[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O této ženě se popsaly už tuny papíru. Že je skvělá herečka, že je módní ikona, že... Že má za sebou rok, jaký měla. Kde se z některých jejích kolegyň stávají panoptika, drží si Aňa Geislerová pokoru, nadhled i grácii. Neodmítá média jako jiní umělci a zároveň jim neprozrazuje, co nechce. Ačkoli by si mohla dovolit být matkou na plný úvazek, pracuje, točí jeden film za druhým a užívá si to.
Přestože někteří tvrdí, že je občas „přegeislerováno“, pořád má na plátně co nabídnout. A pořád je krásná a inspirativní, i když se její život točí kolem tří dětí, z nichž nejmladšímu Maxovi jsou teprve tři měsíce. Na rovinu říká, že nesnáší rozhovory na téma, jak věci zvládá a stíhá. Nechce dělat strhanou matku a není jí, protože se tak prostě rozhodla.
Je možná fyzicky unavená, ale zároveň z ní sálá ohromná energie a spokojenost. Zvlášť když mluví o tradičním Vánočním bazaru v Mokré čtvrti. Letos chystá už jeho desátý ročník a kromě bazaru připravuje s Tatianou Vilhelmovou a Peterem Serge Butkem i speciální hudební gala večírek na 20. prosince v Lucerně. Je vlastně úplně jedno, jestli se to týká práce, charity nebo osobního života. Aňa Geislerová nás baví taky proto, že se nebojí přiznat, že má v životě ambice a že na malém českém trhu není nijak nereálné si je splnit. Tedy, když je člověk ochoten pro to něco udělat.
Jen málo lidí umí uzavřít jednu profesní etapu na vrcholu a vrhnout se po hlavě do neznáma. Jolana Voldánová, dlouholetá tvář televizního zpravodajství, to v červnu letošního roku udělala. A strhla se lavina. Výčitek a debat, že to je rouhání, protože „z takového místa se přece neodchází, to si přece nemůže dovolit“. Jolana Voldánová si to dovolila, což i pro ni samotnou bylo na začátku v jistém slova smyslu překvapení. Jak sama přiznává, výchova i dosavadní život ji vedly k tomu, že dávala přednost spíš věcem, které se od ní očekávaly než těm, které by sama chtěla.
V červnu letošního roku dala po letech větší prostor srdci než rozumu a změnu si nemůže vynachválit. Odchod z televizního zpravodajství nicméně nebyl impulzivní rozhodnutí, přemýšlela o něm skoro půl roku. A hlavou se jí pochopitelně honily i negativní komentáře. Přesně ty, které si o sobě přečetla, sotva své rozhodnutí oznámila. Nepodlehla jim a odvážila se neplnit společenské očekávání o tom, co by se mělo nebo nemělo.
Nevěděla, jestli bude umět fungovat bez toho, čím žila přes dvacet let. Na druhou stranu si uvědomovala, že neučinit rozhodnutí znamená nikdy to nezjistit. V Česku o podobné odvaze učinit a hlavně postavit se za své rozhodnutí spíš pořád jenom mluvíme. Stejně jako o nutnosti přestat lidi škatulkovat a soudit za něco, co není úplně běžné, protože na to třeba nejsme zvyklí. Jolana Voldánová neukázala poprvé, že umí vybočit i tam, kde se to zatím nenosí a že si to umí obhájit. Několik let sama vychovávala syna Vojtu bez toho, aby v médiích prozradila jméno jeho otce. Je jiná, což vyvolává reakce. A obdiv. A také dodává odvahu, pokud se chystáte udělat něco podobného.
Je mladá lékařka, která pracuje na dětské onkologii v pražském Motole. Kdo se s Lucií Cingrošovou seznámí, o její profesi buď zarytě mlčí, nebo zazní jen jedna otázka: Jak to můžeš dělat? Lucie prezentuje onkologii a lékařskou profesi z jiného pohledu, než jsme dlouho byli zvyklí. Léčí sice děti se zhoubným onemocněním na klinice, kde je nutné počítat se smrtí, na druhou stranu jedním dechem mluví o tom, že onkologická léčba je hlavně naděje. Naděje na život, která se rok od roku zvyšuje. Jestliže v 60. letech 20. století umíralo v Československu 97 % malých onkologických pacientů, dnes se jich přes 80 % vyléčí.
Aby veřejnost nepřesvědčovala jen slovy a čísly, vymyslela projekt Můj nový život. Na výstavu velkoformátových fotografií malých pacientů v onkologické léčbě od fotografky Kamily Berndorffové navázala letos miniverze výstavy putující po školách provázená besedami o dětské onkologii. Ty vede právě ona sama. Letos v listopadu se po dvouleté mateřské dovolené vrací na plný úvazek zpátky do práce. Z jejích úst neslyšíte stížnosti nebo slova o tom, že něco nejde. Naopak - vychází vstříc novým výzvám a nebojí se jich. Dva týdny po porodu Lucie úspěšně složila atestaci z dětského lékařství. Svého syna Mariana vychovává sama.
Od roku 2010 se věnuje realizaci svého projektu na podporu dětí s rakovinou. Co na ní ale obdivujeme především, je upřímnost a žádná přetvářka. Lucie nepředstírá, že náročná práce a osobní život jdou zkombinovat jednoduše a samy od sebe, bez občasných pochybností, výčitek, slz. Nejdou. Ale to není důvod se vzdávat. Práce dětské onkoložky ji naučila vážit si a radovat se z dosažených malých cílů. Ostatně je to přece první krok k těm velkým.
Policistka Helena Káhnová spolu se svým kolegou a životním partnerem rozkryla Berdychův gang, největší případ české kriminální historie. U policie začínala krátce po revoluci s cílem chytat zločince. Na kriminalistku z oddělení organizovaného zločinu, podle jejíhož příběhu byl natočen seriál Expozitura, se vypracovala z obyčejné pochůzkářky. Když pak přišla nabídka na pozici vyšetřovatelky, byla tehdy v podstatě jedinou ženou, která měla dost odvahy ji přijmout. Přestože měla doma malou holčičku, kterou porodila v osmnácti a o niž se starala sama. Hledat zločince takového formátu, jako to dělala Helena, totiž vyžaduje mimořádné pracovní nasazení a nutnost položit na oltář profese pocit bezpečí pro sebe i svoji rodinu.
Na případu Berdychova gangu pracovala se svým partnerem ve dne v noci sedm let. Sedm let nevyspání, strachu, sedm let trpělivého hledání a sbírání důkazů, aby nakonec mohla za mříže dostat své kolegy i svého šéfa. Krátce nato si šla na rok odpočinout do redakce bulvárního deníku. Dnes znovu chytá zločince. Zase žije ve světě, o němž přiznává, že člověk v něm dost zcyničtí, a na němž lze jen těžko hledat pozitiva. Helena Káhnová se přese všechno dost směje, a když si s ní povídáte, máte pocit, že se znáte celá léta.
Mluví upřímně, věcně, neskrývá se za pečlivě promyšlené fráze a nedělá ze sebe důležitou, přestože by mohla. Když něco dělá, dělá to dobře a naplno. A je jí jedno, co to je a hlavně co si o tom lidé myslí, přestože o policistech, tím spíše o redaktorech z bulváru, to obvykle nebývá nic dobrého. Helena Káhnová „to neřeší“ a z jejího chování je vidět, že v jejím případě to rozhodně není jen prázdná fráze.
Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi netočí prvoplánově líbivé filmy. Její dokumenty jsou provokativní a hodně se o nich mluví. Nejen v médiích, ale také -bohužel - na policii. A tak Zuzana nyní čelí trestnímu stíhání za použití skryté kamery při natáčení dokumentu Nemoc třetí moci, který pojednává o soudním systému na Slovensku. Drobné blondýnce, která ve dvaačtyřiceti letech čeká třetí dítě, hrozí dva roky vězení.
Zuzana je žena, která nestojí lhostejně v davu a nečeká, co se bude dít kolem ní. Ve svých filmech ukazuje různé světy kolem nás z pohledu, který nabádá k zamyšlení. Vyvolává emoce. Otázky.
A probouzí aktivitu. Díky natáčení filmů odhalujících špínu ve společnosti poznává lidi, kteří se snaží proti zlu bojovat, přestože už předem vědí, že prohrají. Ani Zuzana sama není naivní, aby si myslela, že její filmy změní slovenskou společnost na ideální. Každopádně člověk podle ní v životě nemusí vždycky pouze vyhrávat. Stačí, když k věcem kolem sebe zaujme určitý postoj a když k nim není lhostejný.
Říká, že nepovažuje sebe sama za odvážnou ženu. Výhrůžky ani trestní oznámení ji nicméně neodrazují, aby pokračovala ve své práci, kterou se baví. Někteří lidé ji nazývají hrdinkou, ona sama se tak necítí. Ze všeho nejvíc se v tvorbě věnuje slovenským tématům a vyhýbá se univerzálním evropským, která jsou podle ní spíš diktátem filmových distributorů a festivalů. Obdivuhodná je nejen její angažovanost, ale hlavně trpělivost, s níž se pouští do projektů s nejistým výsledkem.
Věnovat dva roky projektu, z něhož nakonec nemusí vzejít vůbec nic, je v dnešní době honby za rychlými výsledky a čísly samo o sobě něco, před čím nelze než hluboce smeknout. Ať už výsledný film nakonec dopadne jakkoli.
Marie se narodila ve Francii, kde studovala na taneční konzervatoři a na pařížské Sorbonně. V roce 1997 s manželem Konstantinem odešla z rodné Francie do Česka, kde manželova rodina restituovala rodinný majetek. Česky neuměla ani slovo a věděla, že tanec, obor, který miluje, se u nás netěší takové vážnosti jako v její rodné zemi. Bylo jí jasné, že živit se v Česku tancem je jen pro pár vyvolených. Do České republiky odcházela Marie v době, kdy se tanci profesionálně věnovala patnáct let a působila i jako uznávaná pedagožka a choreografka. V pětatřiceti za sebou nechala kariéru i přátele
Nikdy se netvářila, že odchod z Francie do České republiky nebyl komplikovaný. Upřímně mluví o strachu i o tom, jak složité pro ni bylo třeba to, o čem jiní tvrdí, že jim jde vlastně úplně samo: odposlouchat a naučit se jazyk z ulice. Ona musela do školy. A češtinu piluje dodnes. Přestože má stejně jako její muž šlechtický původ a pracovat by nemusela, dělá přesný opak. V roce 1999 založila a dosud vede Centrum choreografického rozvoje SE. S. TA, vyučuje tanec, vede semináře, organizuje taneční dílny a přednášky.
Už šestnáct let přispívá k rozvoji české kulturní scény. V posledních dvou letech rozšířila své aktivity z Prahy do Žďáru nad Sázavou, kde na rodinném zámku buduje nové kulturní centrum. Marie Kinsky pomáhá umělcům, pedagogům i jiným lidem v jejich profesionálním rozvoji. Zároveň všemožně zdůrazňuje význam kultury a zejména živého umění. Je přesvědčena, že kultura znamená mnohem víc než jen zábavu - jejím prostřednictvím totiž můžeme ovlivnit společnost, ve které žijeme, víc, než si myslíme. Je to proces, jehož výsledky nezapíšete do žádné tabulky a nejsou rozhodně vidět hned. Pro Marii Kinsky platí, že cesta je cíl. A co víc, je na ní vidět, že si ji umí vychutnat.
Těžko si představit velikost lásky, která přiměje člověka opustit barevnou svobodu a přestěhovat se do šedivé totality. V době, kdy se řada Čechů snažila dostat do Spojených států, šla Marsha Kocábová opačným směrem.
Pro lásku víc udělat nemohla. Opustila domov, v novém porodila tři děti, přestála nevěru svého muže, o které denně četla v bulváru. Celý život se starala o rodinu, byla jejím středobodem. A pak se jí rodina rozpadla. Při další nevěře se Marsha a Michal Kocábovi rozvedli.
Marshe se zhroutil život a neváhala to přiznat. Když bylo nejhůř, rozhodla se odejít zpátky do Ameriky. Utekla. A jako o útěku o svém rozhodnutí také upřímně mluví. Určitým způsobem Marshe odchod pomohl. Jenže Spojené státy už nebyl domov, jak ho znala kdysi.
Lidé se změnili, obchod s potravinami přestěhovali, telefon na opraváře sháněla Marsha přes několik známých. Maličkosti, řeknete si, jenže maličkosti, které tvoří životní jistoty a které ke svému životu vždycky potřebovala. Když si připustila, jak moc jí chybějí děti, vrátila se po roce zpátky do Česka. Nenarodila se jako optimistka a přiznává, že pozitiva v životě musí - někdy dost složitě - hledat. Nedaří se jí to sice vždycky, ale co je důležité, nerezignovala. A hlavně, nezanevřela na muže a na lásku, kterou nedávno našla. O lásce a o partnerských vztazích momentálně píše svou druhou knihu.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 11/2013