[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Těhotenství a porod je pro nás ženy období obrovských změn. Kvůli děťátku musíme od základů přehodit dlouho zajeté koleje a postupně se přizpůsobovat novému životnímu stylu. Někdo si zvyká bez problémů hned, někomu to může trochu trvat. A hormonální bouře nám to tedy rozhodně neulehčuje! Není tedy vůbec divné, když je toho na nás někdy trochu moc. Klidně se můžou objevit dosud nepoznané úzkosti a obsese. Pokud nejde vyloženě o závažné psychotické stavy, buďte v klidu, je to úplně normální!
Pokud jde o mě, šílela jsem docela dost. Už během těhotenství jsem všechny členy domácnosti nutila dokonale uklízet, nakupovala za nemalé peníze všechny ty miminčí potřeby, které jsem vlastně ani nikdy nevybalila z krabice a lpěla na dokonalé bezpečnosti našeho domova. Moje kamarádky se při každé návštěvě bály na cokoliv sáhnout, aby mi něco náhodou nenarušily. Ano, klepaly si na čelo a často otráveně říkaly: "Chceme zpět naší Adélu, to budeš takhle švihlá pořád?"
Když jsem se pak vrátila domů z porodnice, moje obsese se ještě prohloubily a rozšířily o další. Moje posedlost číslo jedna bylo například praní prádla, potahů, povlečení, prostě všeho, co se dalo vyprat. Trávila jsem touto činností většinu volného času, kdy miminko spinkalo a těšila se, až se mi zase sejde dostatek hadříků na další várku. Zaplavila mě vlna euforie, když jsem na dětském oblečení objevila sebemenší skvrnku! Manžel byl ze mě na nervy a v žertu mi navrhl, že koupí ještě jednu pračku.
Také jsem měla dokonalý systém v dětském prádelníku. Všechny oblečky byly srovnané podle barev, druhu a velikosti. Nepřežila bych, kdyby se mi v něm šťoural kdokoliv jiný! Kamarádka Anča už ze mě nemohla a na tvrdo mi řekla, že mi z toho mateřství dokonale hrabe. Přiznávám, že měla docela pravdu, ale uvědomila jsem si to až s odstupem času. Tenkrát jsem se totiž dost urazila.
Nutno dodat, že se všem mým blízkým ulevilo, když jsem se po šestinedělí začala chovat pozvolna normálně. Díky, všem za bezmeznou trpělivost!
Vaše Adéla