[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Představy některých dospívajících dětí o budoucím povolání bývají hodně scestné a někdy až naivní. Zatímco například vrstevníci se rozhodnou bez problému, vcelku rozumově, zda budou kuchaři, zdravotními sestřičkami, účetními, vy nedokážete pochopit, proč zrovna váš patnáctiletý syn stále zarputile tvrdí, že z něho bude kosmonaut. V takovémto případě je bezesporu zásah rodičů do výběru povolání nezbytný. Jak je tomu ale v jiných, řekněme, méně sporných, případech?
O budoucím povolání je třeba s dětmi mluvit pravidelně a rozhodně i dříve, než přinesou v deváté třídě domů formulář s přihláškou na střední školy. Na toto téma se můžete bavit i s prvňáčky, s dětmi v pubertě, zkrátka kdykoli. „Rodič, který s dětmi pravidelně komunikuje a mezi ním a dítětem funguje vzájemná důvěra, by měl už tušit, co je snem dítěte. Když se dítěte pravidelně na jeho představy ptáte třeba už od útlého věku, dokážete možná i snadno zmapovat vývoj jeho představ o budoucí profesi,“ říká psycholog Vojtěch Benda. A dodává, že většina dětí prochází v dětství několika fázemi hledání povolání.
První fáze se nastává „fantazírování“ a děti ji prožívají zhruba do věku dvanácti let. V tomto období právě mnoho žáků sní o nereálných povoláních, jako jsou třeba kouzelníci, parašutisti nebo třeba již zmiňovaní kosmonauti. Toto období konči zhruba ve věku dvanácti let, kdy přichází fáze „hledání“. To sice nezní také příliš optimisticky, neboť dítě již chápe, že zkrátka nebude létat pravidelně do vesmíru, ale zároveň si v rámci reálných povolání nedokáže snadno vybrat. Bloudí, bádá a představuje si, jak by ho daná profese bavila.
Toto období trvá zhruba do osmnácti let. Takže právě v tomto období je nucena většina dětí učinit o svém dalším studiu zásadní rozhodnutí. „Pokud si dítě ještě není jisté a bojí se, aby neudělalo nějakou chybu, je zde pro nadějné a chytré děti možnost jít na gymnázium. Tam získá další čtyři roky k rozmyšlení, na jakou následnou vysokou či vyšší odbornou školu se dá. A až pak, v devatenácti letech, si volí definitivně své povolání,“ nabízí variantu řešení psycholog Vojtěch Benda.
Čtěte také: Pozor na vlastní nesplněné ambice
Ne všechny děti jsou ale dostatečně talentované, aby měli možnost nastoupit po základní škole na gymnázium, a získali tak nejen další všeobecné vzdělání, ale také i navíc čas k rozmyšlení. Většina deváťáků se zkrátka, chtě nechtě, musí rozhodnout už při odchodu ze základní školy.
A vy, jakožto rodiče, byste měli dát příležitost, aby vám dítě prezentovalo a vysvětlilo, jaký obor si vybralo a proč. Vyslechněte si všechny jeho nápady a přání. A pak zvažte, jak moc je reálné, aby se na danou školu dostal. A to nejen podle studijních výsledků, ale třeba i na základě toho, jak daleko je škola od bydliště. Pokud má například váš syn problémy s chováním, nebylo by dobré, aby kvůli střední škole byl mimo váš dozor na internátu. A pak jsou ve hře samozřejmě ještě vaše finanční možnosti. Vybrat si soukromou střední školu může každý, s největší pravděpodobností se i na vybranou školu může váš potomek dostat přes přijímací zkoušky (přijímací zkoušky na soukromé školy bývají zpravidla výrazněji lehčí, než na školy státní), ale ne každá rodina takovéto studium svého potomka zvládne finančně. Takže je důležité vybírat i podle finančních možností.
V deváté třídě se podávají vždy dvě přihlášky, každý žák se tak hlásí maximálně na dvě střední školy. Pokud se tedy představy vašeho dítěte neshodují s představou vaší, můžete udělat jednoduchý kompromis, Na jednu přihlášku se napíše škola, kterou si vybere dítě, zatímco druhou přihlášku vyplníte vy. Pokud se tedy nejedná o soubor, který se vašemu potomku vyloženě příčí. „Jestli se třeba žákyně rozhoduje, zda půjde na kadeřnici nebo na kosmetičku, a nakonec chce jít přece jen na kadeřnici, protože tam se hlásí i její kamarádka, bylo by dobré, kdybyste na druhou přihlášku pro všechny případy uvedli ještě kosmetičku,“ říká Benda.
Na druhou stranu je ale pravda, že o svém budoucím povolání by měli rozhodovat děti pokud možno samostatně. Úkolem rodičů není vybrat dětem školu, ale poradit a nabídnout další možné alternativy. Jestli ale syn chce jít například na pedagogickou školu, nebraňte mu. I kdyby váš syn chtěl být kadeřníkem, povolte mu to. Mnohdy mají rodiče tendence své nesplněné sny přesouvat na bedra dětí. „Když já byla malá, chtěla jsem být zdravotní sestra, ale tehdy to nešlo kvůli penězům. Ty máš být ráda, že ti to umožníme. Nebuď hloupá a prostě půjdeš na zdrávku,“ nechávají se často slyšet rodiče. Rozmluvy tohoto typu bohužel nejsou v rodinách ojedinělé. Nicméně je to naprosto špatný přístup. Pokud vy jakožto rodiče toužíte po práci ve zdravotnictví, nikde není psáno, že ji bude chtít dělat i vaše dcera.
Základem je, aby se dítě do nové školy a na budoucí profesi těšilo. Nesmí mít pocit nátlaku a toho, že jde na školu kvůli vám, nikoli kvůli sobě.