Vendula (31): Manžel miluje televizi. Já a děti jsme na druhém místě

Vendula je má kamarádka (doopravdy se samozřejmě nejmenuje Vendula). Vendula svolila, abych převyprávěla její životní peripetie. Ví, že její situace není ojedinělá a mužů lapených do své pohodlnosti a hlavně do svitu televizních obrazovek běhá po světě tisíce. (Ehm, samozřejmě neběhá, ale spíše polehává…)

My jdeme ven, on zůstane s ní aneb „Neživíš, tak nepřepínej!“

Upřímně řečeno; pohodlný byl on vždycky. Ale s tím jsem si ho brala, ani já nejsem žádný velký sportovec nebo zapřísáhlý milovník divadel, koncertů či večírků. Oba jsme vždy rádi trávili volný čas doma. Milovali jsme páteční večery, kdy jsme si udělali dobrou večeři, nakoupili dobroty, víno a koukali do půlnoci na filmy. V sobotu jsme pak spali do oběda a odpoledne konečně šli někam ven.

Děti nám samozřejmě životní rytmus změnily. S tím jsem počítala, on však evidentně nikoliv. Zatímco ze mě se stále víc stávala aktivní maminka, která s dětmi lačnými po pohybu a poznání chodí na výlety, učí je na kole, na bruslích, zkrátka tráví čas na hřišti nebo v bazéně, prolézá hrady, občas navštíví divadlo či ZOO, on dál leží na gauči a kouká na televizi. Je prý totiž velmi unavený z náročné práce.

Ano, chápu to a nemám nic proti tomu, když po práci chvíli provozuje oblíbený „gaučing“. Jenže každý den a celý víkend? Televize je zapnutá od rána do večera, pokud se ozvu, ať mírumilovně či lehce hystericky, vždy mi je vše vysvětleno v duchu oblíbené hlášky z Knoflíkářů – „Neživíš, tak nepřepínej!“. Manžel má dobrou a náročnou práci, já jsem „jen“ na mateřské. Kromě finančního zajištění rodiny je ochotný obstarat pravidelný týdenní nákup a občas pohlídat děti, jenže…

Nechci, aby televize dětem dělala babičku

Když jdu cvičit nebo jednou za čas s kamarádkami na kávu, o děti nepečuje manžel, ale
Kriminálka Miami a Největší bitvy II. Světové války. Děti zkrátka sedí s tátou na gauči, syn střídá sledování televize s provizorní autodráhou z tatínkova břicha, dcera miluje reklamy. Umí jich víc, než básniček. Všichni samozřejmě u televize i jedí, obvykle to, co tatínek. Dětskou večeři se manželovi nechce ohřívat.

Když přijdu později večer, děti spí na gauči, manžel drobí do PC a u toho sál sleduje televizi. Možná si říkáte, že jednou za čas se přeci nic neděje, jenže mně strašně vadí, jak je mu vše jedno, jak spoléhá na to, že děti budu rozvíjet já – budu s nimi číst, kreslit, modelovat, zpívat. Veškerá komunikace selhává na tom, že je unavený a mě přeci péče o děti baví!

Rozvod kvůli televizi?

Už několikrát jsem přemýšlela o rozvodu, ale je televize opravdu dostatečný důvod? No, vlastně nejde jen o ni, jde o přístup k výchově i k řešení naprosto odlišných pohledů na život. Upřímně řečeno, nevím jak dál. Vím jen, že čím déle jsme spolu, tím víc se jeden druhému vzdalujeme, jako by v našem bytě žily dvě rodiny – on, gauč a televize a já a děti. Celé se mi to zdá neřešitelné o to víc, že k němu stále něco cítím.

Psychoterapeutka mě pomohla vyjasnit si, že rozvést se (zatím) nechci, a tak jsem se rozhodla pro jakýsi vynucený kompromis: žiji svůj život vedle něj, věnuji se nejen dětem, ale i sobě, postupně se připravuji na to, že děti jednou odejdou a já musím žít smysluplně naplněný život dál. Je to smutné, ale lepší řešení jsem zatím nenašla.