Maminka.czDiskuzeDěti a rodina

Hyperaktivita, jak jí zvládáte, rodičové ?

Mám hyperaktivní dceru a její chování v podstatě od miminka bylo tak nesnesitelné, že se mi stalo to nejhorší - nenaučila jsem se jí mít ráda tak, jak by maminka měla mít ráda své dítě. Už chodí do školy, problémy jsou pořád, i když ne už tak hrozné, přesto mám pořád pocit křivdy a pořád jí porovnávám s "normálními dětmi" a také závidím všem kamarádkám, které si mateřství a rodičovství s milými a něžnými dětičkami užili. Tu moji jsem nemohla ani obejmout - aby mě nedokopala, nedoškrábala nebo nepokousala. Máte někdo podobné zkušenosti ?
Celkem 138 odpovědí Zobrazit jako strom
Jagi, hrůza. Díkybohu, že jste ho tam nenechali, to byste teprve měli doma postižené dítě, takovou "převýchovou". Možná i to je důvod, proč stále váhám s návštěvou psychologické poradny, mám pocit, že když se tam jednou zavrtám, už se z toho nevyhrabu...a to už v žádném případě není takové, jako jsi popsala. Přesto moc váhám a pořád si říkám - však to zvládneme.
Janiko, znám to, moje dcerka je taky taková dobrá oběť, říkala, že jí spolužačky říkají, že je mrňavý debil, co ani neumí nic poskládat z papíru a že je mrcha, že jí strkají papírky za halenku a různé další věci, a tak jí říkám, a strkáš jim papírky i ty ? A ona na to, že nemůže, že oni to hned žalují učitelce. A ona to prý nežaluje, protože není žádný žalobníček, že je žalování nechutné. S tím souhlasím, ale je mi to líto, že jsou na ni takové a ona se prostě nebrání. A ještě, když jí po tom všem řeknou, že se s ní chtějí kamarádit, tak ona souhlasí a dovede si je domů a hrají si v pokoji. Nejhorší na tom je, že já sama nevím, jak to je, znám to jen z vyprávění mé dcerky, takže nemám záruku, že jsou ony fakt tak zlé a ona je oběť, nevím, jestli je neprovokuje nebo něco...takže i když mám chuť je kolikrát roztrhnout jako hada, chovám se k nim slušně a ještě jim nosím sladkosti do pokoje. Co se týká užitečnosti, Janiko, máš pravdu, ale já nemám na to nervy ani sílu, nechat jí dělat všechno, co chce. Taky se snaží být velmi užitečná, je moc ráda, když mi může pomoct, ale ta její pomoc je jen přidávání další práce mně, protože všechno zvorá, když nám dělá čaj, všechno vylije, když utírá nádobí, všechno jí padá na zem, když se snaží zamést podlahu, bordel lítá z kuchyně do obýváku a u všeho navytahuje mnohem víc věcí, než ta práce vyžaduje a já potom chodím a všechno po ní uklízím, nemluvě o tom, že na každou práci potřebuje pětkrát takový čas, než si to vyžaduje. Takže ano, snažím se ji zaměstnat a chválím jí, ale málokdy, raději si všechno udělám sama, jinak bych měla doma permanentní bordel, navzdory tomu, že bych byla schvácená z celodenního úklidu.
Odpovědět To se mi líbí0
Jagi, to je šílený, čím vším jste si museli projít!!! Jenže ono to bylo tenkrát opravdu jiný, prostě jsi do toho kluka poslala s tím, že mu to pomůže, že ho to vyléčí. A oni ho prostě brali jako postiženýho. Já vím, že dneska už je to všechno někde jinde. Dneska mi Honzík přišel s poznámkou "že ubližuje spolužákům"... vysvětlil mi to, že kluk (z vyprávění je to pěknej grázlík, přehnaně chytrej a přesně tak i vyčůranej, záškodník...) zakopl o tašku a upadl... Honza jí v tu chvíli vzal do ruky, aby jí uklidil na stranu a kluk to hodil na něj, že mu jí Honzík hodil schválně pod nohy... Vyříkali jsme si to a neřešíme to. Honzík mi sám řekl, že jsem mu slíbila, že mi takovýhle poznámky nebudou vadit a opravdu mi nevadí. Holt je to takovej můj malej trouba, že když do někoho šťouchne, má tu smůlu, že ho učitelka vidí... Když šťouchá někdo do něj, dělá to tak fikaně, že je pak špatnej Honza. Učitelka tam připíše "prosím o domluvu" a už je jasný, že s učitelkou budeme válčit, protože moje domluva zní "jestli si někdo začne, tak mu to vrať"... a pokud za to dostaneš poznámku, nebudu se zlobit. Vím, že je to opravdu trouba, kterýho by nenapadlo nikomu jen tak ubližovat (jak už jsem psala - není inteligent, ale je SLUŠNĚ VYCHOVANEJ, což se o mnohých jeho spolužácích říct nedá), takže pokud mi přijde s takovouhle poznámkou, vím, odkud vítr vane... Dneska s taťkou myli nádobí... sice spoušť po celý kuchyni, ale kluk měl strašnou radost, že jsem ho k tomu pustila a že byl "užitečnej". A já měla úžasnej pocit, že se snaží. To je totiž to jediný, za co ho můžu chválit a já to dělám, kdykoli to jde!
