Maminka.czPěstounská péče

Z režisérky profesionální pěstounkou. Náručí Lenky Cingrošové prošlo už 5 dětí

redakce 25.  7.  2017
Lenka bývala režisérka několika úspěšných seriálů ČT, dnes je spolu s manželem profesionální pěstounkou. Proč pověsila kariéru v mediální branži na hřebík a pustila se do péče o opuštěné děti?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Pracovala jsem skoro třicet let v České televizi. Jako režisérka jsem se věnovala zejména dokumentárním filmům se sociální tématikou. V té době jsem působila v pořadu Sama doma, vznikalo mnoho různých cyklů jako například Osudy slavných, cyklus Klíč, dokument Kde peníze pomáhají. Mapovala jsem neziskové organizace v projektu Pomozte dětem.

Natáčeli jsme v dětských domovech, Domech na půli cesty, v chráněných pracovištích, a tak jsem měla možnost do problematiky ohrožených dětí detailně nahlédnout. Měla jsem pocit, že v ČR všichni pomáhají. Působí zde stovky organizací a tisíce lidí, kteří nadšeně pomáhají všem těmto dětem. Ale na druhou stranu jsem vnímala jako začarovaný kruh to, že děti, které vyjdou z dětských domovů, neumí až na výjimky začít reálný život správně.

Ptejte se Jaroslavy Málikové, předsedkyně organizace Rozum a cit, na vše, co vás zajímá o pěstounské péči.

Rozpadávají se jim rodiny, stávají se závislými na drogách či alkoholu. Přemýšlela jsem, jak se to dělalo v dřívějších dobách. Dříve se starali o děti bez rodičů známí, sousedi, pěstouni… A to byla pro mě příležitost pro změnu, o které jsem již delší dobu přemýšlela. Před čtyřmi lety jsem se rozhodla přejít od teorie k praxi, ukončila jsem svoji televizní kariéru a rozhodla se být pěstounkou na přechodnou dobu.

Dokud ještě máme sílu…

Protože už nám je s manželem přes padesát, rozhodli jsme se pro krátkodobou péči, dokud na to máme síly a prostor. Máme vlastního dospělého syna, který už dlouho nežije s námi, a vnoučata nejsou v dohlednu. Máme veliký byt, jsme zajištění a zdraví, takže můžeme věnovat své síly dětem, které nemají rodiče a lásku.

Oslovila jsem proto OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), propojila se s organizací Dobrá rodina a absolvovala školení pro pěstouny. Současně jsem začala pracovat jako chůva, abych si ověřila své fyzické i psychické schopnosti. Bylo to krásné a potvrdilo mi to, že mě ta práce naplňuje.

Po roce jsem byla vyškolená, schválená a mohla jsem začít. Od té doby třetím rokem aktivně pěstujeme děti. Za tu dobu jsme měli 4 přijetí – 4 různé příběhy. Z toho jedna dvojčátka, takže celkem pět dětí prošlo naší náručí.

„Kojencům a batolatům v ústavu nic nechybí.“ Opravdu? Jaká je skutečnost?

Odkud může děťátko přijít?

My jsme zažili tři různé způsoby. Jenom dvě děti jsme si vyzvedávali v porodnici, což je ideální. Zavolali nám z OSPOD, že si máme další den dítě vyzvednout.

V takovém případě musí proběhnout tzv. rychlé předběžné opatření od soudu (soud musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání), na základě kterého smí být dítě předáno přechodnému pěstounovi. Další možností jsou kojenecké ústavy. Ty umí přijmout dítě i s maminkou, pokud je například závislá na alkoholu či drogách.

Musí nastoupit na detox a léčení, ale stará se přitom střídavě se sestřičkami o děťátko. Díky tomu se nepřetrhne pouto matky s dítětem. Bohužel často řeknou maminky v porodnici, že chtějí i s dítětem do kojeneckého ústavu, ale pak je tam opustí a dítě zůstane samo.

V takovém případě dává OSPOD opět podnět k umístění dítěte do PPPD (pěstounské péče na přechodnou dobu) a to byl druhý způsob, jak jsme přišli k miminku. Třetí případ byl nejdramatičtější, odebrání dítěte se odehrálo o půlnoci za účasti policie.

Tehdy se v té domácnosti odehrálo nějaké drama. Dítě bylo odvezeno do Klokánku. Protože v noci od soudu neseženete rychlé předběžné opatření, odvezli dítě tam a my jsme si ho druhý den vyzvedli.

Rodina adoptovala během jednoho dne čtyři děti

Dítě na 18 dní

Krásný, i když netypický, je příběh o tom, jak může také v praxi fungovat přechodné pěstounství. Maminka cizinka se objevila v prekérní situaci, potřebovala pomoci, aby se vrátila i s miminkem z porodnice zpět do své země. Bohužel neměla žádné prostředky.

Dítě jsme si proto převzali do přechodné péče, jiné organizace zatím pomohly v hmotné nouzi. Než si maminka vše vyřídila, o dítě jsme se starali 18 dní a za dalších 14 dní mohla i s miminkem odcestovat domů. Tomu říkám krásný příklad té přímé péče – změkčení nějaké krizové situace, která se přihodila, a dítě nemuselo trpět.

Jak dát svému životu nový smysl? Staňte se matkou – pěstounkou

Dvojčátka z kojeňáku

Tehdy nám zavolali z OSPOD, abychom se postarali o dvojčata. Ale jelikož maminka projevila zájem o ně pečovat, nakonec jsme si je nevyzvedli. Později se ovšem ukázalo, že toho není schopná, z kojeneckého ústavu odešla a děti zůstaly samy.

Zde jsme viděli ten rozdíl mezi tím, když byly děti v ústavu a pak u nás. Ale smekám před sestřičkami, které o děti pečují. Vím, že dělají svoji práci zodpovědně a na maximum, ale prostě ze své podstaty není možné, aby jedna žena pečovala o šest nemluvňat.

Na to navazuje druhá věc. Kromě citové deprivace přichází v kojeneckých ústavech tzv. sociální deprivace, která nadělá v dítěti pořádnou paseku.

Vnímat své potřeby

Děti, které ještě neumí chodit, se v kojeneckém ústavu nedostanou ven – sestřička prostě nemůže jít se šesti dětmi v kočárku na procházku. Znají jen tu jednu místnost, maximálně s nimi sestřičky chodí po pokoji nebo do sesterny. Když je hezky, dají děti v kočárku na terasu, kde ale vidí jen oblohu. Na pokojích je puštěné pořád rádio a vidí stejné hračky.

Děti jdou jíst, protože se v danou hodinu jí, jdou se koupat ve čtyři hodiny, i když třeba zrovna spí. Děti se nenaučí vnímat potřeby svého těla, ale vím, že v ústavech to jinak nejde. Když mají nějakou potřebu, začnou plakat, ale sestřičky nemohou uspokojit tu potřebu hned a u každého.

Klepněte pro větší obrázek

Děti to pak vzdají, protože vědí, že se pláčem ničeho nedovolají. Je to velmi zvláštní a nepřirozené, že tam skoro žádné dítě nepláče. Proto jsme se my doma radovali, když nám dvojčátka začala plakat.

Když jsme si děti přivezli domů, fascinovaně koukaly na všechno a vše je děsilo – kýchla jsem, bouchl příbor, pustili jsme vysavač…děti byly vyděšené a hned plakaly. Také můj muž byl pro ně velká atrakce, protože o muže v kojeneckém ústavu prakticky nezavadíte. Byly vyděšené z dopravních prostředků, takže jsme s nimi jezdili, aby si zvykly na hluk města atd.

Brala jsem si je s sebou do kuchyně, aby cítily různé vůně. Znám případ dívky v adoptivní rodině, která se jednou v noci probudila a stála úzkostně u postele náhradních rodičů. Byla v šoku z toho, že rodiče spí. Ona myslela, že dospělí nikdy nespí. To je jen malý vzorek toho, v jakém vakuu děti v ústavu žijí a jaký šok potom přijde, když se ocitnou v reálném životě.

Klepněte pro větší obrázek

Pomoc při odevzdání dítěte

Je potřeba si uvědomit, že pěstounské rodiny potřebují celou škálu podpůrných služeb, jako jsou vzdělávání, podpora kontaktu dítěte s jeho biologickou rodinou, psychologické nebo terapeutické služby. To vše poskytují pěstounským rodinám podpůrné organizace.

Více než šedesát těchto organizací zastřešuje Asociace Dítě a Rodina, u které jsem zrovna nedávno absolvovala seminář pojednávající o ztrátě – a tu děti prožívají i při přechodu od pěstouna k rodině. Jedná se vlastně už o druhou ztrátu blízké osoby. Paní psycholožka mi potvrdila správnost toho, že nás děti vídají, i když už mají náhradní rodinu.

Klepněte pro větší obrázek

Dokáží totiž dobře rozlišit svou novou rodinu od nás pěstounů. Ačkoliv nás mají stále moc rádi, jsme pro ně už spíš teta a strejda. Pokud by došlo k náhlému přerušení kontaktu, byla by to pro dítě ztráta jako při úmrtí.

Mnoho kritiků přechodného pěstounství namítá, že děti prožívají trauma při předávání dlouhodobým pěstounům nebo osvojitelům. Avšak toto překlopení se dá udělat postupně a nenásilně. Nový rodič přebírá nejprve to hezké, jako je krmení, mazlení, hry, a my děláme ty nepopulární činnosti, jako je natahování svetru přes hlavu nebo šťourání v uších.

Vytváříme tak postupně sympatie k budoucím rodičům a pouto tam vzniká postupně. Bohužel skutečností je, že kvůli průtahům soudu se často vztah mezi dvěma rodinami natahuje a dítě pendluje sem a tam. Snem každého pěstouna je, aby soud do týdne rozhodl a vydal předběžné opatření. Sama jako pěstounka také zastávám názor, že by toto přechodné pěstounství mělo trvat co nejkratší dobu.

Video: Hasič adoptoval dcerku, kterou odrodil při zásahu

Adopce jako cesta k vlastnímu početí aneb Ach ta psychika
Lucie Benešová: „Adopce Sáry bylo to nejlepší rozhodnutí“
Galerie: Dokonalou Beyoncé s dvojčaty napodobují utahaní rodiče. Potrháte se smíchy
Témata: Časopis Maminka, Adopce, Pes, Pěstounská péče, režisér, režisérka, Dlouhá doba, Nový smysl, Mazlení, Druhý věc, Prekérní situace, Blízká osoba, Pěstounka, Dospělí, Reálný život, Šťáva, Dítě a Rodina, Pěstoun, Česká televize, Hluk, Krásný, Hmotná nouze, Policie, Citová deprivace, Pěstounská rodina