[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Porodila jsem tři syny a dva z nich poruchu pozornosti měli. Celkem slušné skóre. Teď se tomu už směju, ale žádná legrace to nebyla. Nejhůř na tom byl nejstarší syn, který se narodil o dva měsíce dřív. Už v batolecím věku byl „jiný“ – pořád někde pobíhal, špatně spal, byl netrpělivý.
Ve školce a později v první třídě neustále vyrušoval, nevydržel sedět celou hodinu na židli, vrtěl se, šil sebou, byl nepozorný a někdy impulzivní. Na nic jsme nečekali a na doporučení dětské lékařky nechali ještě v prvním pololetí syna vyšetřit. Výsledek nás moc nepřekvapil: diagnóza ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder).
Problémy měl vlastně po celou dobu školní docházky: často byl mimo, vyrušoval, vykřikoval. K tomu se přidala dysgrafie a dysortografie. Takže jsme si celkem užili. Celých devět let bylo ve znamení pravidelných návštěv u speciální pedagožky, dětského psychologa, psychiatra, rehabilitace, cvičení na doma… a tisíce dalších věcí. A i přesto, že měl na diagnózu „papír“, někteří učitelé mu to ve škole dávali „sežrat“. S nálepkou „zlobivý“ a „blbý“ chodil dost dlouho. Než jsme se naštvali a nechali ho přeložit na jinou základku, kde měli specializované třídy pro děti s touto poruchou. Během krátké doby se z něj stal sebevědomý kluk se spoustou kamarádů. Vystudoval úspěšně střední školu a udělal přijímačky dokonce na tři vysoké školy. Zázrak? Nikoli, hyperaktivní dítě opravdu neznamená blbé dítě!
Jak a kdy se ADHD projeví?
Co se děje u psychologa?
Jak s takovými dětmi pracovat?
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se