Maminka.czDěti a mateřství

Za tohle všechno se vaše děti mohou stydět. Pomozte jim!

Ivanna Benešová 16.  2.  2011
Za tohle všechno se vaše děti mohou stydět. Pomozte jim!
Smradlavá svačina? Pár kilo navíc, která vám hned zařídí přezdívku „slone“ nebo „knedlíku“? Starostlivost rodičů, která z vás rázem udělá nesamostatnou slepici? Anebo třeba svetr od babičky, který vypadá jako z minulého století? To vše se může velmi snadno stát terčem kritiky vrstevníků vašich dětí. Jak ale nepříjemnému pocitu studu zabránit? Především mějte oči otevřené a všímejte si drobností!

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Každý to jistě někdy zažil. Jistě i vy si vzpomenete na několik situací, kdy jsem byla terčem posměchu celé třídě. Ať už to bylo kvůli roztržené sukni nebo třeba pro nepovedený (nebo nedoceněný) nový účes. Tyto situace nejsou nikomu příjemné. Ani vašim dětem. A právě proto je dobré jim předcházet, a vaše děti zbytečnému posměchu nevystavovat. Jakmile zjistíte, že se vaše dítko za něco zřejmě stydí, pokuste se daný problém odstranit.

Z třídního tlusťocha profi kuchař

Když mi bylo asi dvanáct let, měl jsem trochu silnější postavu, než moji spolužáci. Nikdy jsem sice neměl problém s tím, mít okolo sebe partu kamarádů, kteří se se mnou rádi bavili. Dlouho jsem býval bavič třídy. Jenže když jsem s příchodem puberty začal nabírat kilogramy, kamarádů najednou ubývalo. A nejen to! Postupem času se začali odvracet zády a posmívat se mi, že jsem prý „knedlík“ nebo „slon“. To proto, že se někde dozvěděli, že moje maminka vaří doma většinou právě jídla s knedlíky. Hodně jsem si kvůli tomu vytrpěl, ve škole jsem pak zásadně vyhazoval svačiny a před nikým nejedl. Doma jsem si ale vždy s chutí dal, protože to bylo jediné místo, kde byl na jídlo klid, a nikdo si ze mě neutahoval. A maminka byla ráda, že mi chutná,“ vypráví dnes třicetiletý Tomáš.

Jeho příběh měl ale zajímavé pokračování, neboť jeho láska k jídlu postupně vedla k tomu, že se naučil vařit, později nastoupil na hotelovou školu a dnes ho jeho povolání slušně živí. A navíc, při pohledu na jeho postavu, zřejmě neuvěříte, že míval kdysi pár kilo navíc. Dnes je totiž štíhlé sportovní postavy. „Začal jsem pak cvičit a kila šla sama dolů,“ dodává Tomáš. Je to ovšem přímo učebnicový příklad toho, že ne všechno, co v období puberty vypadá jako uzavřená záležitost, tak musí být pořád.

S nadváhou vašich ratolestí je ale i přesto dobré něco dělat již od začátků. Jakmile zjistíte, že se váš potomek nezdravě kulatí, začněte vymýšlet sportovní aktivity. Přihlaste dítě do sportovních kroužků, berte ho na výlety na kole, choďte do bazénu nebo ho třeba naučte jezdit na snowboardu. Kdyby to samé udělali Tomášovi rodiče, začal by sportovat dříve a jeho postava by mohla být i po celé dětství a období puberty štíhlá. A nemusel by si tak zažít nepříjemné poznámky od spolužáků.

S holou hlavou utekl ze školy

Podobně nepříjemný zážitek může vyprávět i Tomášův spolužák ze základní školy, dnes vystudovaný inženýr Jirka. Ted totiž přišel jednou do školy se zcela holou hlavou, takříkajíc „do plešata“.„Já ten účes strašně chtěl. Plánoval jsem si, jak překvapím spolužáky a jak budu ve třídě za hvězdu. Dlouho jsem kvůli té holé hlavě musel rodiče přemlouvat. A když to vyšlo, a já poprvé vyrazil do školy bez vlasů, hned mě přešla radost. Všichni se mi posmívali, bylo to k nevydržení. Chtěl jsem sedět tedy ve třídě v čepici, ale učitel mi to zakázal. Tak jsem se o přestávce sbalil a odešel ze školy domů,“ popisuje zážitek Jirka. A dodává, že za odchod ze školy dostal tehdy dokonce napomenutí třídního učitele za hrubé porušení školního řádu. Dnes už zase chodí s vlasy, a jak sám říká, dohola už nikdy nepůjde. „Dokud mi to nevypadá, tak tam něco mít určitě budu,“ dodává s humorem.

Podobný problém ale nemusí nutně nastat jen s holou hlavou. Pokud své dítě nutíte z nějakého důvodu, aby nosilo účes, kterému se samo vehementně brání, pak to raději vzdejte. Je sice pochopitelné, že každá maminka chce, aby její holčička měla krásné dlouhé copánky, ale pokud vás dcera několikrát prosila, zda byste jí nenechala raději jiný účes, bylo by dobré jejímu přání vyhovět. Nikdy totiž nevíte, kolik spolužáků jí za copánky tahá, nebo se jí kvůli „indiánskému“ účesu smějí. U dětí totiž platí, že o svých mindrákách a o tom, jak se jim jiní posmívají, zpravidla před rodiči mlčí. Stydí se za to totiž. A proto je nesmírně důležité, abyste jako rodič, byla k dětem otevřená a nebránila rozvoji jejich osobnímu módnímu stylu.

Podobně je tomu i s oblečením. Jestliže se vaše dítě brání nosit danou věc, nenuťte ho. Nikdy totiž nevíte, co všechno si na adresu například pleteného svetru od babičky, dokážou vrstevníci vašemu potomkovi vyčítat. Proto platí jednoduché heslo: módní styl nechte na vašich dětech, ať si ho utváří samy.

Čtěte také: Do jaké míry mám právo mluvit svým dětem do módního stylu?

Vaše starostlivost může být i na škodu

Velmi často vaše děti trpí i díky vám. Bohužel, je tomu tak. Čím více se staráte, tím více to může být na škodu. To samozřejmě neznamená, že byste na své potomky měla takříkajíc kašlat, ale spíše nebýt přehnaně starostlivá. Opravdu není nutné, abyste děti denně doprovázela do školy a ze školy. Jistě zvládnou cestu i samy, případně s kamarády.

Pokud nemáte problémové dítě anebo ve vašem okolí zrovna neřádí násilník či pedofil, nebojte se dopřát trochu volnosti vašim potomkům. Do života jim stejně volnost budete muset dát. A pokud chcete, aby z nich jednou byli dospělí samostatní tvorové, nic jiného vám stejně nezbyde.

Témata: Děti, Nepříjemný zážitek, Vaš, Učebnicový příklad, Napomenutí, Školní řád, Tlusťoch, Násilník, Hrubé porušení, Třídní učitel