Z deníčku (téměř) samostatného batolete

Ahoj! Jmenuji se Tomášek a tohle je můj soukromý zápisník, do kterého si zaznamenávám své pokroky, ale i prohry. Dám vám teď do něj krátce nahlédnout, abyste věděla, že být malý není vždycky procházka růžovou zahradou.

Pondělí

Naučit se chodit na nočník je opravdová výzva. Už hezkou řádku dní mě maminka dávala v určitých intervalech na onu modrou plastovou vymoženost se žlutou kačenkou. Používala všechny možné finty, aby mě na ní udržela. Upřímně jsem nechápal, k čemu je to dobré. Jelikož jsem jí chtěl udělat radost, chvilinku jsem tam tedy poslušně vydržel. Protože mě ale nečinné vysedávání nebaví, sebral jsem se a s tepláky u kotníků si šel raději hrát se stavebnicí nebo s autíčkem. Většinou to končilo stejně: sotva jsem si k vyhlédnutému pokladu přidřepl, měl jsem mokré nohy i oblečení. Maminka pak byla smutná, neboť mě musela převléknout. Zase! Večer si stěžovala tatínkovi, že neví, co si má se mnou počít. Bylo mi z toho ouvej, ale po pravdě jsem nevěděl, jak s tím mamce pomoci.

A pak jednoho krásného dne přišla s nápadem, který jí poradila zkušenější kamarádka: donesla sadu těch nejhezčích samolepek, jaké jsem kdy viděl. Když se mi podaří udělat bobek nebo se vyčurat do nočníku, nalepíme spolu jeden obrázek na jeho okraj. Pokud nedoběhnu včas, zase ho sundáme. Samozřejmě jsem chtěl mít hrníček hezky ozdobený, tak jsem si dával záležet. Vidina dalšího báječného přírůstku pro mě byla natolik silná, že jsem si na něj kolikrát poctivě sedal i tehdy, když jsem neměl nutkání na potřebu. Aspoň jsem ukázal, jak moc se ho snažím získat! Brzy se ze mě a z nočníčku stala nerozlučná dvojka!

ČTĚTE TAKÉ: Šílené zdrobněliny aneb Nekažte mému dítětí jméno!

Úterý

Maminka mi pod prostěradlo dala nepromokavou vložku, kdyby se mi prý stala „nehoda“. Ale jak jí mám zabránit, mi už nevysvětlila.
Co čert nechtěl, přesně tenhle problém jsem řešil hned týž večer.
Vzbudil jsem se a cítil, že se mi chce na malou. Jenomže jak to provést? Volat maminku, aby mi podala nočník, mi přišlo pod mou úroveň. Dlouhé ruce jako opičák, abych na něj dosáhl, čapnul ho, posunul si ho podél šprušlí nahoru a přendal si ho k sobě na matraci, taky nemám. Šlo o textil! Zbývalo jediné řešení: překonat postranici jiným způsobem. Stoupl jsem si těsně k ní, pořádně se jí chytil, přehodil opatrně jednu nohu, druhou a ladně jsem přistál na zemi. Á, konečně úleva!

Chtěl jsem se rodičům pochlubit, jak jsem se o sebe dokázal postarat úplně sám, a tak jsem se je vydal hledat do útrob domu. Avšak srazil jsem se s nimi hned na prahu pokoje. Nejspíš mě zase měli napíchnutého přes elektronickou chůvičku a šli se podívat, co to vedle provádím. Nepokrytě žasli, kde jsem se tam vzal. I ukázal jsem jim svůj zlepšovák. Hned ráno pak tatínek za mé asistence slavnostně odmontoval bočnici, abych se při svých toulkách nezabil. Tak teď ležím ve své postýlce bez příček a vychutnávám si další zlom ve svém krátkém životě.

Středa

Míša, hnědý, plyšový medvídek s elegantním fialovým motýlkem pod krkem, je můj věrný kamarád. Dostal jsem ho od babičky, když jsem se narodil. Od té doby se ode mě nehnul. Bylo to na něm už kapánek znát: čumáček měl celý ohmataný, jedna ručička visela na pár nitkách, v kožíšku mu probleskovaly lysiny. Ale já bych ho nedal ani za modré z nebe. Jen jednou jedenkrát jsem o něj málem přišel. Vidím to jako dnes: nejspíš mi omylem vypadl z kočárku někde na vycházce a já to zjistil, až když už jsme byli s maminkou dávno doma. Usedavě jsem kvůli tomu plakal.

Nebyl jsem vůbec k utišení. Nakonec maminka zavolala babičce, vylíčila jí naše trápení a zeptala se, jestli k ní náhodou Míša nezabloudil. Babička slíbila, že se po něm podívá. A skutečně – za týden mi ho přivezla! Vypadal sice maličko jinak, ručičky a kožíšek měl v pořádku, čumáček nablýskaný, ale babička mi vysvětlila, že když se plahočil tím světem, zastavil se i v opravně pro medvídky, aby se dal trochu dohromady. Měl jsem ohromnou radost!

Čtvrtek

Kromě Míši mám i další kamarády. Zrovna dneska k nám přijela na návštěvu teta s o rok starší holčičkou, než jsem já. Jmenuje se Adinka a mám ji docela rád. Aspoň do momentu, než mi začne brát hračky. Pořád dokola jí říkám, že se na ně smí zpovzdálí dívat, ale půjčovat si je? To ne! Ale je to, jako bych hrách na stěnu házel!
Vždycky mi je musí osahat! Jakmile je vidím v těch jejích buclatých ručkách, neznám bratra! Neudržím se a mydlím ji hlava nehlava, dokud je nepustí! Áďa pak utíká s brekem za svou maminkou a žaluje, že jsem na ni ošklivý. Vzápětí se objeví teta v dětském pokojíku a jemně mi domlouvá. Snažím se jí vysvětlit situaci: prostě se mi nelíbí, když si s mými věcmi hraje někdo jiný. Chvíli na mě kouká, jako by mi nerozuměla ani slovo. Trpělivě to celé zopakuji.

Žádná odezva. Asi by si měla pořídit naslouchátko či co. Zavolá si na pomoc mou maminku, prý už asi vyšla ze cviku a potřebuje tlumočit. Konečně máme všichni jasno. Vždyť to povídám celou dobu: „Nemam hat, kys si neko haje s mymi ecmi.“

Pátek

Milý deníčku, vůbec ty dospěláky nechápu! Pořád chtějí, abych se rozvíjel, a když na sobě pracuji, brání mi v rozletu! Maloval jsem si v obýváku na papír. Maminka mě chválila a obrázky po zaschnutí přicvakla magnetem na ledničku. Usoudil jsem, že bych si mohl troufnout i na něco víc. A tak jsem si pomatlal pacičky barvou a obtiskl je na tu fádní bílou stěnu pokoje. Moc se mi to povedlo!

Jasně tam bylo vidět všech deset prstíčků i náznaky dlaní. Avšak maminka nejásala! Naopak mi vyčinila! Jsem nedoceněný umělec a absolutně netuším, jak se s tím vyrovnám! I psát o tom mě bolí! Asi si skočím ven zaběhat, abych se z toho zklamání dostal. Kdoví, jestli ještě někdy vezmu štětec do ruky!

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci