reklama

Vysnila jsem si andílka, ale narodil se mi buřtíček...

„Bože, ta je ošklivá!“ byla první myšlenka, která mi proběhla hlavou, když jsem ji poprvé uviděla.

Paní Z. K. nám dala nahlédnout do svého rozbouřeného nitra, i když prý dopředu tuší, že ji mnohé čtenářky odsoudí. I ona sama přiznává, že jí myšlenky, které se jí po porodu její dcerky honily hlavou, zahanbily, vyděsily a zároveň si nepřestávala klást otázku, zda se vyrovná s tím, že její vytoužené děťátko je úplně jiné, než si vysnila. Možná, že není v podobném vnitřním napětí, pochybách a nejistotě sama… Možná tyto pocity znají a zažívají i některé další novopečené maminky.

Vysnila jsem si andílka

„Na miminko jsem čekala takřka 2 roky. Nakonec se vše díky hormonální léčbě podařilo! Měla jsem obrovskou radost a strašně jsem se těšila. Byli jsme finančně zajištění, měli vlastní krásný byt bez hypotéky – vše se zdálo být naprosto idylické. Často jsem si v těhotenství představovala, co všechno budu s miminkem na mateřské podnikat, kam vyrazíme na dovolenou, jak budeme chodit plavat, cvičit apod. Vlastně jsem ani netušila, že jsem si v rámci svého snění vybájila krásnou okatou holčičku s dlouhými řasami a hustými vlásky, neustále usměvavou či spokojeně spící.

Navíc jsme přesně takovou princezničku měli v rodině; prvorozená dcerka mého bratra měla všechny atributy ideálního dítěte. Maličká neteřinka vypadla z oka mému bratrovi, mně i našim rodičům. V naší rodině máme velmi výrazné rysy, které si předáváme z generací na generaci. Maminka i otec jsou stejné typy; vysocí  modroocí Vikingové, s hustými světlými vlasy, bílými rovnými zuby a pletí, která se opaluje dohněda. Můj andílek vypadal v mých snech také tak.“

Je ošklivá! I ostatní to říkají!

„Místo okatého andílka se mi narodil úplně lysý, rudý a čtyři a půl kila těžký buřtíček. Holčička měla nápadně velký nos, maličká očka a dvojitou bradou. Můj hřmotný anděl měl navíc na novorozence neuvěřitelně pronikavý hlas, kterým mě už v porodnici obšťastňoval od rána do večera a od večera do rána. Sestry mě litovaly a dokonce odněkud z kumbálu dovezly starý extra odpružený kočárek, ve kterém byla moje holčička ochotná 20 minut spát.

Sonička vypadala vedle ostatních tříkilových novorozenců zvláštně, navíc byla spíš široká, než dlouhá. Prostě se mi vůbec nelíbila. Naneštěstí jsem si ještě naprosto nechtěně vyslechla tichý hovor na sesterně, kdy si o vizáži mé holčičky špitaly sestry. Komentáře nebyly nijak ironické, nebo snad cíleně zlé, jen si prostě povídaly o tom, po kom Soňa je. Maminka je prý krásná, babička i děda pohlední, jedna druhé se ptaly, zda už někdo viděl tatínka… Nechtěně vyslechnutý dialog mě utvrdil v tom, že nejsem přehnaně kritická – Soňa je zkrátka ošklivé miminko!“

Po dvou měsících jsem si stále nezvykla

„Už je to dva měsíce a Sonička se nijak nemění. Je stále větší a hlasitější a velmi dobře přibývá. Není divu, buď se kojí, nebo křičí. Spát ji uvidíte málokdy. Jinak je ale naprosto zdravá. Neustálý křik, který barví její obličejíček do ruda a zvýrazňuje velký nos a malá očka, je pro všechny velmi vyčerpávající.

Ano, vím, od natěšené prvorodičky to zní podivně, možná odpudivě, až rouhavě – ale jak mám zavřít oči před realitou? Vím, že je chyba ve mně, že se stále nedokážu vyrovnat s tím, že v kočárku nevozím blonďatého a usměvavého andílka.“

U táty Soňa nepláče, může za to má skrytá hořkost?

„V hloubi srdce jsem velmi pyšná na mého muže, jehož chování a ničím nepodmíněná láska k Soně mě zahanbují. On Soničky zjev vůbec neřeší, prý si máme já i moje matka udělat uzel na jazyku a koukat na holčičku srdcem. Prý budeme ještě koukat, jak se z ošklivého káčátka vyklube krásná labuť. A jestli ne, tak co? Pro něj je Sonička nešmrncovnější ženská pod sluncem!

Nikdy jsem se nezabývala psychologií nebo nějakým duchovnem, ale všimla jsem si, že když dcerku chová či koupe manžel, vrní Soňa blahem a nekřičí. Manželova úžasná babička, rázná a vitální osmdesátiletá dáma, si toho všimla už dva týdny po porodu! Řekla tehdy, že ze mě holčička vše cítí. Prý mužů děkovat pánubohu, že vůbec kojím a že ze mě není holka nemocná. A tak čekám, že se něco ve mně změní.

Snažím se na Soňu koukat jinak, mám ji ráda, opravdu moc ráda, ale stále vidím ošklivé miminko. Moje psycholožka mi řekla, že jsem podlehla epidemii moderní doby a přijala krásu za hodnotu, která má mnohem větší cenu, než jaká je skutečnost. Prý se na mne podepsala i perfekcionistická výchova mé maminky – budu na sobě muset hodně pracovat. Nechci Soničku zraňovat a předávat jí tak svojí hořkost.“

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve si v práci potřebujete trochu zanalyzovat vztahy a funkci trhu. Skrze Lunu se pohybujete v návalu různých pocitů, což však…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama