Maminka.czChování a vztahy

Vychováváme tím, jak se sami chováme

Martina Machová 26.  12.  2014
Řešení výchovných problémů nebere konce? Možná není „zakopaný pes“ v dětech, ale ve vás, v rodičích!

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Třídní schůzky a osobní konzultace s rodiči mých žáků mi mnohdy vyjasní záhady, které ohledně chování dětí řeším týdny a měsíce. Samozřejmě to neplatí vždy stoprocentně, ale někdy je vám při setkání s rodiči během pár okamžiků jasné, proč je Alenka tak neuvěřitelně hašteřivá, Eliška tak vyrovnaná a milá, a proč má Eda v šesti letech čtyřicet kilo.“ říká paní Eva, dlouholetá učitelka z jedné pražské základní školy. A pedagožka Eva má pravdu, už pan profesor Matějíček, jeden z nejuznávanějších českých dětských psychologů říkával, že se s dětmi vychováváme navzájem.

Jsou naše zrcadlo. Bohudík, nebo bohužel?

To, jaké osobnosti z našich „miláčků“ vyrostou, samozřejmě ovlivňuje celá řada faktorů. Přesto nelze popřít, a odborníci to potvrzují, že otisk našeho chování, zvyků (i zlozvyků) ba dokonce i mimiky obličeje a třeba i držení těla se do našich dětí otiskuje doslova jako podrážka do měkké hlíny. Stačí si jen sednout a chvíli své děti pozorovat jak si hrají s jinými dětmi, jak se o cosi pošťuchují se sourozenci, a velmi pravděpodobně v jejich chování a reakcích zahlédneme sebe.

To jak spolu doma navzájem komunikujeme, jak si vycházíme vstříc, nebo se naopak vždy snažíme prosadit svůj názor, jak mluvíme o druhých lidech a jak se k nim (třeba v obchodě, autobuse apod.) chováme, vychovává a utváří i osobnost našich dětí.

Kdo za to může?: Dle matky otec, dle otce matka, podle obou učitelka

Možná jste to již ve svém okolí, nebo dokonce na vlastní kůži zažili; dítko dlouhou dobu „klapalo jako hodinky“, což v očích rodičů potvrzovalo správnost jejich výchovy, najednou se situace z nějakého důvodu obrátila, přišly výchovné problémy a nepříjemné „průšvihy“ v dětských kolektivech a první reakcí vždy perfektních rodičů bylo hledání viníka. Kdo za to může?  Dle matky otec. Dle otce matka. Podle obou učitelka nebo třeba prarodiče, kteří vnouče často hlídají. Ale co se tahle zastavit a popřemýšlet nad tím, zda se sami chováme tak, jak bychom chtěli, aby se chovaly naše děti. Neškodí si ujasnit, co je vlastně cílem našeho výchovného snažení. Chceme, aby byli naši potomci v první řadě poslušní, vždy slušní a úslužní? Nebo je vedeme k tomu, aby s námi ochotně spolupracovali, měli snahu se domlouvat a hledat společná řešení?

Jste pro své děti srozumitelní?

Napadlo vás někdy, že můžete svým „dvojím metrem“ své děti značně dezorientovat? Chcete, aby nemluvily sprostě a byly slušné, ale tatínek mluví jak „dlaždič“ a vy se občas velmi nelichotivě vyjadřujete třeba o sousedce, učitelce či kolegyni? No, doma možná i v takovém případě slušní budou, ale budou se tak chovat i ve vaší nepříjemnosti? Skvělá německá psycholožka českého původu často zdůrazňovala: „Rodiče by měli dodržovat tatáž pravidla, která zavedli pro děti. Ve výchově dětí mělo dbát na to, že vyslovené ano je ano a vyslovené ne je ne, aby se dítě dokázalo orientovat a samo v budoucnosti bylo důsledné a dokázalo jasně vyjádřit svoje pocity, potřeby, požadavky.“

I děti vychovávají své rodiče

Jak často zdůrazňoval i profesor Matějíček, výchova dětí není a nikdy nebude procesem jednostranným! Děti úžasně (někdy „úžasně“) hnětou naši osobnost, čistí zrno od plev, pomáhají nám najít, co je v životě opravdu důležité, přeskupují naše hodnoty – zkrátka nás, jaksi mimochodem, učí a vychovávají. Dávají nám lekce trpělivosti, vytrvalosti, nadhledu a velkorysosti, trénují naši paměť a pomáhají nám objevovat neprobádané kouty naší duše – někdy k naší radosti, jindy k našemu zděšení.

Selháváte? Nejste vždy dobrým příkladem?

To, že nejsme vždy dobrým příkladem, že selháváme a děláme chyby je úplně normální. Koneckonců i to, jak se s tím vypořádáme, děti mnohému naučí. Oblast, kde bychom však selhat neměli, je láska. Bezpodmínečná láska, jež není závislá na tom, co dítě umí, jak je šikovné, jak vypadá apod.  „Bezpodmínečnou lásku ve výchově dítěte můžeme chápat jako světlo, které nás vede. Bez něho se jako rodiče budeme pohybovat v naprosté tmě a nepoznáme, kde jsme a co bychom měli dělat s ohledem na dítě.“ zdůrazňuje ve své půvabné knize „Potřebuji tvou lásku” populární psycholog a autor bestselerů Ross Campbell.

Témata: Výchova, Chování a vztahy, Sam, Jak, Osobní konzultace, Chov, Alenka, Populární psycholog, Zrno, Bezpodmínečná láska, Dětský kolektiv, Dvojí metr, Dobrý příklad

Video