Váš příběh: Dcera utíká z domova! Co s tím?

S manželem máme dvě děti, a sice sedmnáctiletého Erika a jedenáctiletou Elišku. Byť se říká, že kluci zlobí více, musím tomu oponovat. Erik je relativně slušný a bezproblémový. Za to jeho mladší sestřička si zlobení asi vybírá i za něho.

Nic naplat, že ze školy nosí jedničky a dvojky, patří mezi premiantku třídy, když jí hrozí na vysvědčení dvojka z chování. Opakovaně totiž kouřila za školou. Chápu, že v období puberty se snaží děti vyzkoušet všechno možné i nemožné. Ale někdy je to už za hranicí únosnosti. Dcera kouří poměrně často, čas od času si s kamarády dopřeje nějaký ten alkohol, jednou dokonce ukradla v obchodě tričko.

Vedle toho všeho je nepřehlédnutelný její hrubý a vulgární slovník. Například jít s rodinou do restaurace je doslova utrpení. „No, ty vole, takovej blaf, co maj tamhle vedle u stolu. To smrdí až sem. To bude asi nějaká ryba nebo nějaká jiná zdechlina,“ pronesla dcera na rodinném obědu v poměrně luxusní restauraci.

Domácí vězení řešila útěkem

Myslím, že každá pochopí, že po takovýchto incidentech už nedokážu dceři pouze domlouvat. S manželem jsme proto přistoupili na metody nejrůznějších sankcí. Eliška má snížené kapesné na minimum a do konce školního roku jí bylo nařízeno domácí vězení. A právě poslední zmiňovaný trest se stal tak trochu osudným.

Dcera se totiž jednoho dne nevrátila ze školy, dokonce si vypnula mobilní telefon. Protože žijeme na malém městě nedaleko hranic s Německem, a protože v nedaleké vesnici došlo před osmi lety dokonce k únosu, dostali jsme o ní přirozeně strach. Venku se již stmívalo a dcera nikde. Zajela jsem do školy, kontaktovala učitelku, rodiče Eliščiny kamarádky a několik dalších známých, o nichž jsme se domnívala, že by mohli něco vědět. Bohužel vše bylo marné. Zavolala jsem tedy na policii. „Dobře, vyhlásíme pátrání. Dostavte se prosím k nám na stanici, ať nám tady podepíšete prohlášení, a my začneme pátrání,“ řekl mi policista do telefonu. V momentě, kdy jsem se slzami v očích sedala do auta a vyrážela směrem na policejní stanici, volala mi na mobil matka Eliščiny kamarádky s tím, že se naše dítko nachází u nich – opilé a spící na gauči.

Chtěla spát pod mostem

Toto však nebyl zdaleka poslední útěk dcery z domova. Během měsíce následovaly ještě tři další útěky, přičemž při tom posledním mi dcera dokonce řekla, že raději bude žít pod mostem nebo někde v lese, než u nás doma. Sbalila si pár věcí, třískla dveřmi a odešla. Naštěstí se nám ji vždy podařilo relativně včas vypátrat.

Sama jsme ale bezradná a nevím, jak takovýmto útěkům předcházet., S manželem jsme se několikrát domluvili, že ji budeme více hlídat, budeme ostražitější a přísnější. Ale nic nikam nevede. Ani přísnost a ani domluvy. Pokud se podívám na internet na nejrůznější rady, prakticky všude se píše „obraťte se na odborníka“ nebo „vyhledejte psychologa“. To je ale na vesnici v pohorské oblasti trochu nereálné. Proto bych uvítala nějakou praktickou a účinnou radu.

Slovo psychologa

K problému čtenářky Moniky jsme nechali vyjádřit psychologa Vojtěcha Bendu. Podle jeho slov v tomto případě není návštěva dětského psychologa rozhodně od věci. Ale nezbytně nutná také není.

„/Otázkou je, jaká konkrétní opatření byla proti útěkům z domova učiněna. A také to, jakými způsoby dcera z domova utíká. Pokud by ji rodiče chtěli vyloženě násilím držet doma, není nic snazšího, než dcera zkrátka osobně doprovázet ze školy a do školy, případně jí nějaký dozor a doprovod zajistit.

Pokud rodiče nemají na hlídání, byť jedenáctileté, dcery dostatek času, mohou zkusit najmout brigádnici, chůvu nebo vychovatelku. Ceny takovýchto služeb se pohybují okolo sta korun na hodinu, a to za rodinný klid jistě stojí. Na druhou stranu v tomto případě nelze opominout spolupráci se školou a s pedagogy. Dříve než s psychologem, bych rodičům doporučil konzultovat tento problém s třídní učitelkou a výchovným poradcem. Na výchově dětí se totiž podílí nejen rodiče, ale i učitelé. Studovaný pedagog dokáže mnohdy také výborně poradit,“ radí psycholog Vojtěch Benda.

V případě, že selžou všechny dostupné metody a prostředky, pak ale opravdu nezbývá nic jiného, než se postarat o to, aby Eliška navštívila dětského psychologa. Pokud její útěky z domova a problémy s chováním neustanou, hrozilo by totiž i umístění do výchovného ústavu.