chci zachránit vztah

Zpět na hlavní stránku diskuzí mavenka | 27. 12. 2010 4:51
Oběma nám je 36 let, 15 let manželství, 2 děti 11 a 14 let. Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že máme šťastné manželství – já ohleduplného, spolehlivého, inteligentního muže, on ohleduplnou, tolerantní ženu. Věřím, že jsme tak i vnímáni naším okolím. Manžel je vždycky pozorný, ochotný, děti ho milují, těší se na něj. Manžel dlouhou dobu (cca 6let) extrémně pracovně vytížený – psychicky a časově. Zpočátku se práce vkrádala do naší rodiny pozvolna, ale když jsem viděla, že čas trávený v práci značně převyšuje čas strávený s rodinou, začala jsem na to poukazovat a nabádat ho, aby zaměstnání změnil. Trvalo dlouho, než se tak stalo. Ale bohužel i nová práce nakonec dopadla stejně – možná o to hůř, že byla spojena s dojížděním, tudíž času doma trávil stejně málo jako dříve. Špatné na tom je to, že kromě mála času, který trávil s rodinou, se odcizil a práci začal považovat za důležitější než rodinu. Týden s rodinou se smrskl do víkendu, kdy jsme se věnovali především dětem a na sebe nemysleli – nezbyl čas. Asi tak 3 roky nazpátek jsem začala pociťovat nedostatek pozornosti, nezájem, který jsem přikládala jeho soustavné vyčerpanosti, únavě. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale nějak to vždycky bylo bez odezvy. Bylo to nepříjemné, ale vždycky to tak nějak odeznělo a jelo se dál. Takto se to opakovalo několikrát. Jako blesk z čistého nebe na mne zapůsobila jeho zpráva z období před cca 3 měsíci, kdy mi řekl, že veškeré city ke mně ochladly, že mě nemiluje, nedovede si představit život se mnou a prý je se mnou jen kvůli dětem. K tomu přidávám zprávu z minulého týdne, kdy mi potvrdil, že se cca před půl rokem zamiloval. Tak. Jsem z toho dosud v šoku, zmatená jak včela, snažím se to všechno vstřebat, rozebrat, pochopit, vysvětlit, ale připadá mi, že je to stejně nanic, protože co je důležité, on tvrdí, že NECHCE. Nechce se mnou žít, nedovede si to představit, mluví o totálním odcizení, o nepotřebě se mnou sdílet. Já mu vysvětluju, co vidím jako příčinu tohoto stavu, a to je krize, krize která díky naší oboustranné slušnosti a tolerantnosti nikdy nevyplula na povrch, nikdy jsme nedokázali vybuchnout, dát průchod emocím, vždycky jsme to (spíše on) smetli pod koberec a žilo se dál. Hromadilo se to tam a hromadilo, až je z toho takováhle megakrize. Dalším důvodem je jeho pracovitost. Přes práci opomíjel rodinu a teď se tu cítí jako nepotřebný. Prý – děti jsou velké, nepotřebují mě mít denně doma. Budu jim dobrým tátou, budu se s nima nadále vídat a dopřeju jim pohodovýho tátu a ne naštvanýho a utahanýho, jakým bych byl, kdybych dál setrvával s tebou a neměl možnost zažívat lásku, kterou teď mám. Ona mě naplňuje a dává mi sílu do života. Bez ní bych ty víkendy s vámi nepřežil. Síla, co se to děje Ono je těžké to na pár řádkách popsat, ale náš dosavadní společný život byl opravdu v pohodě do doby, než nás práce a krize převálcovala, neustále jsme něco podnikali (poslední dobou jen o víkendech), smáli jsme se, plánovali budoucnost, nové bydlení, dovolenou, výlety. Všechno pěkné se během posledních tří let pomalu vypařovalo až to zmizelo úplně. Z jeho strany. Já to tam pořád ještě mám. Nevím jak vztah zachránit. Přijde mi to snad už dokonce i jako nemožné. ALE copak nevidí, že případným odchodem ublíží třem lidem? Třem lidem, kteří ho potřebují? Kteří si ho váží? Copak nevidí, že za současnou situaci můžeme oba a oba ji můžeme společně začít řešit a vztah a rodinu zachránit? Oba dva jsme nekonfliktní lidé, oblíbení, vtipní, máme spoustu přátel, jsme ohleduplní, tolerantní, dokážeme se domluvit, máme společné zájmy (které on teď se mnou nechce sdílet, protože ho to prý se mnou nenaplňuje). Ano, dělala jsem chyby, byla jsem občas naštvaná díky té jeho nevšímavosti vůči mé osobě, občas jsem zkritizovala nějaký jeho nepovedený kousek, ale nikdy to nebylo myšleno s úmyslem mu nějak ublížit, prostě jsem konstatovala fakta. Tvrdí o mne, že ať udělal cokoliv, byla jsem nespokojená. Ano v určitém období vztahu ano. Ale poslední roky jsem pochopila, že prostě jiný nebude a smířila jsem se s tím a naopak, když něco udělal, tak jsem za to byla ráda, ať to udělal jakkoliv (příklad – vypral černé oblečení spolu s bílým? a neřešila jsem to. Možná jsem mu to v legraci řekla, ale ono se ho to dotklo…. Co s tím? Sally, poraď prosím ať už se netrápím a znovu nás začne chtít a máme pohodovou a radostnou rodinu, jako jsme ji měli před pár lety. Vlastně i lepší, protože procházíme tímto peklem a to nás jen posiluje.
Celkem 7 odpovědí Řazení příspěvků jako dřív
veronelka.v | 1. 2. 2012 21:03
@mavenka Musím ti říct, že naprosto chápu Tvůj přístup a souhlasím s tvým názorem. Bohužel ti nejsem schopná nijak poradit, domnívám se, že pokud se už takhle rozhodl, asi nemá žádný smysl se s ním dohadovat. Na to si musí přijít sám...... Argument, že děti už jsou velké a nepotřebují ho je opravdu hloupý, moji rodiče se rozvedli když mě a bratrovi bylo také 11 a 14 a bohužel musím přiznat, že jsem se s tím dodnes nevyrovnala. V tomhle věku má člověk dost starostí sám se sebou a už má dost rozumu, aby vše plně vnímal a všemu rozuměl. Bohužel se domnívám, že to, že se moji rodiče rozvedli mělo dost negativní vliv na kvalitu mého života. Na druhou stranu asi i díky tomu máme ale výborný vztah s bratrem. Držím palce
hopjana | 20. 11. 2011 23:51
no tak na tohle muzu nabiddnout jen svuj pohled.potkala jsem kluka a hrozne jsem se zamilovala.asi po mesici jsem se dozvedela,ze ma s pritelkyni asi trilete dite,ale,ze ona se od nej odstehovala a on miluje me.klid a velka laska trvala do te doby nez se ona o nas dozvedela.nejdriv spolykala prasky a jemu zacaly telefonaty kdy musel za ni a volala se i zachranka.toto se opakovalo jeste asi dvakrat a ja mu verila,ze ji jen pomaha a on se ke me rad vracel a spis nas to ztmelovalo.jenze po case zmenila taktiku a zacala byt tolerantni a chapava a skoncilo to tak,ze se k ni nakonec vratil.tenkrat sem to nechapala a delala hrozny sceny,ale dnes uz chapu jak dite dva lidi ztmeli.dnes kdyz uz mam svoje dite,tak chapu,ze dal prednost rodine.jen sem tim chtela poradit,ze kdyz budes mit chladnou hlavu,tak myslim,ze dosahnes svyho
Hatsesut | 27. 2. 2011 14:30
Dobré odpoledne. Ve vašem případě mám pocit, že odcizení přišlo v té době, kdy váš manžel začal pracovat. Na vašem místě bych v té době udělala jednu podstatnou věc. Poslala bych děti k babičce a zařídila dva dny mimo domov. Během tohoto pobytu at již v hotelu, chatě nebo kdekoliv bych se zeptala na několik důležitých otázek. Např. zda je se mnou doma spokojený a s čím nejvíce? Co mu na mě vadí a jak bych to mohla změnit? POté bych přešla na otázky typu co je pro něj nyní nejdůležitější a co ho uspokojuje? Jestli si uvědomuje, že jeho častá nepřítomnost vyvolává u mě pocity nezájmu atd. Jak si představuje život měsíc, půl roku dopředu a jaké místo v jeho životě zaujímáte.
