Maminka.czVaše příběhy

Veronika: Nesnáším kojení!

Ne každá žena je nadšená vidinou kojení. To je i případ naší čtenářky Veroniky.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Děti jsem vždy chtěla a mám je ráda, dokonce jsem profesí učitelka ve školce, nicméně představa, že své dítě kojím, mi vždy naháněla husí kůži. Mísil se ve mně strach i naprostý odpor.“ říká Veronika.

Veronika s úlevou přiznává, že má nejobávanější období svého mateřství za sebou. Jejímu synovi je už krásných 18 měsíců a s velkou chutí „baští“ polévky, kaše, rýži, těstoviny, jogurty a další oblíbená jídla. Všichni Kristiánka chválí, jak pěkně jí, ale vždy tomu tak nebývalo.

Veronika byla totiž jednou z mála maminek, která kojení odmítla už v porodnici. Ne snad, že by jí v tom bránilo nějaké onemocnění nebo fyzická indispozice – kojení zkrátka Veronice nahánělo husí kůži, doslova se jí hnusilo.

 

„Doufala jsem, že se mé pocity změní po porodu.“

 

Aby nedošlo k nedorozumění, Veronika má k dětem velmi pozitivní vztah, před rodičovskou dovolenou byla několik let učitelkou v soukromé mateřské školce, v létě pravidelně jezdívala na dětské tábory, obojí ji bavilo a k obojímu se chce po mateřské vrátit. Veronika se vlastně nebála ani těhotenství, ani porodu, ani péče o maličké miminko, nicméně představa kojení pro ni byla naprosto nesnesitelná.

„Představa, že budu jednou své dítě kojit, se mi nelíbila už od školních let. Naprosto živě si vybavuji jakousi naučnou knihu pro dívky, kterou nám nechávala kolovat při přednášce o mateřství paní učitelka. V knize bylo mnoho fotek kojících maminek, příšerných obrázků, které mi naháněly skutečnou husí kůži.

Vím, že je kojení zdravé a prospěšné – mám o něm nastudováno možná stejně literatury jako nejedna laktační poradkyně, jenže ani tyto znalosti se mnou naprosto nic neudělaly. Nic nezměnilo ani těhotenství, jak jsem velmi doufala, a dokonce mi nepomohl ani můj gynekolog a jedna empatická laktační poradkyně. A podotýkám, že jsem vyrovnaná a zdravě sebevědomá žena, mám se ráda, mám ráda své tělo a dobře vycházím s druhými a zcela jistě jsem duševně zdráva!“

Doma mě nepochopili, v porodnici ano

„Naprosto otevřeně se přiznávám, že jsem o svém rozhodnutí nekojit svým blízkým neřekla. Manžel sice věděl, že mám se vztahem ke kojení problém, ale bral to jako ženskou záležitost, nijak se nesnažil mě poučovat, vyptávat se nebo na mě tlačit. Myslím, že mi prostě důvěřoval, že si poradím. A poradila jsem si!

Poprosila jsem svého úžasného gynekologa, aby mi napsal pro nemocnici zprávu, že jsem s ním vše konzultovala, a že nejsem kvůli psychickému bloku schopná kojit. V porodnici se stalo něco, co jsem absolutně nečekala; při příjmu jsem o svém problému informovala lékařku a předala jí zprávu od gynekologa, lékařka a později i další personál mé rozhodnutí naprosto respektovali! Samozřejmě, že mi byla taktně nabízena pomoc, ale nikdo na mne netlačil.

Nakonec jsem se rozhodla, že se naučím mléko (kterého jsem měla dost) odstříkávat a pokusím se alespoň nějaký čas krmit vlastním mlékem. To se mi dařilo celý 1 měsíc, potom dostal Kristiánek umělé mléko. Zatímco zdravotníci, se kterými jsem se setkala, byli vesměs respektující profesionálové, má maminka, sestra, tchýně a tchán, švagrové a nakonec i můj manžel, mě kvůli nekojení odsuzovali.“

Přednášky od příbuzných

Ne každá maminka by v období po porodu byla schopná snášet štiplavé poznámky, přemoudřelé rady s takovým nadhledem jako Veronika. S úsměvem nyní vzpomíná například na pravidelné přednášky svého tchána (elektroinženýra), jehož znalosti o prospěšnosti kojení byly opravdu ohromující. „Tatínku, vy byste mohl psát do časopisů, jaké máte znalosti!“ říkávala tchánovi Veronika.

Jediné, co bylo Veronice opravdu líto, byla nevyřčená výčitka ze strany manžela. Vždy stál na její straně a dlouhou dobu se zdálo, že bude její rozhodnutí plně respektovat. „Nakonec asi podlehl atmosféře v rodině, a myslím, že i své lásce k malému. Měl o něj prostě strach a chtěl pro něho to nejlepší. Když pak neustále slýchal, že bude syn alergik, astmatik, bude mít ekzém a nižší IQ, prostě to nezvládl vyhodnotit správně – to se v životě prostě stává,“ říká Veronika.

A podobně přistupuje i ke své rodině: „Mám je všechny ráda, Kristián má úžasné zázemí, milující rodiče a prarodiče, kteří mají zkrátka jen sklony do všeho trochu povídat – už jiní nebudou.“

Témata: Děti, Kojení, Vaše příběhy, Veronika, Maličké miminko, Kristián, Kristiánka, Sebevědomá žena, Vero, Astmatik