Maminka.czPéče o dítě a jeho výchova

Zpověď manžela: Jsem zoufalý. Žena vůbec nemá zájem o naše dítě!

27.  10.  2018
Na společné miminko s mojí ženou jsem se moc těšil. A myslel jsem, že ona to má stejně. Celou dobu to tak vypadalo. Jenže nakonec je to jinak. Zdá se, že jediný, koho naše dcera zajímá, jsem já.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Je mi sedmatřicet a dítě jsem si přál už dlouho. S Janou, mojí ženou, jsme manželé sedm let, předtím jsme spolu tři roky chodili. Takže se známe deset roků a já nikdy nepochyboval o tom, že ona je ta pravá. Stejně jako jsem dříve nepochyboval o tom, že bude jednou skvělou mámou pro naše děti.

O miminku jsme se začali bavit hned po svatbě, ale nakonec jsme se rozhodli, že si dáme ještě pár let čas jen sami pro sebe. Prosadila to hlavně Jana. Stihli jsme něco procestovat, pořídit si dobré bydlení a nasbírat plno společných nezapomenutelných zážitků. Stálo to za to a věděli jsme, že až přijde miminko, ani jeden z nás nebude trpět pocitem, že mu něco uteklo.

O dítě jsme se začali snažit před dvěma lety a povedlo se to skoro hned. Takže když se před rokem Anička narodila, myslel jsem si, že teď začala ta úplně nejkrásnější etapa našeho života. Což o to, začala, ale zřejmě jen pro mě.

Osobně si myslím, že u Jany byl hlavním spouštěčem problémů ne úplně pěkný zážitek z porodu, který byl velmi dlouhý, komplikovaný, bolestivý a nakonec stejně musel skončit císařským řezem. Slyšel jsem, že pak je pro ženy těžší se se vším srovnat. Nicméně takovou zkušenost jich má spousta – a ne každá reaguje tak jako moje manželka.

Miminko je na světě a vy nejásáte štěstím? Je to normální! Co s tím?

Proto si myslím, že porod může za hodně, ale rozhodně ne za všechno. Spíš zpětně musím uznat, že jsem možná některé věci viděl příliš optimisticky a růžově a naopak přehlížel a zlehčoval varovné příznaky. Dítě jsem si tak moc přál, že jsem neviděl, že moje žena podobné nadšení až tak nesdílí. Miminko chtěla, to ano, ale tak nějak „normálně“. Ten dojímající se a natěšený a rozněžnělý jsem byl vždycky já. Možná je to divné, ale rozhodně se za to nestydím.

Nemůže se smířit s tím, že žije život někoho jiného

Po porodu v prvních týdnech se Jana o malou starala vzorně, císaři navzdory. Hormony u ní fungovaly tak, že jela naplno jako ta nejlepší matka na světě, všechno jí šlo skvěle. Já jsem se zapojoval, co to šlo, ale zvládala vše na jedničku a vlastně o mou pomoc ani nestála.

Jenže pak se to najednou – mám pocit, že skoro ze dne na den – otočilo. Jana ani předtím nevypadala jako chodící reklama na štěstí, ale co jsem se ptal kamarádů, měly to jejich manželky u prvních dětí podobně, zkrátka byly rády, že jsou. Postupně si ovšem užívaly děti víc a víc. Jen u nás to bylo naopak.

Klepněte pro větší obrázek

Jako by ženě teprve s přibývajícím časem začalo docházet, že miminko je tady už napořád a ona se mu musí přizpůsobit. Že její život jde na čas stranou a bude žít tak trochu život někoho jiného.

To není z mé hlavy, takhle mi to jednou sama řekla. Začal jsem si totiž všímat, že kdykoli jí volám z práce, Anička v pozadí křičí nebo pláče. Jana vždycky měla po ruce vysvětlení, proč to tak je, tak jsem jí to věřil. Ale pak jsem si všiml, že kdykoli zapnu přes den Facebook, ona je online.

A hlavně, když jsem přišel z práce domů, vypadalo to u nás jak po výbuchu. Všechno vytahané, nic na svém místě, uprostřed toho Anička a Jana ležela na gauči s časopisem nebo u mobilu. Tvářila se strašně zničeně, ale mně tak nějak došlo, že je to spíš tak, že se Aničce nevěnuje a ta je nucena se zabavit vším, co jí přijde pod ruku.

Všední den očima mámy a jak to vidí děti

Jana se pak tvářila vyčerpaně, že celý den jen uklízí ten nepořádek, jenže ve finále jsem ho večer uklízel já, abych jí pomohl. To, že kdyby si s Aničkou nějak víc hrála, mohla by si ten nepořádek ušetřit, jsem si nechával pro sebe.

Ukázalo se, že s ní nechodí ani moc ven, že ji nechá chodit x dnů ve stejném oblečení. Nezajímalo ji, jaké má hračky, jestli odpovídají jejímu věku, nevymýšlela, co jí koupíme k prvním narozeninám, k Vánocům. Starala se o ni v tom nejnutnějším módu, aby dítě netrpělo hlady a bylo v suché pleně, ale to je tak nějak všechno.

Jen je nechte, ať se nudí! Nuda děti učí rozhodovat se a podporuje kreativitu

Žena je spící panna. Dceři se věnuji já a rád

A bohužel to trvá dodnes. Moje žena je teď něco jako spící panna. Už se o ni začínám pomalu bát – a o naši dceru ještě víc. Denně odcházím do práce se strachem, aby se něco nestalo, protože občas jsem svědkem momentů, kdy se mi zdá, že Jana vůbec nevnímá, co Anička dělá, kde zrovna je… Několikrát jsem v poslední chvíli zabránil tomu, aby odněkud spadla, spálila se o sporák, vytopila byt. Vím, že je i můj úkol dítě hlídat, ale Jana to neviděla, i když byla Anička metr od ní, a já pak sprintoval přes celý pokoj.

Když jsem jí to vytkl a vyjádřil jisté obavy, jak to zvládá, když je doma sama, řekla mi, že počítá, že když jsme tam oba, postarám se já, protože ona toho má za celý týden dost. Tak jsem to tak začal brát. Mě totiž na rozdíl od mé ženy opravdu baví se Aničce věnovat. Jakmile jsem doma, mám ji vlastně komplet na starosti. Večer po práci i celé víkendy.

Jana jen leží, kouká „do blba“ a dceři se vůbec nevěnuje. Když se jí ptám, co celý den dělají, řekne, že „to co vždycky“ s takovým výrazem, že pak už se radši neptám na nic. Mockrát jsem se jí ptal, co se děje, ona mi na to odpovídá, že to nemůžu pochopit, že mně se to žije, když se pro mě vlastně nic nezměnilo, ale ona má svůj život dávno pryč a je, cituji, otrokem někoho jiného.

Necháváte své dítě krnět, když se mu nevěnujete 24 hodin denně?

To už jsem se neudržel a zakřičel na ni, proč tedy chtěla dítě, že s tím přece musela počítat, že teď nebude na prvním místě ona, a že je sobecké čekat, že to tak zůstane. A že jestli jí to tak vadí, ať jde tedy do práce a já budu s malou doma místo ní.

To se jí samozřejmě nelíbí, protože v práci by musela pracovat! Takhle doma dá Aničce celý byt všanc a pak leží na gauči nedělá nic. Jsem z toho už úplně otrávený, navrhoval jsem jí, ať se stýká s jinými maminkami (nechce), chodí víc ven (nechce), vyrazí si s kamarádkami (nechce), dělá koníčky co dřív (taky nechce). Chce jen ležet a surfovat na netu.

Začínám si myslet, že je to nějaká forma deprese pramenící z toho, že se pořád nesrovnala s tím, že je mámou. Ještě jsem nenašel odvahu jí navrhnout, ať si zajde k nějakému odborníkovi, ale připadá mi, že nic jiného už tady nezbývá. Chci, aby se dokázala z mateřství radovat a aby Anička měla fajn mámu, ne ten stín, co je pořád vedle ní, ale málokdy s ní.

Štěpán, 37 let

Rodiče, nemáte příliš velké nároky na dítě? Přibrzděte!
Děti příliš chráníme a tím brzdíme jejich vývoj. Rady, čeho se vyvarovat
Děti potřebují rozvíjet. Jedině tak z nich vyrostou šikulové
Témata: Miminko, Výchova, Péče o dítě a jeho výchova, Rodina a vy, Vaše příběhy, Reklama, Nejen pro tatínky, žena, První dítě, Náš, Celý pokoj, Císařský řez, Eta, Skvělá máma, První narozeniny, Celý víkend, Stejné oblečení, Poslední chvíle, Manžel, Máma, Zájem, Nejlepší matka, Chodící reklama, Celá doba, Děti

Video