Vyřvat, či nevyřvat? To je to, oč tu běží...

4. 3. 2013 17:30
proč by se mělo miminko nechat vybrečet. Miminka nepláčou jen tak, ale protože mají důvod. Proč mu neumožnit usínat v náručí? Třeba u nás je to tak, že dcerka (nyní 15 měsíců) spinká s námi v posteli. Je to pro ni lepší, cítí blízkost maminky či tatínka a krásně klidně spí. Je to lepší i pro mě, že když chce nakojit, nemusím vůbec vstávat, stačí se otočit a dát jí pít. Večer usne jedině u mého prsu. Nic jiného nezabírá. Ale co, mě to vůbec nevadí, možná mi to i dělá dobře, ten pocit vždyť co jsme začali plánovat mimčo jsem se těšila právě na tyto věci. Jak budu mít své miminko u sebe v posteli, jak ho budu večer voňavé po koupeli kojit a chovat... Užívám si každý takový večer, uteče to jako voda a najednou bude dcera dospělá a bude usínat v náručí svého partnera a né maminky Kolikrát večer, když u mě usne, chovám ji u televize třeba ještě hodinu a užívám si tu roli být maminkou... Nikdy jsem ji nenechávala plakat, vždycky jsem ihned reagovala a také si sousedi nikdy nestěžovali, nikdy dcerka neplakala dýl jak 2 minuty i když měla prdíky, stačilo nahřát plínku a u toho pořád mazlit a povídat, to ji utišilo.
R. 4. 3. 2013 18:42
Myslím, že hodně záleží na dítěti - některé děti jsou od přírody mírné povahy a snad se s nimi i dá domluvit, mám známou, ten její chlapeček je takový neduhý, chudák i hodně pozadu - sice ho nikdy vyřvat nenechávala, ale ten je tak slabý, že i když mu asi vycházela od začátku ve všem vstříc, jsou naprosto bez problémů.....my máme dítě hodně čilé a šikovné, nespavé a aktivní a mám pocit, že jsme se tak strašně moc snažili mít stále spokojené miminko a ve všem mu vyhovět, že se nám to postupně vymklo z rukou. Po necelých dvou letech jsme naprosto vyčerpaní (ale to už jsme byli i loni touhle dobou), malý se snaží všechno si vyřvat, jak není hned podle něj, dělá strašné scény (úplně záměrně - v sekundě se kldině směje), uspáváme dodnes dlouhé hodiny a čsto bez valného úspěchu.......univerzální recept asi neexistuje, každé dítě je jiné, ale nikdo by neměl být úplným otrokem svého dítěte.....
??? 4. 3. 2013 21:19
Internet je plný informací a rad jak se má těhotná žena starat o své nenarozené dítě- dobrou stravou počínaje přes mluvení na "bříško" až po bonding a kojení konče. Zdá se, jakoby všem záleželo na tom, aby byly naše děti šťastné. Když, ale potkávám matky, které drží v náručí brekem rudého kojence a hrubým hlasem mu " vyhrožují že mu dají na prdel, když se neutiší" tak se ptám, kam zmizelo to všeobecné těhotenské nadšení a těšení se na miminko? S uspáváním je to podobné. Jsem matka dvojčat a věřte, že mnohokrát za den mám pocit, že už vyčerpáním padnu. Nikdy jsem ovšem nenechala své děti plakat. Usínají se mnou a když v noci zapláčou okamžitě je utěším v náručí. Tak dlouho jak potřebují. Jsem přesvědčena, že to, co do dětí vložím se mi vrátí. Snažím se jim dát tolik lásky a empatie, kolik je možné a když je nemohu ukonejšit, jsem alespoň s nimi.Článek to říká jasně a každá maminka by se nad tím měla zamyslet- dítě brečí, protože má důvod a když je na to samo- jednou sice přestane, vyčerpáním třeba i usne- ale co se v něm "uloží" za zprávu do života ....?
Quinn7 4. 3. 2013 22:04
Pro anonym: To je krásné, že se tak hezky staráte o dcerku, pokud se rychle utiší a vám to nevadí tak je vše v pořádku. Ale i ostatní mají pravdu, není dobré být otroky svých dětí, asi také není řešení hned ho utišovat při každém prdíku doslova , na chvilku mimčo nechat vybrečet je asi v pořádku, ale kdyby brečelo několik hodin v kuse to bych asi s nervama nezvládla.
Elee 5. 3. 2013 08:32
Nikdy jsem dceru nenechávala vyplakat, vždy jsem jí byla nablízku, když potřebovala. A rozhodně nejsem jejím otrokem, ač s námi do dvou let spala v posteli, kojila se dle libosti. A teď rozhodně nemám žádného mamánka, který by se ustrašeně držel mojí sukně. Dcera je samostatná, dokáže říct, že se jí něco nelíbí. A pokud je miminko hodně náročné na blízkost doporučuju vyzkoušet šátek či ergonomické nosítko - dítě je s rodičem, cítí jeho blízkost, účastní se všeho dění a když je pak unavené zavrtá si hlavičku k mámě a spokojeně usne a zaspí i třeba dělostřelbu (vyzkoušeno). Navíc je možné se s dítětem v šátku věnovat i běžným aktivitám v domácnosti (vaření, mytí nádobí atd.). Jo jsou ty první roky náročné, ale utečou příliš rychle a pak se na ně s láskou vzpomíná...
??? 5. 3. 2013 18:30
Na své dítě jsem se vždy těšila, vytouženou holčičku mám taky. Ale i v těhotenství jsem věděla naprosto přesně čím se nechci stát - matkou otrokyní co jí její vlastní dítě nepustí ani na záchod, co jí bude "skákat" po hlavě a vyvádět...Jsem zásadová a neslevuju. Asi jsem měla štěstí, že dcerka se vyvedla dle představ, hodné a klidné miminko, co od půl roka spí celou noc a nikdy moc nevyžadovala pozornostTaky jsem se řídila podle toho co nám říkaly v porodnici, pro základ spokojeného miminka, je hlavně spokojená maminka, takže pokud potřebujete na záchod, umýt se, vykoupat se, tak běžte, to miminko to bez vás chvíli vydrží a taky že ano, i když si chvíli popláče.Taky jsem zásadová na to, aby s náma dcerka nespala v ložnici, neříkám že nebylo pár nocí kdy s námy spala, když byla třeba nemocná, nebo měla problém se spaním, ale i tak jsem se vždy snažila po jejím usnutí u nás přesunout zpět do jejího pokoje. S usínáním v postýlce v jjeím pokoji kolem 2 let nastal pak taky problém a nastoupilo to nechat vybrečet, trvalo to možná tak týden, než se to zlomilo. Dnes jsou dcerce 4 roky, až nyní jí nstalo trochu obdoví vzdoru, ale oproti jiným dětem je to pořád andílek a jak jako miminko se nechtěla vůbec konejšit, tak ted se spolu rádi pomazlíme ale jakmile na ní přijde zlobení a vztekání, nechám jí v pokoji at se vzteká a vybrečí, pak sama přijde a udělá to co má
. 5. 3. 2013 20:51
Tak já jsem zrovna ta co syna měla v ložnici, po šíleném blinkání i v posteli :) , takže moc neplakal jen při bolestech bříška a tak ......... asi něco málo po jeho prvním roce ho uspávám v pokojíčku, spinká někdy sám do rána a nebo prostě nad ránem příjde k nám nevadí mi to. Horší pro mě je, že začal dělat scény při nákupu začne plakat a lehat si na zem a to mu většinu věcí neodpíráme přesto to zaačal dělat na to jsem už rezignovala a nechám ho ležet na zemi ať se vyřve je to pro mě psycho, ale když se ho snažím usměrnit je ještě vzteklejší..lidi po mě koukají jako po maceše, ale přece mu neustoupím jen pro to, že lidi koukají. Po chvíli se uklidní a v pohodě nebo objeví něco nového a začne to znova....doufám, že toto období vzdoru brzy přejde :)
??? 6. 3. 2013 09:33
Dokud budou matky, které si myslí, že je lepší nechat své děti plakat, nechat je samotné se svým trápením, nechat je vyřvat až se uklidní, do té doby budou domovy důchodců plné opuštěných osamnělých babiček a čekárny psychologů a psychiatrů plné lidí s úzkostmi a depresemi. Směle matky do toho! Čím více budete kašlat na potřeby svých děti teď, tím víc ony budou kašlat na ty vaše potom.
marunka 11. 3. 2013 15:46
Já svou dceru (7 měs) řvát nenechám. Většinou ji ukládám spící, ale když se probere, tak ji konejším. Milým hlasem jí říkakám, že všichni už spinkají (táta, děda, babička) a protože je noc, tak půjdeme taky spinkat nebo pohádku. Usmívá se a mžourá očičkama. Když se začne cukat, tak jí jemně přidržím ručičky a paží nožičky, to ji taky zklidní. A když začne zívat, je vyhráno - pohladím ji a ona schoulí obličej do mé dlaně a spokojeně usne. A když neusne hned ani po tomhle všem, tak jí pohladím, řeknu Spinkej miláčku, světlo nechám rozsvíceno na minimum a odcházím. Pak poslochám, když je klid, jdu se podívat po 5-10 min, když nespí, je většinou už zklidněná a opakuju postup. Za 5 min už většinou spí. Když ne, tak znovu. Nic míň pro svoje srdíčko nemůžu udělat. Není to otročina, je to péče a láska Ale když pláče, jdu hned za ní, už ve dveřích volám její jméno a ujišťuju ji, že maminka je tady. Nikdy nevíte, co se tomu drobečkovi honí hlavou, co se jí nelíbí, nebo se jen bojí, když se probudí ve tmě. Když je nejhůž, tak pohoupeme a utřeme slzičky. Je krásný, jak se zklidní a schoulí se k mámě s absolutní důvěrou. Když byla malinká, tak jsem ji houpala, dala hlavičku na srdíčko a zpívala jí Máš má ovečko dávno spát.
16. 4. 2013 14:14
Podle knížky A dost! Francouzské děti nedělají scény, by dítě ani nemělo mít důvod řvát, natož pak aby řvalo Ovšem když už se to stane, je to prý hrozně individuální.... někdy dítě nechte řvát a jindy zase ne - jde o porozumění matky Jinak ta knížka radí i v jiných výchovných otázkách - učí nás vychovávat děti po francozsku. Ten způsob jsem si moc oblíbila a tu knížku taky, doporučuju
19. 4. 2013 13:20
ja jsem zjistila, ze moje deti plakaly vzdy kdyz jim neco bylo. Zase ale nejśem takova matka ze bych hned utikala kdyz trosku zaplace. at si place, ale muze i chvilicku pockat. Zase bych nenechala plakat dite dlouho, vzdycky po chvilce zkontroluju jestlu mu neco neni. Jednou syn neskutecne rval cestou na dovolenou a uz jsem vazne nevedely co s nim delat. Az jsem ho rozbalili a zjistily ze ma zapareny zadecek. To uz mu pomohol jedine Nurofen od boelsti jinak bychom asi cestou ohluchly.
11

Video