Maminka.czSlavní rodiče

Zora Jandová: Děti poznají, zda to s nimi myslíte vážně

Markéta Růžičková 8.  11.  2014
Zora Jandová má sice už dvě odrostlé děti, ale v současné době je jednou z jejích aktivit vedení digitální rozhlasové stanice Rádio Junior. Jaké jsou podle ní dnešní děti?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Nejsem zastáncem toho, aby děti seděly celý den u rádia, televize nebo různých chytrých přístrojů,“ říká Zora Jandová, která nyní pracuje jako šéfredaktorka rozhlasové stanice.

Poslouchají vůbec dnešní děti rádio? 

Rádio Junior vysílá v současné podobě skoro dva roky a čísla sledovanosti jdou stále nahoru. Ten projekt je nový a děti postupně zjišťují, že máme natolik zajímavý a zábavný obsah, aby se k nám vracely. I když je ještě spousta dětí, které o nás nevědí.

Jde o velmi unikátní projekt, v celé Evropě je zatím jen deset dětských rádií a my jsme mezi pouhými pěti, která pro děti vysílají živě. Snažíme se, aby všechno, co nabízíme ve vysílání a na webových stránkách, přimělo děti k nějaké aktivitě, kreativitě a vzájemné komunikaci. 

Nedávno jste se zapojila do projektu, který se snaží přivést děti také blíž ke knížkám. Podařilo se? 

Projekt interaktivních knížek vznikl ve spolupráci s Českým rozhlasem a má od nás značku „Rádio Junior doporučuje“. Současné děti se bez technologií neobejdou, zájem o knížky u některých klesá a my je touto cestou chceme trochu přitáhnout zpět. Jde o přechod mezi klasickou knížkou a novými technologiemi.

Když má dítě speciální čtečku, tak mu tyto knihy nejen v psané formě, ale i v mluvené či prostřednictvím zvuků představí spoustu zajímavostí. Například pohádku „O perníkové chaloupce“ si může malý čtenář normálně přečíst nebo si ji poslechnout převyprávěnou od Pepíčka Somra. Mým hlasem do toho promlouvají některé postavy, třeba macecha či Mařenka, a zároveň tam naši rozhlasoví mistři zvuku doplnili různé zvuky, hlasy zvířat a podobně.

V rámci projektu „Kouzelné čtení“ však nevycházejí jen pohádky, ale i vzdělávací knížky, například angličtina s hlasem rodilého mluvčího, kniha o zvířatech nebo o cestování po světě. 

Klepněte pro větší obrázek

Váš životní styl je ovlivněn Asií – tai-či, čínská medicína... Kdy jste se o tyto věci začala zajímat? 

Točila jsem pro televizi takový malý seriálek o různých sportech a jedním z nich bylo i tai-či. Kvůli natáčení jsem se musela naučit kus sestavy, a protože ráda dotahuji věci do konce, po natáčení jsem se sestavu doučila a tai-či mě chytlo natolik, že jsem se mu začala věnovat a jezdit kvůli němu až na druhý konec světa. Byla jsem tehdy na volné noze, a tak jsem si mohla dovolit před mistrovstvím světa trénovat až deset hodin denně.

Dnes už ale vím, že to byla chyba, protože se tím mé tělo huntovalo. Teď mám vystudovaný obor kondiční a sportovní specialista na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, takže jsem následně zjistila, jak tělo funguje, a taky, že jsem tehdy udělala snad všechny chyby, co jsem mohla. Sice můžete cvičit deset hodin denně, ale musíte dodržovat určitá pravidla a zásady. 

Na této škole jste tedy zjistila jak cvičit bezpečně a efektivně. Co vás ještě naučila? 

Díky ní jsem zjistila, že někteří trenéři například ve fitkách své klienty přetěžují. Jenže problémy s koleny nebo se zády se projeví až za několik let a lidé si nespojí, že na ně mohlo být zaděláno nějakým neodborným vedením při cvičení už kdysi dávno. Proto jsem přehodnotila také svoje kurzy, klienty jsem začala upozorňovat na možná rizika, uměla jsem to vysvětlit i z jiné stránky a cvičební program ušít individuálně. Ale od té doby, co dělám v rozhlase, už kurzy nevedu.

Mám jen osobní žáky, se kterými se dá konkrétně domluvit na termínech. Učím je zdravotní tělesnou výchovu, tai-či, relaxačně-meditační techniky a také automasáže, což je výborná věc. Sama na sobě mám vyzkoušeno, jak to funguje. Loni jsem totiž první den před Vánoci dostala obrnu lícního nervu a vypadalo to, že bych už nikdy nemusela dobře mluvit, navíc jsem tři týdny neviděla na jedno oko. 

Jak se vám to stalo? 

Byla to kombinace různých faktorů. Byla jsem tehdy vyčerpaná, zároveň jsem přecházela nějakou nemoc a ještě jsem ve vánici krmila kachny u nás na rybníku s mladší dcerou, protože jsem jí to slíbila. Ale za šest týdnů jsem už stála na jevišti a hrála jsem. A velice brzy jsem se vrátila i před rozhlasový mikrofon, který je velmi nemilosrdný a neodpouští chyby ve výslovnosti.

I když o vánočních prázdninách byly všechny lékařské kapacity v Alpách, nevadilo to, protože jsem použila čínské masáže, které mám nastudované. Takže dobře vím, který bod mám namačkat a jak ho masírovat. 

Znamená to, že jste se léčila sama? 

Pochopitelně jsem byla v péči lékařů. Chodila jsem na fyzioterapii, kde se o mě báječně starali, ale tam nemůžete být nonstop. Tudíž jsem vedle toho cvičila a dělala si automasáže. A právě tyto věci se snažím učit klienty ve svých kurzech, protože když pak nastane nějaký problém, může si člověk poradit sám.

Samotné tai-či nelze učit v kurzu, kam klienti jednou přijdou, jindy ne, musela bych je to doučovat. Navíc se takhle v bojovém umění s žáky nejedná, ti musejí opravdu chtít, škemrat a strašně makat, aby se na ně mistr nebo učitel nevykašlal. Proto jsem na tai-či nabalila další věci, aby si z mých hodin i občasní žáci odnášeli praktické zkušenosti a rady. 

Klepněte pro větší obrázek

Vy sama jste se dostala mezi špičku v tai-či velmi rychle. Ve svých devětatřiceti letech jste byla na mistrovství světa sedmnáctá, nejlepší z Evropanů, o čtyři roky později dokonce sedmá. Jak se vám to povedlo? 

Měla jsem velké dispozice. Jednak v mysli, protože já když si něco umanu, tak to dokážu. Nejdu přes mrtvoly, ale umím být velmi důsledná a sama k sobě přísná. K tomu jsem měla skvělé učitele i fyzičku – měla jsem trénovanou pohybovou paměť z muzikálu a z baletu, nebyl pro mě problém jít třeba do provazu a podobně. Bez toho by to nešlo. 

Poté, co jste ukončila studium tělesné výchovy, jste se vrhla na mediální studia. Co vás vede k tomu studovat ve věku, kdy už je většina lidí ráda, že má učení za sebou? 

Na Palestře jsem potkala skvělého pedagoga, který přednášel i v Nitře a Bratislavě, a ten mi navrhl, jestli bych tam nechtěla zkusit právě mediální studia. Obor kondiční a sportovní specialista v sobě zahrnoval vedle anatomie, fyziologie nebo psychologie a ryze sportovních předmětů také marketing, ekonomii, personální management a tak dále, což mě ohromně zajímalo.

Vybrala jsem si univerzitu v Nitře. Líbilo se mi, že jsou tam zároveň různé kreativní předměty, například analýza odborného a uměleckého textu. Ale když jsem nastoupila do rádia, musela jsem studium přerušit. Teď ovšem začínám znovu studovat a čekají mě státnice. 

