Zábava na dlouhé zimní večery - deskové hry

Představte si následující situaci: Dva druháci, Petr a Pavel, každý z jiné rodiny. Petr přijde ze školy domů, napíše si úkoly a zasedne k televizi nebo počítačovým hrám. Je unavený, proto mu pasivní zábava vyhovuje. Není se tedy co divit, že i rodinnou večeři a společnou diskusi nad končícím dnem prožívá poněkud znuděně.

A unavený jde i spát. Když přijde domů Pavel a napíše si domácí úkol, na chvíli si pustí televizi, ale sotva se doma sejde s rodiči, už běží připravovat deskovou hru, ví totiž, že si společně jednu „dají“. Těší se, protože s rodiči stráví prima čas, prožije fantazijní herní příběh, díky němuž (ač to netuší) zharmonizuje a vypustí své emoce, zvedne se mu nálada.

I hraný vztek či radost totiž zbavuje dítěte napětí a tím, že si je prožije, se k nim již nebude muset vracet přes noční můry nebo ranní „zvláštní bolest bříška“. Aktivita, která baví, automaticky spouští pocity blaha, při večeři je tak rodina v dobré náladě a i následné usínání má potom, co „nade mnou táta vyhrál o dva koně v Dostizích, ale já mu to příště ukážu!“, úplně jiný náboj… Kdo myslíte, že je na tom líp: Petr, nebo Pavel? Hraní deskových her je velmi účinná forma terapie, při níž se nejen bavíme a rozvíjíme dovednosti a smysly, ale také relaxujeme. Možná by se mohlo společné hraní stolních her dávat na předpis, a to nejen úzkostným a přetíženým dětem, ale i jejich dospělým rodičům… 

Hra je učitelkou života 

„U nás se klasické deskové hry hrají odmalička,“ vypráví dvaatřicetiletá Kateřina. „Naši s námi hráli Člověče, nezlob se! do úmoru. Za to je dodnes obdivuji. Já s našimi kluky jedu stejnou hrací politiku. Jsou na hraní zvyklí odmalička a je nám při tom dobře. Ale jsem ráda, že je dneska na trhu s hrami takový výběr.“ Katka patří mezi rodiče, kteří se ke hrám obrací přirozeně, protože si sami z dětství pamatují, jak moc jim při hraní bylo fajn.

Ty ostatní, jimž hraní deskových her tolik blízké není, možná přesvědčí arzenál „dobrých vedlejších účinků“. Jaké to jsou a co nám dávají? Hra učí dítě pracovat s pravidly, snášet prohru i zakusit pocit vítězství. Zároveň rozvíjí soustředění a paměť. Ty strategické navíc rozvíjejí i myšlení, protože hráče nutí pečlivě zvážit každý krok, uvědomovat si důsledky svého jednání a také co nejlépe odhadnout reakci spoluhráče.

Stolní hry rozvíjejí interakci, mezilidské vztahy i schopnost odhadovat jednání druhých. A školákům prospějí i v další rovině, denně totiž rozvíjejí převážně tzv. konvergentní neboli sbíhavé myšlení (to když usilovně hledají jedno správné řešení či jednu odpověď).

Ale v životě je zapotřebí často hledat více možných variant řešení jednoho problému, a to už je otázkou myšlení divergentního čili rozbíhavého, tvořivého, jež právě skvěle protrénují strategické hry. K cíli totiž nevede pouze jedna jediná cesta, existuje mnoho způsobů a podmínky se každou minutou mění, hráč se tedy musí naučit reagovat flexibilně. A to je do života docela dobrá výbava, nemyslíte? 

Hraju fér, prohra nevadí 

Jedním z nejvýznamnějších přínosů hraní klasických her však je práce s osobnostními vlastnostmi. Jde o situaci, kdy „umíme hrát fér“, a to nejen při hře, ale i v životě. Bojovat, usilovat o vítězství a dosažení cíle, ale vždy s danými podmínkami, tedy podle pravidel a bez podvádění, to je ta mravenčí práce, kterou v životě upotřebíme a která nám také přinese tu opravdovou chuť uspokojení.

Vyblafovaná výhra totiž nepřináší ani zdaleka takovou radost jako ta „vydřená“. Nutno připustit, že některé typy her jsou na blafování postavené, vždy jde ale o klamání soupeře v rámci daných pravidel. K otázce blafování se vyjadřuje i psycholožka Kateřina Lipinská: „Osobně bych doporučila vybírat pro děti raději hry, kde se klade důraz spíše na kooperaci než na soutěživost a rivalitu. Současně by se dítě mělo naučit i krásnému umění prohrávat. Naučí-li se vyrovnávat s prohrou ve hře, aniž zanevře na svého protivníka nebo lítostivě vykřikuje, že je úplně neschopné, má velmi dobrý základ naučit se snášet i prohry v životě bez hořkosti a sebelítosti.“

S tímto tvrzením souhlasí i Katka, která dodává, že nebylo vůbec lehké naučit snášet výhru druhého člověka, není to však nemožné. „Naši kluci jsou rivalové odmalička, takže když vyhrál jeden, druhý to nesl hodně špatně. Začala jsem tedy pracovat na tom, abychom si společně více užívali samotnou hru, a několikrát jsem se nenápadně zmínila, že je vlastně úplně jedno, kdo to nakonec vyhraje, protože jsem moc ráda, že si to hraní můžu užít. Když se pak ukázal vítěz, nedělali jsme z toho žádné drama a jen jsme mu lehce popřáli k vítězství.“