestěhovali jsme se do jiného domu na druhou stranu města, tím pádem jsme měnili i školku, a navíc se Emě narodil malý bratříček. Ta zdánlivě nesmyslná pravidla v podobě výběru oblečení nebo účesu byla její reakcí na to všechno. Zkoušela tak dát svému životu zase řád a tím i pocit bezpečí.

Selektivní mutismus, nebo jen stydlivost? Problém odhalí v poradně

Proč zrovna moje dítě?

Ne, nejsem tak chytrá, abych na tohle přišla sama. Tohle mi vysvětlila až dětská psycholožka, kterou Ema po panickém záchvatu začala navštěvovat. Díky ní jsem pochopila i řadu dalších věcí a našla odpověď na otázku, kterou by si asi položila každá máma – proč se tohle děje zrovna mému dítěti?

Jednoduše proto, že i jeho rodiče jsou úzkostní. Jen si to nikdy neuvědomili. Můj muž David je odjakživa neurotik. Počítá čas na vteřiny, všude musí být včas. Má striktně dané, co si obleče. Tvoří přesné plány, potřebuje vědět, co kdy bude, nesnáší změny a spontánní nápady. Málokdy se dokáže uvolnit a jen tak relaxovat. Pro naši rodinu je ale jeho neuróza spíš výhoda. Tedy hlavně pro mě, protože já jsem pravý opak. Díky manželovi nám nikdy nedojde toaletní papír ani neprojdou léky. Vždycky budeme mít doma čerstvé jídlo a nikdy se nestane, že bychom zapomněli na něčí narozeniny nebo prohlídku u doktora. Tchyně mi nedávno vyprávěla, že když byl v Emině věku, choval se úplně stejně jako dnes naše dcera.

Deprese není záležitostí pouze dospělých, ale týká se i dětí

Zjistila jsem, že i já mám problém

No a já – já jsem až teď po letech přišla na to, že moje neustálá „zrychlenost“ a zběsilé tempo nejsou ničím jiným než také převlečenou úzkostí. Vždycky jsem si myslela, že můj perfekcionismus a tvrdost na sebe i ostatní jsou zkrátka součástí mé povahy, ve skutečnosti je to ale způsob, jak zakrýt vlastní nejistotu a obavy.

Teprve díky Emě jsem tohle rozklíčovala. Následoval logický krok – začala jsem také docházet k psycholožce. Jak kvůli sobě, tak především kvůli dceři. Pokud má být „v pohodě“ ona, je potřeba, abych byla i já. Při rozhovorech s terapeutkou jsem si uvědomila, že po narození dcery se moje úzkosti znásobily. Protože jsem si přála být dokonalou matkou a bylo těžké tuhle představu naplnit. Mé obavy se pak přenášely i na Emu.

Smáli se mu, že je zrůda. Pomohla až kočka se stejnou vadou

Někde jsem četla, že úzkostmi dnes trpí každý pátý člověk. Ale jen třetina z těchto lidí vyhledá odbornou pomoc. Já jsem to udělala a vím, že to bylo správně. A že byl nejvyšší čas. Ema se i díky tomu hodně zlepšila a malý Toník je naštěstí veselé dítě, které rozhodně nic netrápí.

Monika, 36 let

Témata: Láska a vztahy, Rodina a vztahy, Vaše příběhy, Rodina a vy, Mateřská škola, úzkost, Svetr, Oční kontakt, Vlasy, Panic, Džíny, Celá, Úzkostný stav, Psycholožka, Rovná, Stav, Co když, Celá rodina, Bratříček, Záchvat, Dcera, Narození dcery, Toni