Nechci dítě

Své první dítě jsem měla ve 22. letech. Jenže se narodilo o více než 2 měsíce dříve a přibližně stejnou dobu trvalo, než jsem si ho mohla poprvé pochovat. Ty 2 měsíce pro mě byly peklem. Věděla jsem, že v nemocnici vzdáleného města mám dítě, plakala jsem strachy o jeho přežití a zdraví, ale jinak jsem byla prázdná. Necítila jsem vůbec nic. Bála jsem se to komukoliv přiznat a cítila se jako hyena. Jenže pak přišel den, kdy mi to mé zlatíčko položili poprvé do náruče. Bylo to něco úchvatného, slovy nepopsatelného. Byla jsem schopna ho hodiny chovat v náruči a líbat jeho pusinku, ručičky, nožičky... Takový cit jsem nikdy předtím nezažila. Děti mi do té doby nic neříkaly. A nadále nechovám žádný vroucí vztah k jiným dětem. Teď, po dvaceti letech čekáme druhé dítě. Tohle těhotenství si užívám úplně jinak. Už totiž nemám strach, zda své dítě budu milovat. Už ho totiž miluji. Magdi, pokud je Tvá lhostejnost k cizím dětem jediná překážka, neboj se. Cit k vlastnímu dítěti je úplně něco jiného. Ono v Tobě roste 9 měsíců, přijdou chvíle, kdy se budeš strachovat o jeho správný vývoj, budeš cítit jeho pohyby, bude Tě šimrat bříško a pak ho porodíš a poprvé dostaneš do náruče... Už od početí se pro toho maličkého tvorečka stáváš Andělem strážným, který ho ochraňuje a miluje.