Odpovědět To se mi líbí0
Janiko,dnes je lepší doba v tom,že člověk může i takto komunikovat,kdysi jsem neměla ani telefofon ani mobil natož pc. A navíc tato porucha byla brána jako nevychovanost. Dnes už pomalu vědí,nebo to pojmenovali ale stejně si nevědí rady. Tak já vám napíšu něco.... Když mi řekli diagnózu LMD(dnes jinak),tak krčili rameny,zkoušeli. Já jsem už byla tak zoufalá,že jsem kývla i na léčebnu na psychiatrii. Poprvé to bylo fajn,neboť to bylo v rámci letního tábora pro předškolní děti se zaměřením na počůrávání. S jeho programem jsem byla nadšená,trošku to zabralo, a tak jsme byli osloveni s pokračující léčbou i během roku. Jelikož jsem byla spokojená,tak jsem syna přihlásila!! Ale to se nemělo stát,neboť už jen při zápisu jsem měla zvláštní pocit,když jsem viděla děti(postižené s velkými hlavami apod.),syn to bral v poho,jen my jsme trnuli. Ten strach se nedá popsat!!! Bojovali o barevné puntíky aby mohli jít domů na víkend apod. Když zlobili,tak dostali injekci do břicha,jak jsem to vyluštila z vygumovaného dopisu,který mi napsal kluk. Jeho písmo bylo tak divné,že jsme hned jeli do léčebny a šli vše řešit. Jakmile nám to primářka potvrdila,že tyto metody jsou, ukončili jsme ihned léčbu a syna si vzali domů,...asi po měsíci. Cestou nám zvracel,mluvil z cesty,počůral se .A tak jsem se zařekla,že si pomohu sama,a proto jsem začala tvořit pravidelný režim atd. Dodnes,když si na TO VZPOMENU,NENÍ MI DOBŘE A SYN TO SPLÁCHL.Nechce o tom mluvit,ale co jsem měla dělat,když mě nikdo nechápal,ani kamarádky ,rodiče,prostě nikdo. A proto vydržte,necpěte je lékama(pokud to opravdu není nutný). Naučí se jezdit na kole i plavat,bruslit jen to chce pravý čas, kdy oni sami si o to řeknou anebo ,jak říká Janika,,léčba šokem"í,ale ze všeho nejvíc potřebují vás maminy,protože jsou úplně sami mezi nechápajícími lidmi. papa
Odpovědět To se mi líbí0
Ahojky holky... vaše příspěvky jsem přelouskala ještě včera večer v pelechu, ale už jsem neměla sílu odepisovat. Jsem fakt moc ráda, že si tu můžeme vyměnit zkušenosti, občas jsem si připadala, že jsem v tom strašně sama a navíc lidi mě moc nechápali. Většinou si mysleli, že mám super dítě a jsem špatná matka. Takový ty pocity zoufalství a selhání už mám naštěstí za sebou a teď když si to zpětně promítám si říkám, že na tom nejsme až zase tak špatně. Kluka jsem opravdu naučila (horko těžko) aspoň slušnýmu chování, má respekt z autorit, toho si teda vážím moc! Ví, že se u doktorky zdraví a děkuje... a když se ho někdo na něco zeptá, radši mlčí, aby neřekl něco špatně, i když třeba odpověď ví. Nejvíc zklamaná jsem byla z paní magistry v ped-psy poradně, která ač školená na veškerý poruchy chování, mi z kluka udělala normálního debila! Dobře, sepsula jeho kresbičky, nesoustředěnost, patlavost... ale že mi řekla, že kluk není schopnej odpovídat na jednoduchý otázky... ze 40 odpověděl "správně" asi na 8... Jenže holka jeho odpovědi jaksi nebrala... Zeptala se, jak se jmenuje babička a kluk jí holt řekl, že bydlí v Litvínově. Jenže to přece vůbec neznamená, že neví, jak se jmenuje!!! Bren, na kole taky nejezdíme, plavat neumíme... pomáhá ale léčba šokem - když jsem ho násilím hodila do hloubky, udělal aspoň pět temp a jen párkrát se při tom napil Do školy bych ho nejradši doprovázela pořád... mám to v plánu min. do tý 4. třídy, dokud budu doma s prckem... Příprava do školy? Ani mi nemluv... Všechno připravím, ale on kolikrát není ani schopnej to v tý tašce najít nebo se ani nesnaží a rovnou řekne, že to nemá! Poznámek má plnej notýsek... ale naštěstí za nic, co bych já považovala za závažný. Jestli to tak vidí paní učitelka, je to její problém, takovýhle věci řešit nehodlám... to by mi fakt šiblo!!!
Odpovědět To se mi líbí0
Jagi, zlatá slova. Já tvrdím, že ženská může mít i pět dětí, ale pokud nemá žádné hyperaktivní, neví, co děti jsou. Janiko, co se týká chození do školy a ze školy, já dcerku vodila do i ze školy dva roky, třetí rok jsem jí dovolila chodit do školy bez doprovodu, ale jen proto, že s ní chodila i jedna spolužačka, ze školy jsme jí pořád vodili. A až teď, ve čtvrté třídě, chodí sama do i ze školy, má klíče, které zatím nikdy nezapomněla, ale dveře stejně nezamyká a když přijde domů, musím po ní všechno zkontrolovat. Její spolužáci, samostatní plně už od druhé třídy, mi způsobovali nejeden šok, když dokázali jezdit sami trolejbusem, chodili nakupovat, umí jezdit na kole, umí plavat, chodí na všeliaké kroužky a kontrolují se po sobě, aby něco nezapomněli...o tomhle si můžu nechat akorát zdát, dcerka je neschopná dojít ze školy a mít všechno (chybí čepice, svetr, karta na oběd, sešit, učebnice, pouzdro...atd atd...), nenaučila se jezdit na kole, protože ho odmítá, na koloběžce byla jednou, spadla a od té doby už jí nechce ani vidět, vody se bojí, žádného koníčka nemá a pokud jí denně nezkontroluji všechny sešity a knížky, tak ani nevím, co má za úlohu, co probírali ve škole nebo jestli náhodou nemá něco donést. Díky mně má minimum poznámek, jinak by byla žákajda zahlcena červeným mořem. Ptala jsem se jí na tu přírodovědu, jestli psali ten test, nevěděla, tak jsem se zeptala její spolužačky, prý jo, psali. Říkám ji - a napsala jsi tam něco ? A ona - já nevím, ale asi něco jo. Teď jsem četla Murphyho zákony o dětech a mimo jiné tam bylo něco jako - každá matka si vždy myslí, že má doma přinejmenším Alberta Einsteina. V tom případě já jsem velká výjimka, protože si myslím, že mám doma prostě horší děťátko a nedělám si iluze o nějaká její inteligenci nebo šikovnosti. Přesto chváli nepřestanu, ostatně, co jiné se s tím dá dělat...
Odpovědět To se mi líbí0
Ahoj holky,tak já rodila 10dní v kuse. Přišla jsem do porodnice,že má mírné bolesti ale nepravidelné. Tak jsem každý den šupala na sál s tím,že v ten porodím. Celý den kapačky a nic,pak nějaké zbytky od večeře a znova. 10tý den se primář rozhodl,že pojedu domů to rozhýbat. Ale jako žena jsem vycítila,že se něco děje ,břicho mi spadlo dolů a necítila jsem pohyby. Začala jsem brečet a přemluvila jsem primáře ať mohu zůstat,neboť jsme neměli telefón a manžel trávil hodně v práci,měla jsem strach. Začal po mě řvát a tak se naštval,že prý tam musí kvůli mě zůstat. ..Řekl:,,Chcete rodit,tak prosím?! " Ale jak mi napíchl vodu,zbledl. ,,Ježiši ta voda je zelená!"řekl. Kmitali,lítali a já byla konečně šťastná,že porodím. Rodila jsem asi 10hod.pak najednou přestaly bolesti a já jsem mohla jít domů. Řvali po mně ať tlačím, jen to něšlo,žádné tlaky nebyly. Primář nevydržel nastřihl mi hráz a malého vytáhli kleštěma. Havičku měl zmáčklou,ale spravilo se to. Měla jsem asi 30stehů. Prohlásila jsem,že už nikdy rodit nebudu. No a pak jsem měla naštěstí 2císaře. Jeden nutný a jeden vyprosený. Kluk byl moc jako mimi šikovný,pokud jsem dodržovala režim o kterém jsem již psala. Na nočník už chodil od 9měsíců,jen v noci to nezvládal. Do školy to měl jen přes chodník naproti domu ale přesto jsem stála u školy. Rodiče,kterým se narodí hyper.dítě by měli dostal metál a nebo napsat knihu.
Odpovědět To se mi líbí0
No Bren, to se projevilo to období vzdoru. Já myslím, že to tak trochu má každý dítě, jenže ne v takovýhle míře a hlavně není takový škodolibý! Jenže to škoda mluvit... Já se ani moc nedivím, že je Honza ve škole otloukánek, že občas přijde, že ho někdo bije nebo tak... Je to moje dítě a bít ho můžu jenom já... jenže - já vím, že on je taky občas pěknej spratek a je ho dost. Je škodolibej, nepřející a strašně rád provokuje... I doma, třeba něco vyleju nebo rozbiju a on se směje a má blbý poznámky. Hlavně že já ho za to netrestám, max. mu promlouvám do duše, aby byl opatrnej, protože u něj jsou tyhle nehody většinou z tý jeho věčný roztěkanosti a splašenosti. Zase je fakt, že jsem v těhu brala 2x antibiotika a jednou dokonce i sedativa, když jsem měla pravidelný nebolestivý kontrakce ve 20tt... možná i to ho trochu ovlivnilo. Nevím. Honzík byl opravdu do toho roka bezproblémový dítě, hezky jedl, spal, mluvil, chodil... jen byl prostě línej. I s tím nočníkem... naučila jsem ho to ve 22 měsících během týdne, ale násilím... Jinak to nešlo. A teď jsem prostě veškerou snahu vzdala. Kámošce myje šestiletej klučina sám nádobí a jezdí jí asi 8 zastávek do školy autobusem... Já na to nemám nervy... Za rok postavím Honzu před hromadu nádobí a vím, že už jeho mozeček pobere, jak to má mýt Do školy si ho radši budu vodit, protože nevěřím, že by tam sám došel... Minule jsme byli u našich, odcházeli jsme z návštěvy, loučili se mezi dveřma a on šel kousíček napřed... Pak jsem ho hodinu hledala, protože "závodil s cyklistou" Teď se tomu směju, ale vím, že jsem ho teda pěkně zřezala a nikdo by mi to nevymluvil. Protože prostě občas nic jinýho nefunguje. To už jsem zjistila...
Odpovědět To se mi líbí0
Janika: ahá, tak to jo, to byl trochu jiný průběh, nicméně mohla tam být ta porucha už od začátku, jen trvalo delší dobu, než se projevila. Ta naše nebyla šikulka nikdy, vše dělala pozdě, chodit začala až na začátku 15 měsíce a rozmluvila se až ve třech letech, do té doby to bylo jen eee, eee. Ve všem byla mnohem pomalejší, než její vrstevníci a už od narození - tedy od chvíle, kdy jí vyndali z inkubátoru, byla nesnesitelná, řvala celý den, a usnula jen když jí píchli sedativa, večer jí vázali ruce a nohy, aby usnula atd... už jsem tu o tom několikrát hovořila. A jak byla větší a "rozumnější, přišlo mi, že je čím dál zlostnější a chce se nám pomstít za to ,že je vůbec na světě. Je to moje dítě, ale musím to říct, byla totálně nesnesitelná a hnusná. A když už uměla mluvit - no místo toho abychom se radovali, tak jsme si to krutě odskákali. Třeba - celý den nejedla, když jsem to do ní dlávila násilím, řvala a plivala mi to do obličeje, pak jsme třeba odpoledne někde jeli a ona vykládala v trolejbuse, tím pořádným hlasiskem, co má, že má hlad, že jí nedám najíst a že se o ní vůbec nestarám...a lidi koukali na mě jako na macechu. Nebo loudila jídlo od cizích lidí, kteří ji pak litovali, a přitom doma nesnědla nic. Od vzteku se házela o zem, dělala si sama modřiny, fackovala se a různé další věci...a měla radost, když mě doktorka mluvila do svědomí, ať jí nebiju...atd. No hrůza, díkybohu, že z toho vyrostla. :-X
Odpovědět To se mi líbí0
Bren, uvidíš, třeba Tě holčina mile překvapí... Já nestačím zírat nad Honzíkovou dlouhodobou pamětí... Včera si pustil hru na PlayStationu, min. půl roku jí nehrál. Sám si vzpomněl na ten cheat, kterým si odblokoval další kola... I já jsem musela přemýšlet, jak se to vlastně dělalo!!! On mi to hned přišel ohlásit, že je strašněj šikula Ježiš, Bren, tomu u Tebe opravdu říkám komplikovaný porod, ale já ho měla bez vážnějších komplikací! Honzík byl sice hodně přenošenej, ale porod vyvolávat nechtěli do poslední chvíle, byla jsem jak tyčka, co spolka mega-gymnastickej míč, Honzík