Maminka.czBatole

Verbální násilí aneb Slova, která bolí!

Ivana Ašenbrenerová 23.  7.  2011
Verbální násilí aneb Slova, která bolí!
Nemyslete si – i to, co vypustíte z úst, dokáže druhému pořádně ublížit! Pokud doma často používáte nadávky a urážky, nedivte se, když se i vaše dítě začne jednou takto chovat.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Moje známá snášela od svého manžela spoustu let verbální ponižování. Když se jim pak narodil syn, dlouho nechtěl mluvit, a pokud něco řekl, tak jen velmi sporadicky.

Jednou šli na nákup a tehdy tříletý Denis vzal u pokladny balíček žvýkaček. Maminka zareagovala a řekla mu, ať to dá zpátky. Jaké bylo její překvapení, když na ni zakřičel: „Neříkej mi, co mám dělat, ty krávo!“ Známá zůstala v šoku. Bohužel, reakce syna jen kopírovala chování jeho otce.

I ten své manželce každou chvíli říkal, že je kráva – a to bylo ještě mírné slovo. Malé děti nevinně papouškují nejen to, co znají z televize, ale také to, co slyší u rodičů.

Kdy jde o verbální násilí

Někdy stačí nezaujatě poslouchat komunikaci v rodině, jak se v ní mluví, zejména pokud je někdo z jejích členů ve stresu, unavený, naštvaný, když se něco děje…

„Do verbálního násilí patří urážky, nadávky, ponižování druhého, zevšeobecňování jeho momentální indispozice či nepovedeného činu a podobně,“ vysvětluje podstatu psycholožka Tereza Beníšková. Tyto útoky mají mnoho podob – od těch nejzjevnějších, jako jsou nadávky, slovní agrese, až po méně zjevné či utajené, jako jsou například ironie, jedovaté poznámky („zase jsi to zkazil, jako vždycky“, „jsi prostě nešika“, „jsi k ničemu“ atd.). Verbální násilí v rodině je většinou více patrné pro lidi, kteří nejsou zaangažovaní, tedy pro ty zvenku.

Jak říká psycholožka Beníšková, členové rodiny jsou na ně často již tak zvyklí, že si ani neuvědomují, že je u nich používané. Pro „agresora“, toho, který verbální násilí používá, je typické, že si nepřipouští, že by jeho vyjádření mohla druhým ubližovat.

Pro „příjemce“ bývají tato slova již tak oposlouchaná, až mu také třeba začnou připadat normální. „Pak je náhodně zaslechne někdo jiný a vyděsí se, jak s vámi partner komunikuje,“ říká Mgr. Beníšková. Verbální násilí je široký pojem a vejde se do něj skutečně hodně. Moje kamarádka například poslouchá od svého manžela každý den povýšenecké a urážlivé poznámky o svém těle, a protože to už trvá téměř osm let, docela si na to zvykla a téměř je nevnímá. Uvědomí si je ve chvíli, kdy je manžel pronese před přáteli třeba v restauraci – a to už tak příjemné není. Jak tedy ono rodinné kritizování, ponižování a nadávání eliminovat? A dá se to vůbec?

Jak se do lesa volá...

Základem je připustit si, že i slovo může druhému ublížit. „Že to není legrace, když druhému něco nepříjemného říkáme.

Lidé se někdy ohrazují, že druhému přece nic nedělají, a myslí tím, že mu fyzicky neubližují. Slovem se dá ale zranit úplně stejně jako například výpraskem, ne-li dokonce víc. Měli bychom si také dávat pozor na to, co říkáme a jak to může být okolím chápáno,“ radí psycholožka. Máte pocit, že se ve vaší rodině tento druh násilí odehrává?

Pak byste se měli pokusit ho zastavit. Ohradit se proti tomu, co agresor říká. Rozhodně tedy nesetrvávejte v nicnedělání v domnění, že vám to zas tak moc neubližuje. „Jasně agresorovi říct, že si nepřejete, aby s vámi takhle mluvil. Vracet verbální násilí, oplácet stejné stejným, může někdy pomoci, agresor si možná uvědomí, že takové výrazy sám poslouchat nechce, s překvapením třeba zjistí, že je mu to nepříjemné. Jindy to však může roztočit spirálu vzájemného ponižování a urážení se, kdy oba aktéři komunikace už jen hledají, čím by druhému nejvíc ublížili. K zastavení verbálního násilí pomůže zdravé sebevědomí ponižovaného, který se dokáže proti verbálním útokům ozvat a jasně říct, že se mu to nelíbí,“ dodává Tereza Beníšková.

Škodí i dětem

To, že verbální násilí v rodině škodí i malým dětem, je více než zřejmé. Naši nejmenší jsou bohužel zranitelnější a mají menší možnost verbální násilí zastavit, nejsou zkrátka s rodiči v rovnoprávném postavení. „Když se proti verbálnímu násilí od rodiče ohradí dítě, rodič ho seřve ještě víc, že je drzé a že se nechová vhodným způsobem. Je to smutné, pokud se začarovaný kruh neprotne, tak tyto děti, na kterých je v dětství pácháno verbální násilí a jimž je to aktuálně nepříjemné, budou možná jednou stejné postupy uplatňovat na svých vlastních ratolestech,“ varuje psycholožka Beníšková.

„Rodiče mi pořád říkali, že jsem neschopná, všechno pokazím, nic neudělám dobře. V dospělosti jsem pak trpěla silným pocitem méněcennosti a trvalo dlouho, než jsem se naučila zdravému sebevědomí,“ říká třicetiletá Jarka z Prahy. To ostatně potvrzuje i Tereza Beníšková. „Do člověka se urážlivá vyjádření obtisknou. Pokud se opakují, po čase je zvnitřní a přijme jako součást svého sebeobrazu, to je například: ,Já jsem ten neschopný, co pokaždé všechno pokazí.‘ Dítě taková vyjádření o sobě zvnitřní mnohem rychleji než dospělý.

Nemá odstup, srovnání a děti do puberty rodičům věří a většinou považují vše, co otec či matka říkají, za pravdivé. Proto bychom měli být zvláště vzhledem ke svým potomkům opatrní na to, co jim v afektu povíme. Dítě třeba časem otupí, bude vypadat, že je mu to vcelku jedno, ale určitě tomu tak není. Může pak být kvůli tomuto trápení v celém svém dalším životě handicapováno, může to trápení přenášet do další generace a podobným způsobem (i když vlastně nechtěně) zraňovat svoje vlastní děti,“ říká psycholožka.

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Děti, Časopis Maminka, Předškolák, Batole, Chování a vztahy, Náš, Aktéři, Nešika, Silný pocit, Široký pojem, Násilí