Tímto nechci říci, že je vše ztraceno. Pořád máte šanci si takto popovídat. Přesto bych vám poradila, nejdříve si vše projdete sama v hlavě a hlavně v srdíčko. Trochu si to urovnejte, uklidněte rozbouřené city a dejte vašemu muži trochu prostoru. Snažte se při komunikaci s ním udržovat tzv. kamarádský styk-NIC NEVYČÍTAT. Ale je také důležité, aby jste mu ukázala, že jste také lidská bytost s city a že vám na něm záleží, tak jako na tom, aby jste byla spokojená vy. Proto bych se vašeho muže na vašem místě zeptala jestli si uvědomuje, že někdy svým sobeckým chováním a nezájmem ubližuje vašemu nitru (v tomto okamžiku pozor na zášt-může celkový účinek obrátit proti vám). Jak říkám pokud uděláte tento první krok a vyjasníte si tyto a další jiné otázky, které vás zajímají, tak dáte vašemu muži do rukou kámen. Pokud ho odmrští je jasné, že není dostatečně připraven. Pokud si ho schová do kapsy je to znamení toho, že mu na vás stále záleží. Pokud s vámi bude ochoten komunikovat a ocení vaši snahu o znovuobnovení vaší lásky, tak je vše na dobré cestě. Ale nezapomente, že tyto rozhovory musíte neustále opakovat a snažit se tomu druhému vyhovět. Přeji vám mnoho štěstí v boji za záchranu vašeho manžela, určitě za to stojí podle toho co jste psala na začátku!
mavenka | 7. 1. 2011 21:30
@Pavla Rišková Děkuju za podporu, sbírám teď sílu, cítím, že mě tahle životní zkouška sune jinam, než kam bych mířila, kdyby se tohle nestalo. A už i cítím, že je dobře, že se to tak děje. Jak to dopadne nevím.
Dítě v každým věku bere rozvod špatně a i povaha našich dětí nenasvědčuje tomu, že by to nezanechalo větší následky. Trápím se, chvílema to došlo až i k tomu, že jsem v zoufalství dělala věci, za které se teď necítím dobře a vím, že už se k tomu nikdy nechci snížit.
Je zakletý, začarovaný, nepřístupný, odtažitý, mimo skutečný svět, který doma prožíváme. Jakoby jsme byli oba pohlceni tím problémem a ostatní věci a lidé a události tak nějak pluly kolem nás - bohužel i včetně dětí. Nemá cenu cokoliv dělat, říkat, vysvětlovat, přesvědčovat. Já jsem teď ta špatná, která mu znechutila poslední tři roky života a která mu nyní brání odejít.
Vím, že schovávat se za děti se nemá. Pokud se ve vztahu necítí dobře, nebudou se cítit dobře ani děti. Ano, ano, ano. Souhlasím. Ale nemyslím si, že bychom my dva spolu nedokázali vytvořit pohodový partnerský vztah. Bohužel k tomu musí dojít sám, to mu do hlavy nikdo nedostane.

Tak mi drž prosím palečky, ať to zvládneme dobře
Pavla Rišková | 6. 1. 2011 8:02
Mavenko, je mi to moc líto. Navíc já si nemyslím, že děti zrovna ve věku 11 a 14 let jsou velké. Podle mě je to dost kritický věk ( mluví ze mě vlastní zkušenost ) Jenže v této fázi cikoli rozumně vysvětlovat tvému muži, který je právě zamilovaný, to asi nepomůže. Buď opravdu zaměříš svůj veškerý citový potenciál na děti, skousneš to a najdeš si plno zájmů, nejlépe i s dětmi, abys byla silná a vyrovnaná a snažit se se svým mužem rozumně domluvit na rozchodu tak, abyste vůči sobě necítili zlobu a potřebu si ubližovat, pak to odnesou děti . Nebo ti bude stát za to , zatneš zuby, nebudeš mu nic vysvětlovat (stejně to teď nepochopí) , domluvíš se s ním zatím na rozchodu a ne rozvodu, že ať si to zkusí a to ti dá šanci, že se vše v dobré obrátí. Ono zamilovanost je krásná, ale realita pak může být v denním soužití jiná. Máš teď šanci být tou skvělou kamarádkou a vlastně milenkou ty. Ty budeš ta vyrovnaná, ty ho pochválíš, až si přijde pro děti, (nějakou záminku si najdeš vždy, třeba něco opravit či pomoci v bytě), ty budeš ta vyrovnaná, které to sluší. Pokud to zvládneš, pak to zkus. Moc držím palečky.
mavenka | 30. 12. 2010 16:12
@lilith Díky za reakci, i když nepotěšila.-) Chápu, do jeho situace se snažím vžít a je mi jasné, že to má nesmírně obtížné. Na jedné straně výčitky a možná pocit zrady, na druhé straně vidina spokojeného vztahu. Stále jsem přesvědčena o tom, že cit z jeho strany ke mně "vyprchal" z toho důvodu, že jsme neměli možnost se sami sobě věnovat a že pokud bude na jeho straně vůle, tak dokážeme spolu žít ve vztahu, kde se sice nebude vznášet zamilovaností, ale budeme se mít rádi,vzájemně si jeden druhého vážit, radovat se z úspěchů druhého - do toho v neposlední řadě připojuji děti, které si jistě vyberou život spokojených rodičů pospolu před životem, kdy budou mít maminku či tatínka jen na víkendy. Nelze to přece zavrhnout, aniž by tomu dal šanci.
Ale nejde o mě, já být sama tak se takhle nevysiluju a přeju mu, po patnácti letech by byl dobrý čas na změnu. Jde mi hlavně o děti. On sám je z rozvedené rodiny, kdy odešel otec ve věku dětí 11 a 7 let. On čerpá z této zkušenosti a tvrdí, že je postačující, když děti ví, že táta existuje, že je má rád, že se jim čas od času o víkendu věnuje. Nechápe a nezná roli táty v běžném životě, kdy se setkává s každodennostmi. Pro něj to jsou zbytečnosti, ale děti to vnímají a v případě jeho vymizení z každodenní domácnosti jim bude znovu chybět tento vzor a ony samy pak budou znovu v dospělosti tápat, jako tápe on.
Je to o zodpovědnosti a schopnosti překonat vlastní zájem. Pokud dá přednost novému vztahu, bude jednat jen pro svůj vlastní požitek a toto je nad moje síly pochopit.
lilith | 28. 12. 2010 22:06
Ahoj, nedá mi nereagovat. 15 let manželství je hodně a určitě stojí za to, zachránit jej. Ale... Zkuste se vžít do manželovi situace. Zkuste si představit, že vás chce nějaký muž, aby jste s ním žila a přitom milovala svého manžela, taky by jste chtěla být s ním, se svým manželem, protože ho milujete. Nestává se mi, že bych se zastávala chlapa, ale v tomto případě ho chápu. Sama jsem z rozvedené rodiny, v mám případě to byla máma, kdo potkal někoho jiného. Bylo mi 11 a bráchovi 15, téměř stejná situace. Dnes chápu, že to tak mělo být, máma by se trápila, kdyby zůstala s mužem, kterého nemiluje. Vaše děti žijí v dnešní době a určitě to chápou. Já jsem kolem sebe neměla nikoho rozvedeného, ale dnešní doba je jiná.
Vy vidíte krizi ve vztahu především k vůli prácovní vytíženosti, ale možná manžel doma být už vážně tehdy nechtěl, nebo až s novou ženou pochopil, že váš vztah již dozněl... je mi to líto, ale možná by bylo lepší vaši energii věnovat dětem nebo sama sobě, než záchranou vztahu. To by museli chtít oba. Třeba si sám uvědomí, že udělal chybu, nebo najde štěsí jinde a vy také.
Autor tohoto tématu zvolil, že odpovídat mohou pouze přihlášení diskutující. Přihlaste se, případně se před tím zdarma zaregistrujte.

Posílat příspěvky e-mailem:
E-mail:
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Doma se umíte kvalitně postarat o práci strojů a krášlení vaší zahrady. Později už však máte chuť víc se bavit, jak naznačuje postavení…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci