reklama

Vstřícnost sester a partner nablízku aneb Jak se rodí na Islandu

Tereza Hofová je herečka a maminka roční dcerky. Se svým partnerem (Islanďanem) žije střídavě v Praze a Reykjavíku. Kvůli přítelově zaměstnání se rozhodla rodit na Islandu. „Rodit tady byla nakonec výborná volba. I když těhotenství mimo dosah dobrých přátel a jistého sociálního statutu byla pro mě zkouška ohněm,“ vzpomíná mladá absolventka DAMU.

„Probouzím se brzy. Je sobotní ráno, sedm hodin. Vařím si kávu. Teploměr se vyšplhal na 16°, na slunci kolem 25°, lehký vánek, modrá obloha, krásné islandské léto. Jdu na toaletu, lehce krvácím, nízko v pánvi cítím zaklíněnou hlavičku našeho potomka. Pohlaví neznámé. Celé je to velká neznámá. Šimrání v břiše jako před divadelní premiérou. Je to tady.

Pozoruji se. Pózuji před zrcadlem, prohlížím se. Nemůžu se dočkat. Na porod se velmi těším. Konečně poznám o čem všechny matky s tajemným výrazem a někdy i potutelným úsměvem vyprávějí. Konečně poznám co je to „ta“ bolest. Je přede mnou v mracích zahalená K2. Úkol. Vzpomínám si na výstup do slovenských hor s do krve rozdrásanýma patama. Dodává mi to odvahu. Nepanikařím. Mlčím. Připadám si jedinečná, silná.

Po pár hodinách se probouzí můj přítel. Ptá se, co bych dnes ráda dělala. Jako každý víkend se rozhodneme projet po okolí a vydat se na malou procházku. Mám silnější kontrakce. Nic mu ale neříkám. Stavíme se pro zmrzlinu, kontrakce zesilují, ale pořád můžu chodit a hýbat se.

Poznává to na mě. Oba tiše cítíme, že se „to“ děje. Vydáváme se k Heiðimörku. Projdeme se kolem jezera, pozorujeme kachní námluvy. Trochu hůř se mi chodí, když mám kontrakci, musím zastavit. Od pěti máme zarezervované lístky do kina. V kině se při každé kontrakci musím opřít do sedadla.

Doma zkontrolujeme tašku připravenou do porodnice, počítač s hudbou, jídlo. Voláme o radu do nemocnice. Počítání kontrakcí a intervalů. Kašleme na to a jedeme. Máme to kousek. Lehká nervozita nastupuje. Tohle není jeviště. Vlídná porodní asistentka Jenny nás vítá.

Ukazuje nám pokoje, ve kterých se vše odehrává. Velká vana, rozměrné lůžko, koupelna, vyhřívaný koutek pro novorozené miminko. Vše jen pro nás dva, vlastně tři. Milá, vstřícná atmosféra důvěry a podpory. Žádné nemocniční prostředí. Kontrola. Dotaz na kontrakce, jak jsou silné. Můžete ještě stát? (Co tím myslí?) Měření. Čekání na kontrakci. Samozřejmě nepřichází. Typické. Otvírám se, prý už jsem na třech centimetrech. Do deseti ještě zbývá pěkná řádka hodin. Máme na výběr, zůstat, anebo jet domů. Jedeme domů, bydlíme pět minut autem. Jsme vítání s příjezdem i dotazy po telefonu.

Po cestě zpátky domů zajíždíme do oblíbeného thajského bistra v přístavu a vyzvedneme si večeři. Ještě myslím na jídlo, ale tuším, že jen hledám rozptýlení, možná poslední volání po nabrání sil.

Doma si dávám vanu. Vylézt ven už mi činí trochu problémy. Choulím se na zem, nemůžu stát. Aha, tak to měla na mysli, proběhne mi hlavou. V obýváku voní vonná tyčinka. Jíst už nemohu. Opět počítání kontrakcí. Rozhodneme se pro návrat do porodnice. Cesta autem už by za chvilku mohla být velkým problémem.

V připraveném pokoji se choulím „do bobečku“ na zem. Poloha tzv. na čtyřech se stane mou nejoblíbenější. Při každé kontrakci myslím na rady mé učitelky jógy, vše je otázkou dechu. Naštěstí jsem vždy měla dlouhý, hluboký výdech, to mi teď neskonale pomáhá. Uzavírám se do svého vlastního světa. Trochu přestávám vnímat i vytouženou přítomnost partnera. Při výdechu vždy kroutím oči vysoko pod čelo. Měření a dotazy doléhají jakoby z dálky.

Komunikaci s okolím nastavuji na automatický režim. Kontrakce stále zesilují. Necítím ale bolest, je to spíše nepříjemný pocit stahujících se svalů. Jako ve fázi výstupu, kdy začínáte mít hodně unavené nohy, ale pořád můžete jít dál. Dýchám.

Po pár hodinách mě asistentka opět měří, jsem už na šesti centimetrech. Přesouvám se na postel. Opět na čtyři. Opírám se o velký polštář. Nechci ani koupel, ani hudbu, ani masáž, jen napít. Pozoruji svého milovaného partnera. Trpělivě sedí a čeká na mé požadavky a prosby. Vidím na něm, že by mi tak rád pomohl, tak rád by pro mě něco udělal, ale já vše odmítám. Uvědomuji si, jak umí být nevtíravě milý a trpělivý. Jeho ruce mají léčebný efekt, jeho dotek je nesobecký, laskavý a vřelý. Jako on sám.