Musím říct, že úplně nechápu, jak to všechno můžete stíhat... 

Já taky ne. (smích) I když teď už stíhám lépe, protože projekt rádia Junior je zaběhnutý a moje mladší dcera je o dva roky starší a může chodit sama do školy. Tím ušetřím hodinu. Takže když vstanu v šest, můžu se do půl osmé učit.

Průběžné učení je paráda, naučím se spoustu věcí, stačí opravdu hodina denně. Škoda, že nejsem takhle důsledná ve všem, třeba když píšu knížku. To už bych měla několikadílný román. 

Stíháte k tomu všemu stále i divadlo? 

Momentálně budu hrát v monodramatu o japonské dívce Mitsuko, která se jako mladičká provdala za Rakušana a žila až do konce svého dlouhého života v Čechách a nakonec v Rakousku. Je to velice zajímavý příběh, plný stesku po rodné zemi a zároveň dokumentující dvě naprosto odlišné kultury.

Musí to být monodrama, protože s dalšími herci bychom nedali termíny dohromady. Takhle se stačí domluvit na zkouškách jen s režisérkou Olgou Struskovou, která mě mimochodem přivedla právě k tai-či a v jejíž režii jsem si zahrála i šansoniérku Edith Piaf nebo mexickou malířku Fridu Kahlo. Premiéra bude v listopadu. 

Vy jste taková šéfová s velmi širokým záběrem... 

Chudáci moji podřízení. (smích) Já mám v týmu osm úžasných holek a pak ještě nějaké externisty. Všichni jsou ze mě občas rozklepaní, když do mnoha věcí jako nejstarší osoba v týmu vidím, ale to opravdu nemusejí.

Z divadla jsem zvyklá na velmi tvrdou kritiku, protože režisér se s herci většinou nemazlí. Ale nikdo si z toho nic moc nedělá, maximálně se tam nějaká herečka rozbrečí, což už se mi taky párkrát stalo. V rádiu je to jiné. 

Jste tvrdý šéf? 

Nejsem, já jsem milý a láskyplný šéf, ale když se nějaké chyby opakují, umím být důsledná, bojové umění mi v tom také něco dalo. 

Říkáte bojové umění – ubránila byste se na ulici? 

Trénovaný člověk se ubrání. Ale já to nepotřebuji. Vím, že když jdu v noci po ulici, musím jít velmi suverénně, nesmím dát najevo strach. Když se budete bát, i malé štěně si na vás troufne. I to je bojové umění, umět se vyhnout konfliktu, nedat najevo, že se bojím. Já se ale bojím máločeho. Jedna moudrost říká: „Čeho se bojíme, to přitahujeme.“ A to nechci.

Samozřejmě je důležité nebýt ve špatný čas na špatném místě. Když už k něčemu dojde, je nejlepší křičet něco, co útočníka překvapí, a hlavně nedopustit fyzický kontakt. To učím i děti – mají pepřáky nebo aspoň klíče v ruce, a kdyby něco, vědí, že musí především vzít nohy na ramena a utéct. Nebo volat „Hoří“, to všichni vystrčí hlavu z oken. Když budete volat „Pomoc“, většina z nich raději zaleze. Já už jsem ve věku, kdy je nejlepší volat „Hurá“. Když se pak na mě padouch podívá zblízka, bude utíkat pryč mnohem rychleji než já. 

Témata: Děti, Slavní rodiče, Český rozhlas, Zajímavý příběh, Fyzický kontakt, Alpa, Padouch, Čínská medicína, Jan, Mistrovství světa, Mysl, Macecha, Premiéra, Edith Piaf, Zora, Zora Jandová, Druhý konec, Edith, Unikátní projekt, Půl osmé, Vaz, I divadlo, Špatný čas, Cvičební program, Bojové umění

Video