byl velkej, ale zase nebyl důvod k císaři. Rodit jsem začala spontánně, vodu píchli a byla čisťoučká, když jsem ale byla otevřená na 7cm, začala jsem se zavírat a kontrakce byly sice čím dál silnější, ale kratší... Prý bych tak velký dítě v tak krátkých kontrakcích nevytlačila (i tak jsem tlačila přes půl hodiny a popraskalo mi všechno, co mohlo - oči, žilky...) Takže do mě nacpali hektolitry kapaček a já myslela, že to nevydržím. Omdlela jsem jen jednou, ale kolena se mi podlamovaly pořád, a oni furt, že musím chodit... Honzík měl Abgar skóre hned desítku, hned dejchal, nebyl modrej, nebrečel, reflexy v pohodě... Do roka se jevil jako extrémně líný miminko! Všechny děti v jeho věku už lezly, on ani neseděl! Začal sedět až v 10ti měsících, naopak v 7mi měsících začal s prvníma slovama a v roce zvládal cca 30 slov. Nikdo tomu nevěřil. Jenže dva dny před prvníma narozeninama se kluk rozeběhnul a tím to začalo. Dokonce pak bral nějaký sedativa, protože doktorka prohlásila, že je sám sobě nebezpečnej! Děti okolo pořád žvatlaly, on hezky mluvil... jenže s tou hyperaktivitou se splašila i řeč a když naopak ostatní děti mluvily, on začal ve třech letech patlat... Takže u nás to mělo úplně jiný průběh. A já pořád netuším, z čeho by mohl být takový, jaký je
Odpovědět To se mi líbí0
Janiko, může. Moje dcerka byla přenášená týden, vůbec porod nepostupoval, dali mi vyvolávačky naplno, 12 hodín to přece zabralo, třikrát jsem jim tam ztratila vědomí a dcerka se mezitím nadechla zkažené plodové vody, takže k té hlavní komplikaci se po porodu přidal oboustranný zápal plic a postupně selhávaly orgány. Dva týdny v úmělém spánku, dva měsíce na novorozenecké JIP-ce. Dle mého už jen ten komplikovaný porod může být příčinou hyperaktivity, píšou to všude možně. Já dnes čekám pětku, píšou test z přírodovědy, o kterém jsem nevěděla, sousedovic holka se s maminkou učily celé odpoledne a my nic, takže to nevidím na nic lepšího než pět. Kdyby si to ta zapomněnka moje aspoň napsala do deníčku, že něco píšou...podle rozvrhu totiž neměli mít přírodovědu, mají ji navíc. Uffff...kéž by to byla aspoň čtverka...
Odpovědět To se mi líbí0
Tak jsem tu, po "dni blbec"... kdy jsme měli noční pochodování ke kotli, protože ten začal stávkovat A když jsem po těhu cvičení zasedla s kámoškou ke kafíčku, už mě chlap naháněl, ať kmitám domů, že jedou plynaři... Honzík se mi vrátil ze školy bez jakýchkoli jobovek, tak to snad chvíli vydrží... Úkoly děláme, čtení cvičíme... Já mám termín 5.2., snad všechno zmáknu v pohodě. Dneska jsem byla na echu prckova srdíčka a opět tam máme nějaký problémek, snad se to spraví. Honzíka jsem rodila sice spontánně, ale tři týdny po termínu, do spontánního porodu mi ještě píchli vyvolávačku, tak jsem si docela užívala... Nevím, jestli takovej porod může způsobit hyperaktivitu...
Odpovědět To se mi líbí0
Ahoj holky,dušičky trávíme doma při svíčce,neoť máme hroby daleko,tak jsme toho ušetřeni a do kostelíka se taky mrknu až se to uklidní. Císař je fjn,měla jsem dva ale stejně mi u toho něco chybělo.Měla jsem epidurál,nohy mrtvé ještě dvě hodiny po porodu. Manžel přišel hned a chlapečka dostal první do rukou a nechtěl mi ho dát. Bylo to moc fajn,ne jako první porod,kleště. A proto syn se stal hyper. Popravdě,už bych to nechtěla zažít. Na genetice jsem byla také i amniocyntéza. Také nervy ale zase jsem věděla,že miminko je zdravé,že v mém věku musím být zodpovědná vůči dětem. S úklidem jsem také byla magor ale dnes ne,neříkám,že mám binec ale už denně si opravdu nedělám pakec. No tik v oku mě už přešel Janiko, zkus hledat pozitivní věci, já vím,že je to těžký ale abys byla v poho,tak musíš. Ono ve vašem vztahu také je cítit i ten věkový rozdíl. Nevěra? Proč? Užívej si jak píšeš,ale někdy se věci zamotají sami. Co škola?