Jsem na osmi centimetrech. Konečně. Porodní asistentka mi radí dojít si na toaletu. Pro mě nepředstavitelný úkol. Sesunu se na zem. Další kontrakce. Snažím se postavit. Doplazím se do koupelny. Partner mi pomáhá posadit se na mísu. Kontrakce. Podpírá mě zepředu, ležím na něm celou svou vahou. Kontrakce. Hranice intimity se rozplývají. Trochu se stydím, ale důvěřuji mu. Určitě to nevnímá tak jako já. Kontrakce. Podpírá mě na cestě zpátky.

Kontrakce. Jsem zpět ve své poloze na posteli. Celá akce zabrala asi 40 minut. Myslím na iniciaci chlapců u přírodních národů. Stávají se muži skrze fyzickou bolest a odloučení. Pomáhá mi ta představa, že toto je má iniciace na cestě k bytí „ženou“. Devět měsíců izolace (pro mě absolutně, odjela jsem do cizí země, mimo rodinu, povolání, přátele) a teď překonání sebe sama skrze tvrdou práci se svým tělem. Vše je ale snesitelné. Čekám, kam se to dá ještě posunout.

Chci pauzu. Chci si zdřímnout. Chci přestávku. Alespoň na chvilku. Občas usnu na pár minut mezi kontrakcemi. Pozoruji opět partnera. Únavou se mu zavírají oči. Musí to pro něj být zvláštní. Čekat, nemoci nic dělat. Ovládá mě příroda, vše je velmi animální. Vydávám hluboké hrdelní, zvířecí zvuky. Myslím na krávu, kterou jsem viděla rodit v Pyrenejích.

Kontrakce jsou velmi silné. Stále to má ale daleko k bolesti, kterou znám. Je to stoupající, silný, temný pocit. Mám hraniční myšlenky, napadá mě, že každý muž, který v tom všem nechá svou či i „nesvou“ ženu samotnou pod výmluvami ženských záležitostí a bůhví čeho všeho, je srab.

Deset centimetrů. Porodní asistentka navrhuje napíchnout plodovou vodu. Přesouvám se na záda. Lehám si na svého partnera. Teplá tekutina mi teče po stehnech. Tlačím. S každou kontrakcí mě čeká veliké soustředění na pánev a břišní svaly.

Cítím, jak jsem vyčerpaná a unavená. Přichází druhá porodní asistentka, představuje se. Jméno okamžitě zapomínám. Měření srdečního tepu miminka. Partner je vyslán pro pomerančový džus. Mně i miminku docházejí síly. Jsem vyzvána k silnějšímu tlačení. Jsem strašně unavená. Mám pocit, že každou chvíli usnu. Čas letí. Při každém tlačení zatínám nehty do partnerových nohou. Vydávám nelibé zvuky. Porodní asistentka říká, že už vidí velmi vlasatou hlavičku. Stydím se, vím, že ze mě nevychází jen miminko. Partner mě ujišťuje, že nic nevidí.

Porodní asistentky se o něčem radí. Říkají, že už tlačím přes dvě hodiny, doporučují nastřihnutí. Moje noční můra. Ale souhlasím. S další kontrakcí prý musím zatlačit ze všech sil. Kontrakce. Stříhání je poprvé ta skutečná bolest, řvu jako zvíře, cítím vlnu teplé tekutiny na stehnech a rychlý pohyb tělíčka mezi mými stehny. Miminko mi leží na břiše. Trochu pofňukává, trochu brečí. Zdravíme ho. Kouká na nás. Mžourá očičkama.

Hledí nám hluboko do duše. Poutá si nás. Ptám se na čas. Je půl osmé, neděle. Ptám se na pohlaví. Partner nadzvedává pupeční šňůru, je to holčička, je to holčička, opakuje. Je dojatý. Stále dokola jí zdravíme. Je krásná, vlasatá, blonďatá. Sápe se k prsu. Další nový pocit, kojení.

Partner je vyzván k přestřihnutí pupeční šňůry. Ještě musím porodit placentu. Porodní asistentka nám ji ukazuje a vše podrobně vysvětluje. Miminko nechávají s námi. Odcházejí. Vrátí se za půl hodiny mě zašít. Jsme šťastní, stále si jí prohlížíme, nemůžeme uvěřit. Vše co předcházelo, se mi zahaluje mlhou. Jako by nic nebylo. Oxytocin pracuje.

Porodní asistentky se vracejí. Jedna mě šije, druhá se s mým partnerem se přesouvá do vyhřátého koutku miminko zvážit a změřit. Ani na sekundu jí od nás neodnášejí. Doktora nevidno. Šití je důkladné, už to chci mít za sebou. Pozoruji partnera, jak zručně dceru obléká, dává jí plenku, chová ji a mazlí. Vidím na něm, jak je pyšný a šťastný. Nejkrásnější pohled je na ně dva. Po šití se přesouváme do vedlejšího pokoje. Mě ovšem musejí podpírat.

Na pokoji se na sebe dívám do zrcadla, veliká plenka, shrbené, bolavé tělo, svislá prsa, povadlá kůže na už netěhotném břichu, od tlačení kropenatý obličej, únava. Takhle budu vypadat, až mi bude sedmdesát, pomyslím si.

Partner přináší jídlo z vedlejší kuchyňky. Ležíme všichni tři na veliké posteli. Odpočíváme. Zvládli jsme to. Všichni tři. Přichází porodní asistentka. Prý jestli chceme jít domů, nebo zůstat do rána. Pokud pojedeme, musíme pak jen ráno dorazit na prohlídku pediatrem. Jinak už s námi doma vše pořeší porodní asistentka, která bude každý den dvakrát docházet na návštěvu. Vše proběhlo bez léků a tak mi najíždějí poporodní hormony, pocit nepřekonatelného štěstí.“


Tereza Hofová

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nad svými pudy ale máte přehled, což vás dokáže udržet při práci. Starejte se i o vzhled vašeho domova. Měl by být vždy čistý a útulný.…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama