[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I když sama tuhle bolestnou zkušenost neznám na vlastní kůži, jako matka, ji naprosto chápu. Představa, že by se synovi něco přihodilo, mě přivádí do stavu šílenství. Moje těhotenství naštěstí skončilo happy endem a jsem za to neskutečně vděčná. O to víc obdivuji ženy, které se časem se svou ztrátou dokázaly vyrovnat. Tady jsou příběhy dvou z nich. Doufám, že vás aspoň malinko povzbudí, pokud právě něco podobného prožíváte.
Jana 38 let, potrat ve 13. týdnu těhotenství: "Když jsem po třech letech marných pokusů o dítě otěhotněla, byla jsem nevýslovně šťastná. Vše jsem velmi prožívala, dojímala jsem se v každém obchodě s dětským zbožím. Čekání na konec prvního trimestru bylo nekonečné! Těšila jsem se, až tu úžasnou zprávu oznámím všem v práci a širší rodině. Dva dny po té, co jsem se veřejně chlubila sotva zřetelným bříškem, nastala katastrofa. Ráno jsem zjistila, že krvácím a došlo mi, o co jde a odjela do nemocnice, kde mi bylo řečeno: bohužel jste o plod přišla. Cítila jsem se jako by mě někdo pohřbíval za živa. Taková bezmoc!
I když jsem tušila co se děje, šok byl velký. Partner mě hodně podržel a oznámil to našim blízkým. Velmi mi pomohlo, že jsem svou bolest měla s kým sdílet, promluvit si o ní. Kolegyně z práce měla za sebou stejnou zkušenost, tak mě podpořila jako spřízněná duše. Často jsme si plakaly na rameni a já se najednou cítila odhodlaná začít znovu. Asi půl roku po ztrátě mého nenarozeného dítěte jsem zjistila, že opět čekám dítě a dnes mám 18 měsíční zdravou Andulku. Jsem velmi šťastná, ale nikdy na své první dítě nezapomenu, i když bolest časem polevuje hlavně díky dceři. Učím se s tím žít."
Lucka, 23 let, potrat v 10. týdnu těhotenství "Když mi bylo dvacet, nečekaně jsem otěhotněla a zjistila to už ve 4. týdnu. Byla jsem zaskočená, ale ne vyděšená. S mým klukem jsme se na miminko začali těšit a plánovat budoucnost s ním. Už mi bylo jasné, jak bude vypadat kočárek a pokojíček. Maminka mi tenkrát říkala: nejanči, ať něco nezakřikneš! Asi měla pravdu, protože při prohlídce u paní doktorky se zjistilo, že se plod přestal vyvíjet a poslali mě na kyretáž. Dodnes před sebou vidím bílé kachličky na sále…
ČTĚTE TAKÉ: 6 těhotenských symptomů, které byste neměla nikdy ignorovat
Když mě pustili domů, propadla jsem hluboké depresi a musela vyhledat psychologa. Jako na potvoru mě na ulici míjely samé těhotné ženy nebo kočárky s novorozenci. Nemohla jsem se na ně ani podívat a měla vztek na každou matku. Své pocity jsem v sobě dusila a styděla se za ně. Proč já a ne ona? Díky terapii jsem pochopila, že když budu zdravě truchlit, přijde i vyrovnání se se situací. Pan doktor mi pomohl jako nikdo. Přestala jsem se babrat v minulosti a upnula se na budoucnost.
Věděla jsem, že prázdnota je potřeba něčím zaplnit. S Pavlem jsme se vzali, jak bylo původně v plánu a hned po svatbě začali usilovat o nové miminko. Po krátké době se podařilo! Celé těhotenství jsem se na každé prohlídce bála nechtěné zlé zprávy. Až když jsem slyšela tlouct srdíčko, mi tělem projela úleva. V současné době jsem ve 30. týdnu těhotenství a vše vypadá dobře. To mi dává velkou sílu."