[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na co koukáš, miláčku? Ano, to je židle… Aha, ne židle, ale kočička, která pod ní sedí… Ne? Míček, co sis schoval na židli a teď spadl na podlahu. Tohle mi ukazuješ? Míček udělal bác na zem. Ano? To se ti líbí? Bác? Sláva! Uf. Sice jsem to uhodla napotřetí, ale přece…“
Když pochopíme, co nám naše dítě chce sdělit, náramně se nám uleví. Protože když pochopíme, co nám naše děťátko říká, vede to ke spokojenosti nás obou. Ale někdy je to skoro nadlidský úkol. Při jídle, přebalování, při koupání, na procházce, když cestujeme, při hraní, zkrátka všude musíme vynaložit obrovské soustředění, neustálou pozornost i empatii, a stejně nemáme vyhráno.
„Takových situací jsou desítky. Sama jsem to mockrát zažila. Sedíte třeba s miminkem u stolu, chcete mu dát polévku a ono po prvním soustu jídlo odmítá, kroutí hlavičkou, odstrkuje lžíci. Naše reakce? Okamžitě vás napadne, že mu to nechutná, a že mu tedy dáme něco jiného. A začneme běhat po kuchyni, klidná chvíle s miminkem je narušená. Jenže co když byl důvod jeho nespokojenosti jiný?
Co když stačilo jídlo pofoukat, protože bylo v tu chvíli pro dítě moc horké, a nám to tak jen nepřipadalo? To jsou přesně situace, kdy se každá maminka cítí bezradně a kdy uvažuje, jak to udělat, aby svému dítěti lépe porozuměla,“ vysvětluje Michaela Tilton, která ještě v době, kdy žila v USA, začala se svou první dcerou Sofií znakovat – právě proto, aby se s maličkou dcerkou lépe navzájem pochopily a dorozuměly.
Když se řekne „znakování“, mnozí z nás si vybaví metodu určenou pro děti, které špatně slyší nebo se nevyvíjejí běžným způsobem. Znakování, s nímž vás chceme seznámit v tomto článku, je ovšem metoda, jež pomáhá dětem v prvních třech letech života neboli dětem, které ještě nedokážou účinně používat řeč.
Vývoj řeči je totiž fyziologicky dlouhý a náročný proces a ne vždy reflektuje mentální úroveň dítěte. Má-li být dítě schopno mluvit, je třeba, aby bylo na určitém stupni duševního, ale i tělesného vývoje. Často tak nastávají situace, kdy dítě řeči rozumí, ale není schopno se samo vyjádřit, nedokáže slovně vyjádřit svoje pocity a přání.
„Jsou maminky, které jsou schopné samy, bez nějaké zvláštní pomoci najít komunikační cestu, jak vždy pochopit, co jim dítě neverbálně sděluje, na co ukazuje, co po nich chce. Ty se učit znakování nepotřebují. Většina maminek, i když často odhadne, co dítě potřebuje nebo co ho zaujalo, to ale neuhodne vždycky – a taková jsem třeba byla já. Těm znakování přináší způsob, jak lépe nahlédnout do světa jejich dětí,“ říká Michaela Tilton.
Znaková řeč pro slyšící malé děti je metoda, která u nich rozvíjí schopnost používat gesta. Pomáhá jim, aby se naučily mnohem více znaků a aby se tak snadněji dorozuměly s dospělými. Děti jsou tak schopné vyjádřit i složitější pocity a potřeby. Většina dětí znakuje ráda, rychlost, s níž si osvojí a používají znaky, je ovšem individuální. Mnozí rodiče se shodují, že začali se svým dítětem znakovat zhruba v 9 až v 10 měsících.
Když pochopíme, co nám naše děťátko říká, budeme spokojení
„Ze začátku jsme znakovali jenom my a naše Anička se dívala, ale kolem roku začala sama znakovat a pak už to šlo docela rychle. Teď je jí patnáct měsíců a začíná už používat slova a zvuky, když napodobuje zvířátka,“ popisuje Andrea z Prahy. Na dětech, které znakují, je většinou vidět, jakou mají radost z toho, že jim rodiče rozumějí, a to pochopitelně povzbuzuje jejich potřebu komunikovat častěji a snáz navazovat kontakt s okolím. Velmi důležité také je, že snadnější komunikace zvyšuje i jejich sebevědomí.
V 80. letech minulého století začaly komunikaci pomocí znaků zkoumat profesorky vývojové psychologie Linda Acredolová a Susan Goodwynová na Kalifornské univerzitě v Davisu. Z jejich výzkumu vyplynulo, že znakování u slyšících miminek a batolat vede k mnohem efektivnější komunikaci, urychluje rozvoj řeči a celkově u nich povzbuzuje sebedůvěru, podporuje emoční a intelektuální rozvoj.
V neposlední řadě se také prokázalo, že tato metoda u dětí snižuje frustraci, upevňuje jejich vztah s rodiči a odkrývá, jak jsou děti chytré. Na základě svého výzkumu nakonec obě badatelky vytvořily speciální program Baby Signs, který využívá gesta v komunikaci s nemluvícími malými dětmi.
„Žili jsme s rodinou v Americe, a když se narodila moje první dcera Sofia, jako většina rodičů jsem se zajímala o všechno, co se týká výchovy a vývoje dětí. O znakové řeči jsem slyšela od spousty maminek, se kterými jsem se setkávala. Začalo mě to zajímat. Netrvalo dlouho a byla jsem rozhodnutá, že Sofii budu také učit,“ vypráví Michaela Tilton, která byla tímto programem tak nadšená, že jej při svém návratu do Česka přivezla nakonec s sebou a již sedmým rokem jej nabízí rodičům prostřednictvím kurzů a seminářů.
Znakování přitom není metoda, která by vznikla nějak uměle až v naší době. Pro mnohé děti je to součást komunikace ještě předtím, než jsou schopné mluvit. Zcela samozřejmě používají různá gesta a posunky, aby si o něco řekly. Dávají si prsty k puse, když chtějí jíst nebo pít, zakrývají si oči, když vidí světlo, mávají rukou na rozloučenou, kývají či vrtí hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu. Tyto znaky jsou pro děti přirozené a stejně přirozeně je vnímáme my jako rodiče. A u toho mnozí z nás zůstávají.
„Znakování neodmítám, ale myslím si, že máme instinkty, pomocí kterých se dorozumíváme přirozeně, a že to stačí a nezatěžuje to dítě v jeho vývinu. Vadí mi, že chceme, aby bylo všechno hned, a že se nám nechce čekat, až to přijde tak nějak samo,“ říká otevřeně Martina z Trutnova, která má dvě dcerky před nástupem do školky.
Ovšem i Martina ví, že komunikace s malým dítětem nás vystavuje i takovým situacím, kdy potřebujeme vyjádřit složitější výrazy jako „ještě“ nebo „dost“, „bolí to“ či „hrát si“ nebo třeba „pejsek“. A co je nejdůležitější: Nejde ani tak o to, co chceme vyjádřit my, ale aby to dokázalo naše dítě. „Proto je znakování vlastně takovým komunikačním mostem, který mu můžeme nabídnout ve chvíli, kdy je úroveň jeho verbálního projevu nižší než jeho porozumění řeči, a který přináší největší výhody právě jemu,“ tvrdí naopak Michaela Tilton.
„Znakovali jsme, ale ne proto, že by to člověk nějak plánoval,“ potvrzuje další maminka Alena. „Přišlo to samo. Na malém bylo znát, že ví, co chce, ale neumí si o to říct, tak jsme postupně přidávali znaky z klasické znakové řeči pro neslyšící. A pro kluka to mělo velký přínos, přestal být vzteklý, teď jsou mu skoro dva, mluví hezky, ve větách, ze znakovky používá už jenom,děkuji‘ a,ježek‘. Naopak občas vymyslí svůj znak, když nerozumím jeho mluvenému slovu, tak se mi to snaží ukázat,“ dodává naše čtenářka Alena.
Většina rodičů, kteří s dětmi znakují, potvrzuje, že spousta znaků je individuálních podle toho, jak to jim a dětem vyhovuje. Na druhou stranu, pokud rodič cítí, že potřebuje poradit a vést, měl by se učit znakovat s pomocí odborných lektorů, speciálních pedagogů apod.
Přes mnohé kladné zkušenosti znakujících rodičů, kteří potvrzují, že jejich dítě díky znakování komunikovalo s okolím mnohem snadněji a začalo bez problémů mluvit, se však můžeme setkat i s negativními ohlasy. Dají se shrnout do dvou základních námitek:
1. Rodiče jsou nedůslední, a tak se dítě znakovat nenaučí. 2. Dítě kvůli znakování nemá potřebu mluvit. „Zkoušela jsem to, když bylo Kubovi asi devět měsíců, ale pak jsem přestala, neměla jsem dost trpělivosti. Teď je mu rok a půl a mě to hodně mrzí,“ přiznává častou rodičovskou chybu Eliška.
Marii se zase na podzim narodí miminko, ale o znakování nechce do budoucna slyšet, protože se bojí, že její dítě nezačne ani pořádně mluvit. „Se znakováním jsem se setkala u své sestry, bohužel její holčičce jsou dva a půl roku a nemluví, jen znakuje.“ Michaela Tilton, která znakovala i se svou druhou dcerou Sarah, však říká: „Nemusíme se bát, že dítě nebude mít potřebu mluvit, když bude znakovat. Zdravé děti zcela přirozeně přecházejí k řeči, jakmile jim to jejich řečový aparát dovolí.“
Metoda znakování nemusí sloužit jen pro komunikaci se zdravými dětmi. „Hned od začátku jsem měla jiný cíl: použít znakování jako chybějící prvek do mozaiky mnoha terapeutických způsobů, které používám při rehabilitaci dětí s vývojovými i symptomatickými poruchami řeči a u dětí s autistickými rysy. Je to vhodný prostředek vizualizace řeči pro děti, které dosahují staršího fyzického věku, ale jejich řečový vývoj je kolem dvanácti až dvaceti měsíců,“ říká klinická logopedka Mária Jancíková.
Pokud se chcete naučit základní znaky pro komunikaci se svým miminkem, stáhněte si zdarma tento e-book.