Odpovědět To se mi líbí0
Čauky holky, jak po dušičkách ? Také jste skákali po hrobech, nebo vás to obešlo ? Já mám termín 18.3., jsem teď v půlce těhu, rodit budu jako 39-letá, pokud to tedy šťastně dopadne. No já taky doufám, že to druhé nebude jako to první, to by byla velká náhoda...a pokud by to jen trochu šlo, mám slíbený císařák, aby se zase porodem něco nezmrvilo. Měl by to být kluk, ale ještě se zeptám na genetice, kde jdu za 10 dní.
Jagi, asi máš pravdu, já už ani teď ten úklid tak neprožívám, a to jsem byla otrokem pořádku, když se dívám teď na různá domácí videa, tak se tam vše lesklo jako psí ...oné... A možná už ani nebudu tak úzkostlivá, abych dostala průjem pokaždé, když dítě zvracelo nebo nezvykle plakalo...dcerka jednou zvracela cosi červená a já normálně dostala teploty a průjmy od strachu...než jsem si neuvědomila, že jedla mrkev. Dodnes nechápu, jak jsem to vše vydržela bez psychiatra a dodnes mi zůstal jen tik v oku. Také jsem dítě vypravila do školy po prázdninách, tak jsem zvědavá, jestli nedojde s nějakou pětkou. Už má jakési požadavky na Vánoce, tak jsme to pojali tak, že drahý dárek jedině, když do Vánoc nedonese čtverku a pětku. Velmi dobrá motivace...na kterou dcera odpověděla, no nic, napíšu si něco levnějšího.
Odpovědět To se mi líbí0
Dobré ránko... Jagi, vím, že se občas stresuju zbytečně, ale některým věcem neporučíš... To asi známe všechny. Jsou situace, který absolutně nic neznamenají a já to vím, kdybych to nevěděla, mohla bych myslet na nejhorší (nevěra atd.), jenže už prostě ten princip, že takový situace vůbec nestávají, mě trápí! Víš, proto taky ve vztahu zůstávám, užívám si to hezký a to špatný se snažím přejít. Všude je něco a u nás opravdu jinej "problém" není... Tak můžu být ráda i za to! Dneska jsem vypravila dítě po prázdninách do školy, tak budu celej den napnutá, s čím z tý školy přijde...
Odpovědět To se mi líbí0
Ahoj holky....tak nejprve Bren,strašně jsem se nasmála jak umíš krásně chválit.Dělala jsem to samé a je strašně zajímavé jak se ty jejich kresby podobají. Neboj,určitě to druhé mimi bude jiní a když,tak mám zkušenosti s hyper dětmi Ohledně těch inteligentních otázek-zvykej si ,neboť se ptají, když to nejmíň potřebuješ. Holky napište vaše termíny ať vím kdy mám být nervózní. Janiko,tak ti závidím,že máte babi. My máme ale na ....škoda mluvit. Jak vidím tak i tvůj chlap je moc fajn,je to dobře. Netrápíš se moc zbytečně? Zkus se na to vykašlat a mysli na mimi,já bych už byla v Opavě-blázinci.Ale ona musí vědět,že se nedáš,že nejsi puťka apod. Prostě se uvolni a uvidíš jak bude fajn. U nás,když jsem naštvaná,pak je celá rodina. Já vím,někdy je to těžký. Ale prostě se na ni vy......,udělej za ní tlustou čáru a ber ji jako kolegu v práci. A hotovo.
