[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Osmadvacátého prosince ráno se naše Rozárka (tři a půl roku) probudila s horečkou. 38,5, ale přes den to začalo stoupat až na 39,6. Druhý den devětadvacátého jsme s ní sjeli k naší paní doktorce, ale bohužel byl tam záskok. Nějaká mladá paní doktorka. A ta nás poslala domů s tím, že jde o obyčejnou virózu. Kdyby na místě udělala dceři CRP test, poznala by, že jde o streptokokovou infekci a mohla by okamžitě nasadit antibiotika. Jenže to se nestalo a mě nenapadlo o to požádat. A tak naše dcera tři dny po té málem zemřela.
Tři dny jsme snižovali horečky, jak nám doporučila. Střídali jsme Nurofen a Panadol a dávali dceři zábaly, jenže nic nepomáhalo. Rozárka se nelepšila. Skoro celý den prospala, z postele prakticky nevstávala, neměla o nic a o nikoho zájem. Na Silvestra v deset hodin večer povídám manželovi ‚Hele, mně už se to nelíbí. Mám strach, aby to nebyl zánět mozkových blan. Jedem na pohotovost.‘ Musela to být předtucha.
Naložila jsem Rozárku a jely jsme, manžel zůstal doma s naší mladší dcerou. Jenže v autě začala dcera ztrácet vědomí. Panenky se jí protáčely dozadu. Tehdy jsem si myslela, že ji doopravdy ztrácím. Že jedeme pozdě. Že už ji nedovezu živou. Všechny vnitřnosti a srdce se mi sevřelo, bylo to, jako bych sama umírala. Ještě teď, když si na to vzpomenu, do očí se mi derou slzy. Do ordinace jsem doběhla s dcerou prakticky v bezvědomí.
Okamžitě jí udělali CRP a zavolali ambulanci. Výsledek 236 potvrdil závažnou bakteriální infekci. Poslali nás do Thomayerovi nemocnice v Krči a tam kromě okamžitého nasazení antibiotik kapačkou rovnou do žíly pana doktora na přijmu napadlo udělat Rozárce lumbální punkci. Odebral jí vzorek mozkomíšního moku z páteře a výsledek byl už na pohled jasný. Místo průsvitné čiré tekutiny se objevila silně zakalená.
Dceru okamžitě hospitalizovali na jednotce intenzivní péče. Kromě silných dávek antibiotik byl pro její stav kritický naprostý klid na lůžku, což znamenalo žádné návštěvy. Pan doktor k nám byl upřímný. Řekl, že přijet o pár hodin později, už by byla infekce v takovém stádiu, že poškození mozku by bylo nezvratné, pravděpodobně i neslučitelné s životem. O stavu naší dcery mělo rozhodnout příštích osmačtyřicet hodin.
Trvalo několik dní, než nám dovolili první návštěvu. Když mě Rozárka poprvé uviděla, rozplakala se, což bylo podle lékařů dobré znamení. Poznala mě a i její emocionální reakce byla v pořádku. Nemluvila ale a vypadalo to, že ani nevnímá, co jí říkám. Lékaři mě předem varovali, že i pokud se nepotvrdí žádné degenerativní změny na mozku, může mít poškozený sluch.
Postupně se ale Rozárka začala lepšit. Nejdřív na tom s komunikací byla zhruba na úrovni naší roční Haničky. Pak se začala rozpomínat na víc a víc slov a někdy ke konci ledna je konečně začala spojovat do vět a začala používat slovesa. Co se motoriky týče, její mladší sestra je na tom pořád mnohem líp. Každé ráno to Rozárce trvá, než se znovu rozpohybuje, než získá jistotu v nohách.
Vrávorá a padá jako batole, které se teprve učí chodit. Je pořád hodně slabá. Ven můžeme pokaždé jen na chvilku a pouze v kočárku, stejně by ještě nic neušla. Mozek musí pořád hodně odpočívat. Televize je absolutní tabu. Omalovánky může denně jen na 20 minut. Nesmí se na nic přehnaně soustředit, příliš používat oči, protože to je na mozek největší zátěž.
Sluch se jí na levé ouško vrátil úplně, na pravé slyší až při 90 decibelích, ale pořád je naděje, že i to se spraví. A i kdyby ne. Pokud by z téhle hrozivé noční můry měla vyváznout jen s naslouchátkem, bude to to nejmenší,“ uzavírá s úlevou v hlase Zuzka.