Odpovědět To se mi líbí0
Ahoj holky... chvilku jsem nebyla. Byli jsme s Honzíkem na "prázdninách" u babičky a bylo to moc fajn. Dítě sice rozlítaný, neposlušný, rozjívený, ale když se mu někdo věnuje, dá se to snést... a tak jsme se střídali a pořád s ním někdo ten čas trávil. Tři dny jsem se jen cpala a pak spala Jagi, já to ve vztahu nemám tak jednoduchý... U svýho chlapa jsem si jistá, dejchal by za nás, nedá na nás dopustit, i vím, že před svojí ex nás hájí a ona si ho pak dobírá (má hroznou povahu... zákeřná, nešetří podpásovkama, ale druhej den by člověku vlezla do...), jen já to tak doma necítím, víš? I když to vím, tak ten pocit mi trochu chybí. Vím, že by si o ní neopřel ani koště, kolikrát třeba říká, že nechápe, jak mohl vydržet s ní žít, když teď nemůže vydržet pár hodin v práci. Vím, že kdyby mohl, tak by to zabalil, jenže ve svým věku nenajde práci, která by ho zajistila tak, jako vlastní, jakž takž fungující, firma... A taky znám moc dobře jeho povahu - je strašně slušnej, nekonfliktrní, gentleman. Hraje to na obě strany, doma chce mít pohodu, ale v práci klid. No Jagi, nemysli si, že nedošlo na různý výstupy... takovej slovník snad ani slušný lidi neznají, jakej my si s ní občas vyměnily!!! Ránu pod pás dát nechci, vím, že by to ublížilo třeba firmě a tím pádem i mýmu chlapovi. A ať nadávám jak nadávám, pořád musím být soudná a přiznat si, že z jeho příjmu "žijeme"... z mýho bysme sotva přežili!
Odpovědět To se mi líbí0
Holky,to mi nebudete věřit,posr..... se mi notebook, a tak jsem musela požádat svýho hyperaktivního syna aby mi ho spravil. Myslela,jsem,že mi utečete,normální závislost. Zaplatila jsem pětistovku a jsem ráda,že mohu si s vámi zase psát. !!!No jen nevím odkud začít. Bren bude mít mimi v 38 a já jsem rodila před rokem ve 40,je to super. Něco víc bereš a na něco víc kašleš,jako úklid apod.Prostě si neděláš pakec. Ohledně nevěry...taky jsem si říkala,že bych to neustála,odpustila,ale po druhé neodpouštím nikdy!! Janiko,courat se ti nebude, má už své a chce mít klid. Jestli ho doma mít nebude,obávám se(a jeho bývalá to moc dobře ví)udělá chybu.Ráda bych se mýlila!!!!!!!.Buď s ním jen,co to jde,vtáhní do těhotenství co to půjde. A klidně mu řekni co ti vadí,sms apod. Měl by tě respektovat. Dávej mu najevo,že už nejsi milenka,proto tě chtěl. A nebo jdi rovnou za ní,řekni cokoliv jen nemlč. Děti bráníš,syna bráníš,protože je tvůj ale ona si musí uvědomit,že i manžel je tvůj. Bojuj,je jedno kdo má firmu apod.Nevím jestli mne chápeš ale ona musí jít do pozadí........baba.... Jsem ráda,že synovi věříš ale zítra ,dnes jdu opět spinkat. Ale jsem šťastná,že jsem zase na příjmu. papa
Odpovědět To se mi líbí0
Vidíš, Bren, jak vysoká inteligence se v našich dětech ukrývá Jen prostě občas nevíme, jak jí vypustit ven... A kdypak máš termín? Hele, 38 vůbec není moc... Já jsem taky chtěla ještě jedno "na starý kolena" (kluka jsem měla týden před dvacítkou, tak jsem si říkala, že ve čtyřiceti už starý kolena mít budu... když se to pomalu blíží, už si to nemyslím...), ale tím, že mám mužskýho o tolik staršího, tak vím, že to po něm nemůžu chtít No já jsem žárlivka, opravdu kolikrát až moc... Nevěru bych asi neustála ani kvůli rodině, kdyby se provalila. Jenže mužskýho musím brát s rezervou... Věděla jsem, do čeho jsem šla. Zase si ale nemůžu stěžovat, že by mi po večerech coural do hospody nebo s chlapama na fotbal, vlastně má jedinou povinnost a tou je práce a jedinej zájem a to je rodina. Užila jsem si už dost, a teď se s klukem máme jak v bavlnce, co se tý rodinný pohodičky týká. Holt musím přežít to, že firma visí na nich dvou a jak jeden z nich odpadne, nemáme na jídlo Vím, že on má v hlavě srovnáno, jen ona je prostě občas nevyzpytatelná, s tím ale nic nenadělám. Já vím, že věkový rozdíl je hodně individuální. Někde si nerozumí ani sourozenci, co jsou od sebe rok, jinde je deset let v pohodě... Máš super zkušenost, Bren, to bych taky chtěla. Zase si říkám, že když Honzík tak moc chtěl brášku, tak snad zklamanej nebude, už proto, že se opravdu cítí být důležitej. Nejdřív si myslel, že bude mít hned kámoše na hraní a na fotbal, ale postupně pochopil "vývojový etapy člověka" Chodíme ke kámošce, sledoval u ní bříško, pak miminko a jak to hezky roste... tak se pořád ptá, když už teda budu mít velký břicho, kdy se brácha narodí a kdy bude broukat atd. No těším se na to
Odpovědět To se mi líbí0
Holky, co se týká věkového rozdílu dětí, je to hodně individuální, já mám sestry o dvanáct a deset let starší a ani trochu jsem se necítila jako jedináček, dokonce jsem měla fakt úžasné dětství, kdy jsem sledovala pubertu mojich sester, ony mě už zase nebraly jako nějakou konkurenci, už byly na to velké a v podstatě jsem měla jakoby tři mámy. A fakt je bavilo si se mnou hrát, ale to je možná nějaká výjimka a jinde to tak nefunguje. I mezi mojimi dětmi bude rozdíl 10 let, což ale nebyl záměr, prostě jsem po zkušenostech s tou mojí od začátku hodně nehodnou holkou řekla - již nikdy více, mateřství je jedna otročina pro nevděčného spratka. Ale znáte to, nejhorší pominulo, já se uklidnila a najednou jsem si řekla, proč ne, proč to ještě nezkusit, tak jsem se zbláznila a ve věku 38 let čekám mimi. Akorát mám obavy, protože se to v břichu tak mele, jako se mlela i moje dcerka, tak se modlím, aby to nebylo stejné. :'( Janiko, situaci ti nezávidím a pokud to zvládáš v pohodě, máš můj obdiv, toto bych s mojí povahou nesnesla, já zuřím, když se můj manžel trochu více věnuje své mamince, natož ještě nějaké další ženské. Ale kdoví, možná by mi nic jiného nezbylo, než se s tím smířit... A nakonec jedna perlička - si představte, že ta moje potřeštěná holka přišla ze školy, kde se na vlastivědě učili o našem státě a položila mi tuto otázku: mami, a může se stát, že prezident nějaký zákon nepodepíše ? To bylo něco tak nečekaného, že jsem jí nejdříve sáhla na čelo, jestli není nemocná. Pochopitelně jsem jí to vysvětlila a zdá se, že tento okamžik budu mít navždy ve svém srdci - dcera mi položila vysoce inteligentní otázku !!!
Odpovědět To se mi líbí0
Jagi, já vím, že budu mít dva jedináčky. Ten věkový rozdíl už tam bude veliký... takže to sourozenectví nebude jako spojenectví nebo kamarádství. Ale pořád to budou sourozenci, kteří se budou muset dělit, respektovat a já věřím, že v dospělosti k sobě budou mít blízko... Jejich děti budou mít bratrance a sestřenice... Já zjišťuju, jak strašně jsem sama. Mám opravdu jen kluky a rodiče. A občas to tak trochu chybí... Já bych klidně chtěla ještě třetí, ale k tomu už chlapa nedotlačím! Ale neřeším to, jsem ráda, že jsem si vybojovala aspoň tohohle piškota a moc se na něj těším! Na MD si dodělám ještě jeden stupeň VŠ, posunu se někam dál, protože do svýho oboru v praxi už se vracet nechci (pracovala jsem jako sociální pracovnice - nejdřív s Romama, pak s nemohoucíma seniorama, nakonec s narkomanama... opravdu velice klidná práce, co???). S mužským mluvit nejde. Pořád si připadám, že ona je manželka (bez fyzických kontaktů) a já jen přiznaná milenka... Řeší spolu nejen firemní věci, ale i peníze, kdo si co koupí, probírají spolu věcí, který bych s ním třeba občas probírala já. Já už jsem jen na probírání toho, co její mozeček nepobere... Což mi sice lichotí, ale je mi to pořád málo! Vadí mi, že ona je labilní hysterka, která je schopná mu napsat deset smsek za sobotu, co vařila, kde byla, co dělala, co jí tamten napsal, kde je ten její a čím jí naštval... Prostě mu musí sdělit každou hovadinu. No co nadělám. Scény dělám, jenom když mi vrtá do výchovy kluka!!! To jsem nepříčetná! To si nemůžou dovolit ani moji rodiče natož ona! Jinak kluk dneska přišel s první jedničkou (doteď dostávali razítka), baví ho matika a jde mu to. A kreslení, Bren??? To nechtěj vidět! Už v ped-psy poradně nám paní řekla, že jeho kresby jsou na úrovni tříletýho dítěte a dodnes to tak zůstalo... Prostě dvě krabice (= nohy a tělo) a rádoby kolo (= hlava), občas i hrábě místo rukou... Na víc nemáme I to občas pochválim.
Odpovědět To se mi líbí0

Diskuze

Doporučujeme